Bylo nám dohromady 155 let, když jsme se brali, říká Milan Ševčík a ukazuje svatební fotografie. Ve smokingu, s květinou v klopě na nich navléká snubní prsten své nastávající Ludmile. Ta sedí ve svatební róbě na invalidním vozíku. Svatba je ale se vším všudy, v kostele, s novomanželským polibkem a hodem kyticí. Tak, jak to obvykle bývá, když se dva lidé milují a chtějí spolu žít až do smrti. Jen s tím rozdílem, že Milan s Ludmilou se poznali až po sedmdesátce. „Nevěřil jsem, že by se mi něco takového mohlo ještě stát,“ vypráví Ševčík.
Jednou už šťastně ženatý byl, akdyž jeho první družka krátce po jeho odchodu do důchodu zemřela, myslel si, že do konce života už zůstane sám. V domově pro seniory v Němčicích nad Hanou, kam se na stáří uchýlil, se však seznámil s Ludmilou. „Chodili jsme spolu na kafíčko a na lahvinku a hned bylo jasné, že přeskočila jiskra. Pak jsme si potykali a už to bylo,“ vzpomíná, jak svou milou žádal na kolenou o ruku.
Za ruce, spolu
Manželé plánovali, že spolu letos oslaví osmdesátiny, Ludmila se jich ale bohužel už nedožila. Život k ní nebyl zrovna vlídný. První dcera se narodila s postižením, syn zemřel při autonehodě. Za sebou měla dvě nevydařená manželství a ani zdraví jí nepřálo. Podstoupila operaci nádoru mozku. Štěstí se na ni usmálo až na sklonku života, když poznala Milana a zamilovali se do sebe. Byla už sice odkázaná na pomoc druhých, včetně veškeré hygienické péče, Milan jí ale vždycky byl oporou. „Bylo to náročné, dělal jsem to ale z lásky,“ říká Ševčík. „Moc jsme si rozuměli, nehádali se, jezdili na výlety. Měl jsem na ní rád všechno,“ vzpomíná na svou ženu.
Příběh Ludmily a Milana je sice jako vystřižený z nějakého romantického filmu, nejsou ovšem jediní, koho v pokročilém věku potkala láska. Stačí nakouknout za zdi domovů důchodců: najde se tam nejeden pár držící se za ruce. „Dvojici, která se dala dohromady až tady u nás, tu máme,“ říká sociální pracovnice Lucie Větrovská z domova pro seniory v pražských Vysočanech. „Člověk je tvor společenský a potřebuje blízký kontakt s ostatními. Ikdyž málokdo chce skončit v domově důchodců, nemusí to být vždy na škodu. Než být sám doma je člověk alespoň ve společnosti,“ vysvětluje si Silvie Majtánová, proč ke vzniku vztahů mezi důchodci běžně dochází. Působí v seniorském domově v pražských Kobylisích a podobných párů je tam podle ní hned několik.
A není na tom vlastně nic překvapivého. Řada studií ukazuje, že zdraví a celková pohoda člověka úzce souvisí s rodinným stavem. Podle statistik se ženatí muži v průměru dožívají až o deset let více než ti svobodní či rozvedení, vdaným ženám se život v průměru prodlouží o osm let. „Ve vztahu lidé většinou udržují zdravější životní styl. Společně vaří, konzumují méně alkoholu a v nemoci se jeden o druhého postará,“ podává vysvětlení socioložka Dana Hamplová.
Sňatky opět v módě
Manželství uzavřených ve vyšším věku rok od roku přibývá. Žen, které se vdaly po padesátce, bylo předloni dvojnásobně více než krátce po revoluci, mužů dokonce trojnásobně. V roce 2013, ze kterého pocházejí poslední statistiky, se vdalo nejvíce žen starších šedesáti let od roku 1950. V tomto věku dnes jde k oltáři až osmkrát více nevěst než dříve.
Hlavním důvodem, proč se pozdní sňatky v posledních letech těší velké oblibě, je pravděpodobně stárnutí populace. Lidé se dožívají vyššího věku, a pokud do manželství vstoupili jako dvacátníci, může trvat třeba i šedesát let. Udržet fungující vztah po tak dlouhou dobu není žádná legrace. V Česku se rozvádí každé druhé manželství a stále častěji nevydrží právě ta dlouhodobá. Zatímco po revoluci se rozpadlo pět procent sňatků trvajících déle než pětadvacet let, před dvěma lety jich bylo už třikrát více. Přibývá proto lidí, kteří se po padesátce ocitnou opět sami. „Někdo by se mohl ptát, proč se znovu brát před důchodem. Ve výsledku ale může manželství uzavřené v padesáti trvat mnohem déle než v pětadvaceti,“ říká Hamplová.
V posledních letech se postoj k manželství také značně proměnil. Z dřívějšího „já musím“, kdy bylo nemyslitelné, aby spolu lidé žili bez oddacího listu, a pozdějšího „mělo by se“, aby společensky příliš nevyčnívali, se stalo „já chci“ i „ženit či vdávat se nebudu“. Na takzvaném životě na psí knížku není dnes již nic neobvyklého a nikdo nebude haněn za to, že nemá na prstě kroužek. Míru sňatečnosti ovlivnila i emancipace žen. Ženy se staly soběstačnými, přestaly být finančně závislé na mužích a s tím se zmenšila i jejich potřeba jít k oltáři. I přesto se ale sňatky opět vrací do módy.
„Společnost volá po rituálech,“ míní psycholog a manželský poradce Lucian Kantor. „Rituály jsou v našich životech ohromně důležité. Je třeba pojmenovat věci pravým jménem, a pokud vztah dospěje k manželství, znamená to, že se posunul o příčku výše,“ vysvětluje. O tom, zda člověk vstoupí, či nevstoupí do manželství, věk nerozhoduje. S přibývajícími léty pár sice nebude zakládat rodinu, i přesto má svatba smysl. „Je to třeba vzor pro vnoučata. Vědí, že jedou za babičkou a dědečkem, ne za nějakým cizím pánem. Učí se, jak by rodina měla fungovat,“ říká Kantor.
