LN: Co vás na postavě Mattoniho oslovilo?
Baví mě díky rozporuplnosti. Sympaťák, ale dělá věci, které se vám úplně nelíbí. To je daň jeho byznysu. Musíme ale brát v úvahu, že scénář vychází z knihy Dravec Mattoni, kterou jsem samozřejmě četl. Pracuje například s tím, že Mattoni vycházel z velmi chudých poměrů, musel se vydrápat nahoru. Ale je to legenda, ne faktografie. Obraz chudáka, který se vypracuje v jednoho z nejbohatších mužů, takový naplněný americký sen. Má komplikovaný vztah se ženou, musí překonat spoustu překážek, ale svého snu se vzdát nedokáže. Ve skutečnosti ale snadno zjistíte, že už jeho rodiče byli slušně zajetí obchodníci a že mladý Mattoni mohl studovat různě v Evropě ještě před tím, než začal svoji podnikatelskou dráhu.
LN: Máme podle vás tendenci idealizovat si minulost za každou cenu?
Filmový příběh něco takového vysloveně vyžaduje. Čím barvitější, tím lepší. Mattoni je v tomhle ohledu určitá studie doby. Přelom devatenáctého a dvacátého století líčí jako krásné období. Secesní architektura, krásné kostýmy, má to v sobě šarm. Evropa zažívala rozkvět. (Rakouský spisovatel Stefan) Zweig taky v jedné ze svých esejí píše, že to bylo období rozkvětu a stability.
LN: Protože nikdo nečekal, že přijde válka.
Právě proto.
LN: A jak tedy Mattoniho vidí scénář?
Obětuje všechno úspěchu, jde si tvrdě za svým. Chce zvítězit, riskuje, sní, nenávidí, miluje, odpouští, prohrává. Jednoduše je to dobře napsaná postava, protože je tak lidská.
David Švehlík ve filmu Já, Mattoni
LN: V průběhu série se postava Mattoniho výrazně proměňuje. Vyvíjel se i váš vztah k němu?
Liší se, jestli čtete příběh konkrétní postavy nebo pak ten příběh prožíváte v rámci hereckého ztvárnění. Je to jako poznávat někoho nového. Nejdřív přicházejí povrchní hodnocení, soudy na základě sympatií a prvních dojmů a pak teprve skutečné porozumění v souvislostech. Zpočátku jsem ho vnímal jednoznačně jako někoho, kdo chce jen dobývat, a to za každou cenu, až pak jako člověka, který chce především změnit svůj osud a zbavit se strachu.
LN: Je váš Mattoni jiný než ten vašeho otce?
Měl by být jenom mladší. Mattoniho ve zralém věku původně hrál Jiří Bartoška. Pokoušeli jsme se proto nalézt nějaké znaky pro Mattoniho typické, které by nás dva sjednotily nejen na základě stejného jména. Jasná byla barva očí. Jiří má hnědé oči, já modré, musel jsem proto nosit hnědé čočky. Pak jsme našli gesto, které bychom v určitých situacích opakovali. Když ale Jiří musel ze zdravotních důvodů skončit, bylo docela jasné, kdo bude hrát mě staršího. A už se nic hledat nemuselo.
LN: Několikrát jste už spolu hráli taky otce a syna. Promítá se do práce váš reálný vztah?
Ani si to nedovedu představit jinak. Ale když už jsme něco takového hráli, naposledy v Králi Learovi v Národním divadle, byl vztah přesně daný autorem. Ale nepřišlo mi to nijak zvláštní. Cítil jsem jen klid, nic jsem neřešil a nad ničím jsem nepřemýšlel. Vím, co můžu od táty čekat.
LN: Vnímáte otce jako vzor?
Vždycky byl a bude. Nemyslím si ale, že je dobré mít herecký vzor. Nesmíte nikoho kopírovat, protože sílu mají jen originální věci. Smysl má pozorovat, jak si který herec připravuje text a pracuje s ostatními lidmi. Zbytek má mít herec v sobě, nebo to musí najít.
LN: Hledá se to hůř, když vyrůstáte v herecké rodině?
Herecká rodina není podle mě ničím výjimečná. Moje dvě sestry nemají s herectvím vůbec nic společného. Pro mě samotného přinesla jediné specifikum, že jsem se od mala pohyboval v prostředí divadla. A to, že tatínek je tatínek, mi taky umožnilo vidět spoustu filmů, ke kterým bych jinak přišel později. V podstatě mě formovalo, na co jsem koukal. Od dětství jsem sledoval forbíny Wericha s Horníčkem. Nebo jsem taky velmi brzy viděl záznam divadelního představení Hráči z Činoheráku, kde byl Abrhám s Kodetem.
Celý rozhovor s hercem Davidem Švehlíkem o nové roli slavného továrníka, potřebě vytvářet legendy a o tom, proč nemá rád, když lidé k hercům příliš vzhlížejí, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 12. srpna.
V magazínu dále najdete:
- Nové příjmení – co dělat, když chcete nové jméno, a jak se to má opravdu s koncovkou -ová?
- Rozhovor s Karlem Cudlínek, autorem poutavých černobílých snímků a fotografem Václava Havla.
