V řece slov jsme skákali z kontinentu na kontinent a při tom ohmatávali dva pojmy, které se v jeho tvorbě objevují stále znovu: svoboda a domov. U lidí jako on, rozkročených mezi Českem a cizinou, mě vždycky zajímá to jejich „doma“. Tady, nebo tam? Nebo úplně jinde? Je to štěstí, mít dva domovy, nebo spíš naopak?
Celý rozhovor s vývarníkem Petrem Sísem o životě mezi New Yorkem a Prahou, jeho knihách pro děti a o dětství v 50. letech si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 6. prosince. |
Až dokončíme tenhle rozhovor, pojedete na letiště, abyste byl večer v Budapešti na křtu maďarského překladu své knihy Zeď. Pojednává o životě jednoho chlapce, nápadně podobného vám, který se narodil za zdí, železnou oponou, a snaží se ji překonat. To je vaše nejprodávanější kniha, že?
Bohužel. Já bych byl rád, kdyby tomu tak nebylo. Aby to téma už nebylo tak aktuální. Ale bohužel je. Zdi mezi lidmi se pořád staví – na Krymu, na jihu Spojených států...
LN: Vy jste ten ostnatý drát, který odděloval Československo od svobodného světa, překročil v roce 1982, kdy jste odešel do Ameriky…
Já jsem se odtud dostal už daleko dřív a s tou myšlenkou na odchod jsem koketoval dávno předtím. V srpnu 1968, když přijely tanky, jsem byl v Anglii. Jel jsem tam tehdy stopem, dva měsíce jsem strávil na cestách a připadal jsem si ohromně svobodně. Pamatuji se, že v Belgii mě vezl nějaký pán a říkal, nemyslete si, Rusové to nenechají jen tak, přijedou s tanky. Nevěřil jsem mu. Druhý den po invazi jsem jel do Dánska, kde tehdy pobývali moji nejlepší kamarádi.
  |
Byli jsme tak naivní, že jsme tam sháněli zbraně, abychom se mohli vrátit a bojovat. Kdo ví, jak by se můj život vyvíjel, kdybych tehdy v srpnu byl doma v Československu. Možná by ten dojem byl tak silný, že bych odešel už tehdy. Ale já se v říjnu vrátil do uklizené Prahy a nastoupil jsem do ateliéru na UMPRUM k profesoru Jiřímu Trnkovi. Půlka kamarádů mi zmizela do světa, ale já zůstal. Mysleli jsme si, že to není na dlouho. Nějak jsme žili a pořád jsme hledali nějaké skuliny svobody. Vlastně teprve dnes si uvědomuju, jak to bylo hrozné. Je k tomu potřeba ten odstup.
LN: Další šanci dostat se „za zeď“ jste dostal v roce 1978. Povolili vám studium v Londýně. Jak se to podařilo?
Strašně složitě. Rok jsem obíhal různé úřady, zjistil jsem, že nabídky stipendií sem chodí, ale nedostanou se k lidem. Nakonec to málem ztroskotalo na tom, že mi nechtěl dát razítko uliční výbor strany. Táta mi poradil, ať vezmu nějaký svůj obrázek a jdu za tajemníkem Josefem Švagerou na ministerstvo kultury. Jak já se styděl!
Ale nic jiného mi nezbývalo. Vzal jsem tedy obrázek a šel na ministerstvo. Na vrátnici jsem celý rudý ohlásil, že jdu za tajemníkem Švagerou, a oni mě tam opravdu pustili a to razítko jsem skutečně dostal. Byl jsem v Anglii asi rok, ale pak jsem si musel jet ten pobyt prodloužit do Prahy a sebrali mi pas.
LN: Ale zase vám ho vrátili, ne? V roce 1979 jste jel na filmový festival do Berlína...
To bylo díky filmu Hlavy. Lidi z Krátkého filmu ho poslali na ten festival a řekli mi, že můžu jet. Ale celé to bylo komické. Když jsem se paní na příslušném úřadě, kde jsem si byl pro povolení, ptal, co pro ni můžu udělat, řekla mi: sháním malý skládací deštník. Přistál jsem teda ve východním Berlíně, došel si pro propustku, přešel přes přechod na Friedrichstrasse – a najednou jsem se ocitl na tom až přehnaném Západě Západního Berlína.
Na promítání toho svého filmu, který běžel jako předfilm, jsem ještě byl, ale pak jsem musel vyrazit sehnat ten deštník. Což o to, to nebyl problém. Ale já tehdy v Praze chodil s jednou holkou a ta chtěla, abych jí přivezl nůžky na stříhání psů – oni měli její rodiče yorkshirské teriéry. Běhal jsem po celém Berlíně a hledal salony na stříhání psů. Nakonec jsem je koupil, ale to už jsem zase musel letět zpátky do Prahy. Druhý den mi někdo volá, že ten můj film získal hlavní cenu. Hledali mě, aby mi ji předali, ale já jsem sháněl ty nůžky.
LN: Nakonec jste odešel o tři roky později. V Los Angeles jste měl točit animovanou znělku pro veslařskou sekci na olympiádě. Vzpomínáte si na ten okamžik, kdy jste se rozhodl zůstat?
Ten nejhorší okamžik byl, když jsem datum návratu překročil o den. Už odmalička jsme věděli, co to znamená. Myslel jsem na to, že už nikdy nespočítám, kolik je kostek na chodníku před našimi dveřmi v Nerudovce. Pak ale ten stres překryla starost o přežití. Musel jsem začít vydělávat. A vlastně jsem pořád doufal, že mě případně pustí zpátky. Pořád jsem se snažil udržovat kontakt s Krátkým filmem, snažil jsem se jim zdůvodňovat, proč tam zůstávám – že se učím nové techniky a tak podobně.
Samozřejmě to bylo naivní. Mezitím přišli k nám domů a řekli rodičům, že už se vrátit nesmím. Řekli mi to až dlouho poté. Zůstat venku bylo nepříjemné i z morálního hlediska – někdo se na mě tady doma mohl dívat jako na toho, kdo zradil, odešel. No a už je to třicet pět let – a jsem tam pořád. Kolikrát si říkám, jaké by to bylo, kdybych se tehdy vrátil do Československa. Jenže to už jsem tušil, co by se stalo. Jeden z těch mých kamarádů, kteří emigrovali do Dánska, se vrátil. Nechali ho v novinách nasypat si popel na hlavu, a stejně s ním pak nikdo nemluvil. Když o tom pochybuju, jestli jsem udělal dobře, vždycky se podívám na naše děti. Jsou krásní, šťastní…
LN: … Američani.
To ano, ale pro Česko mají velký cit, mají to tady rádi. Člověk asi nemůže pořád žít v pochybách a říkat si, co by bylo, kdybych zůstal sedět pod tou lípou. Ale je pravda, že když třeba čárkuju pozadí – a to trvá hodně dlouho –, tak se člověk v myšlenkách zatoulá ledaskam.
LN: Co vám v Americe nejvíc chybělo?
Spíš až teď mi chybí ten pocit, že člověk někam patří. Pocit sounáležitosti. Dřív jsem si myslel, že lidi by měli být světoobčani, ale v New Yorku je to dotažené do extrému. Pořád se staví nové budovy, přicházejí noví lidé. A jak člověk stárne, lehko se mu stane, že je odložen stranou, odstěhuje se někam na okraj. Tady v Česku mám pořád pocit, že sem patřím. V Americe jsem byl celý život uchvácený svou prací. Lidé mi říkají, vy žijete v Americe. Ale když dělám třeba tu knížku o Darwinovi, tak se do toho ponořím, celé dny něco studuju, a když večer vyjdu z ateliéru, vlastně ani nevím, kde jsem. Je to jedno.
V magazínu dále najdete:
- Vlakem po Evropě – jak a kam se lze pohodlně dostat po Evropě vlakem.
- Rozhovor s Radimem Kotrbou o chování antilop v Česku a o tom, jak změnit české zemědělství, aby odolalo rozkolísanému klimatu.
