V kruzích grafického designu je Tom Garcy známé jméno. Návrhy vytvářel pro festival Dvořákova Praha nebo pro produkční společnost, jež stojí za filmovým hitem Hořící keř. Před třemi lety vytvořil publikaci, která získala ocenění Nejkrásnější kniha roku. A pomalu expanduje do zahraničí. jeho vlastní webové stránky získaly ve Spojených státech cenu American Design Award. A k záležitostem vkusu a veřejného dění se vyjadřuje poměrně často. Tom Garcy je však pseudonym. jeho pravé jméno je Tomáš Nečas a je to mladší syn expremiéra Petra Nečase. Prolomit odmítání, aby vystoupil i pod civilním jménem, však dlouho naráželo na jeho obavu, že se stane „tím mladým Nečasem“, se kterým noviny mluví jen kvůli jménu.
LN Jak vznikl váš pseudonym?
Snažím se rozdělovat profesní vystupování od toho, co žiji já jako soukromá osoba. Pod značkou Garcy se odehrává můj veřejný život, veškeré pracovní projekty. Navíc tak vystupuji v médiích, kam občas píši články ze svého oboru. Dalo by se ale říct, že úplně původně Garcy vznikl trochu nevědomky. Když jsem začínal s grafikou, bylo módní mít přezdívku, kterou člověk používal na internetu. Patřím ke generaci, která ještě zažila zavádění internetu. V jedenácti dvanácti letech jsme doma internet neměli. Jakmile pak přišel internetový boom, všichni jsme hledali přezdívky. Mně už zůstala.
LN Co znamená?
Jde o pořadí písmen v abecedě podle kódu, ze kterého vznikla taková přesmyčka. Nemá žádný konkrétní význam.
LN Kdo je Garcy? Jak byste svoje alter ego představil?
To je hrozně těžká otázka. Garcy pro mě znamená právě určité rozdělení. Nechci říct, že jsem schizofrenik nebo že se chovám jinak při práci a jinak doma. Když mluvím o alter egu, myslím to s nadsázkou. Rozdělit Toma Nečase a Toma Garcyho samozřejmě nejde. Garcy je ale osoba spojená s vizuálními věcmi, s designem. Dostává se do povědomí lidí, což Tom Nečas úplně nechce.
LN Stojí tedy za pseudonymem spíš snaha vybudovat značku, nebo distancovat se od příjmení zatíženého zájmem veřejnosti?
Jde to ruku v ruce. Snažím se budovat svoji značku tak, aby se z ní stal pojem, který si lidé zapamatují a budou chtít něco konkrétního. Na druhou stranu by se mi nelíbilo, kdyby mě chtěli proto, jak se jmenuji. Vystupovat jako subjekt, který nikdo nezná, je jednodušší. Nepřistupují k vám pak jinak než k ostatním, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu.
LN Vyrůstal jste v rodině kariérního politika. Dá velkou práci pak najít vlastní cestu?
Bude vám to znít jako klišé, ale jako každému jinému. Nikdy jsem neměl pocit, že bych byl něčím speciální. Měl jsem doopravdy úplně stejné dětství jako ostatní. Zvlášť v Rožnově jsem nepociťoval žádný rozdíl od života spolužáků.
  |
LN Ale z Rožnova pod Radhoštěm jste se právě kvůli práci táty odstěhovali do Prahy. Chtěl jste se stěhovat?
Tehdy asi moc ne, ale zpětně jsem za to vděčný, protože ze mě Praha udělala to, co teď jsem. Myslím, že bych se nejspíš živil něčím jiným. Člověk v tvorbě často zkoumá různé vizuální techniky a nikde bych k nim neměl takový přístup jako v Praze, kam se dostávají jako první, nebo spíš společnost je jim nejdřív otevřená. Ve čtrnácti jsem ale podobné věci neřešil. Nepřemýšlel jsem nad tím, že budu mít větší možnosti. I když tedy stěhování pro mě jistě nebylo nepřekonatelným problémem. Jiná možnost mě ani nenapadla. A samotný přechod byl trochu sranda, asi si dovedete představit, jak na mě tady koukali. Kluk z Moravy najednou v Praze. Navíc jsem nastoupil na šestiletý gympl do třídy, kde se všichni znali, a já jsem se choval jinak.
LN V čem jste se choval jinak?
Kromě toho, že jsem měl silný přízvuk, jsem se dlouho neuměl zorientovat, jak všechno funguje. V Praze totiž může vedle sebe existovat víc trendů zároveň, to jsem nevěděl. V Rožnově panoval jasně daný směr. Letí kalhoty do zvonu, a kdo je nemá, je za blbce. Když se nosily skejtový kalhoty, musel je taky mít každý, takže jsem rovnou ze školy běžel domů prosit mámu, aby mi je také koupila. Navíc, na menším městě pořád potkáváte známé. V Praze nikoho nepotkáte častěji než jednou, pokud sami nechcete nebo nemáte výjimečnou kliku. Na malém městě se znají navzájem a jedou na jedné vlně.
Celý rozhovor s Tomášem Nečasem o jeho grafické tvorbě, jeho obdivu k armádě a o tom, proč komentuje veřejný život, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 9. října.
V magazínu dále najdete:
|
