Šero kalného rána 11. března 1939 rozrážely paprsky trojice mohutných reflektorů aerodynamického luxusního automobilu Tatra 87. Z Vítězného náměstí v pražských Dejvicích směřoval na plný plyn k severu. Jen zasvěcení věděli, že je to služební vůz zpravodajského oddělení Hlavního štábu. Na časté cesty mimo Prahu, mnohdy daleko do pohraničí, to byl ideální dopravní prostředek. Z rozkazu plukovníka Františka Moravce usedl za jeho volant štábní kapitán František Fryč. V minulých dnech zpravodajci obdrželi dopis tohoto znění: „Milý strýčku, musím Tě nezbytně navštívit. Přijedu 11. 3. do Turnova. Prosím, přijď určitě.“
Další díly seriálu Moravcova jedenáctka si můžete přečíst kliknutím na tento banner.
Pisatel, synovec Voral, tedy agent A-54 Paul Thümmel, vyzval svého strýce, to znamená pražské zpravodajce, k urgentní schůzce. Fryč přemýšlel o těch slovech celou cestu. Tyto náhlé výzvy nevěstily nikdy nic dobrého. Se „čtyřiapadesátkou“ se shledal v restauraci turnovského nádraží. Zde se jako první dozvěděl, že české země budou 15. března okupovány. Pak následovala další cesta, cesta přímo osudová. Za čtyři dny již Fryč a dalších deset zpravodajských důstojníků prožívalo první den v britském exilu...
Přísaha na den Bílé hory
SERIÁL MORAVCOVA JEDENÁCTKA VYCHÁZÍ KAŽDÝ ČTVRTEK V LN |
Nebýt 1. světové války, byla by moderní česká společnost bohatší o jednoho zajisté nadaného a výtečného technika. To, že se tak nestalo, nebylo ztrátou ani pro něho, ani pro národ. Františka Fryče potkalo obrovské životní štěstí již v tom, že se z války vrátil živ a zdráv. Téměř devět a půl milionu mužů takové štěstí nemělo. Narodil se 23. prosince 1895 v Praze. V letech 1906–1913 vystudoval českou vyšší reálku v Holešovicích. Poté se zapsal na české vysoké škole technické v Praze.
Díra v bezpečnostním sítu gestapa. Hugo Zappe ukázal na nacistické agenty v Československu |
Zde absolvoval pět semestrů, než jako jednoroční dobrovolník narukoval v březnu 1915 do rakousko-uherské armády. Za války prošel nynější rumunskou Transylvánií, italským bojištěm, nynější ukrajinskou Bukovinou, Haličí a také ruskou frontou. Do jeho dalšího osudu zasáhla šťastná náhoda. Koncem září 1918 mu byla udělena studijní dovolená. V Praze jej zastihl 28. říjen 1918. Jako niterný vlastenec prokázal oddanost své vlasti činem. Hned 29. října se připojil k národní gardě v Dejvicích. Jako poručík se zúčastnil památné přísahy prvních vojáků republiky. Věrnost vlasti vyjádřili 8. listopadu na Staroměstském náměstí, symbolicky ve výroční den bitvy na Bílé hoře.
Ceněný expert. František Fryč (na snímku v hodnosti štábního kapitána), fotografie pořízena v druhé polovině 30. let.
Fryče charakterizovala jistá odlišnost od řady jeho kolegů, s nimiž 14. března 1939 odletěl do britského exilu. Zpravodajsky byl činný až od počátku 30. let, ale dá se říci, že se na své budoucí poslání připravoval již dříve. Podstatná pro něho byla především práce s lidmi. Zvládl ji mistrně, což bylo nesmírně významné pro práci s tajnou agenturou. Právě zde bylo nanejvýš nutné mít více než dobře vyvinutý smysl pro rozpoznávání lidských charakterů. V roce 1920 absolvoval III. kurz vojenské instrukční školy v Milovicích. Stal se instruktorem. Vyškolili jej tak, aby sám učil nové nižší velitele. Až do září 1929 působil v učilišti pro pěší vojsko, později v kurzu pro velitele vojskových těles a následně ve Vojenském technickém ústavu v Praze. Zde pracoval jako kinoreferent filmové skupiny. Rozvinul zde své zkušenosti s fotografickými a filmovými pracemi. V roce 1928 se podílel na scénáři tří instrukčních filmů.
Velký útěk spojeneckých letců ukončili nacisté vraždami zajatců |
Na dokreslení jeho osobnosti ocitujme kupříkladu posudek z roku 1921: „Jsa instruktorem důstojníků-žáků osvědčil se jako výborný důstojník, velice inteligentní a nadaný. Má velmi pěkný vojenský rozhled a vojenské znalosti. Po celou dobu pracoval velmi pilně a svědomitě. Jest výborným instruktorem. Ve službě naprosto přesný a spolehlivý. Byl vždy nejlepším příkladem svým podřízeným důstojníkům-žákům. Chování jeho mimo službu bylo velice taktní a uhlazené.“
Znalost francouzštiny
Spolu s aktivizací vojenského zpravodajství se jeho vedoucí činitelé začali počátkem 30. let poohlížet po nových schopných lidech. Zdatný technik, fotograf, filmař a zralý znalec lidských charakterů neunikl jejich pozornosti, a tak štábního kapitána Fryče povolali ke 2. oddělení Hlavního štábu, kam nastoupil koncem května 1931. Jeho mimořádná spolehlivost jej předurčila pro úkoly s nejvyšší možnou mírou důvěry.
Hitler chtěl v odplatě vyhladit Řím. Za útok na nacistické vojáky nakonec zemřelo 335 civilistů |
V oddělení od počátku působil v ofenzivní sekci pátrací skupiny jako fotoreferent. Na starosti měl též práci s tajnými inkousty. Nejvýznamnější ovšem bylo, že mu svěřili to nejcennější: evidenci členů agenturní sítě, jejich zpráv, tedy hlavně dodaného dokumentárního materiálu a nejcitlivější operační spisové dokumentace. Podílel se též na správě finančního fondu. Podstatně se účastnil konspirativních jednání s nejvýznamnějšími agenty. Několikrát za nimi vyjížděl též do Rakouska a Švýcarska.
Účastnil se i společných zpravodajských konferencí v Paříži i v Praze. Ve 20. letech si totiž osvojil francouzštinu. Náležel k nejzasvěcenějším příslušníkům 2. oddělení, což mu v kritických dnech mezi 11. a 14. březnem 1939 zajistilo pevné místo ve skupině plk. gšt. Moravce. S ní v britském exilu zahájil odboj proti okupantům.
Škpt. pěch. František Fryč (zcela vpravo) v době, kdy působil u filmové skupiny Vojenského technického ústavu
Po krátkém pobytu na britských ostrovech se z Moravcova rozkazu odebral Fryč do Paříže, kde se od 1. května 1939 podílel na činnosti předsunuté agenturní ústředny Karel. Udržoval kontakty s Francouzi. Do vypuknutí války komunikoval se Zpravodajskou službou a 2. oddělením generálního štábu, poté s 5. (zpravodajským) oddělením hlavního velitelství. Po porážce Francie zahájil tým ústředny ústup spolu s francouzskými zpravodajci. Fryč s nimi udržoval styk až do odplutí zpět do Velké Británie, kam se šťastně dostal koncem června 1940.
Nepochybným uznáním jeho profesních kvalit bylo, když jej 4. září téhož roku uvedli do funkce přednosty zpravodajské skupiny A 1. ofenzivního oddělení zpravodajského odboru ministerstva národní obrany v Londýně. Právě odtud se naplňovala celková koncepce exilového zpravodajství a sem se sbíhaly zprávy ze všech zdrojů, k nimž mělo exilové vojenské zpravodajství přístup. Z titulu uvedené funkce byl mjr. pěch. Fryč nominálně i fakticky třetím nejvýznamnějším mužem vojenského zpravodajského aparátu v zahraničí.
Změna v jeho působnosti nastala až v květnu 1944. Tehdy, již v hodnosti podplukovníka, byl dán k dispozici předsedovi londýnské exilové vlády. U něho působil jako zpravodajský referent pro styk s domovem. Koncem března 1945 na základě zvláštního pověření odcestoval přes Sovětský svaz na osvobozené území republiky, kde se podílel na budování nového státního aparátu. V závěru dubna 1945 byl přidělen k ministerstvu zahraničních věcí (MZV) jako přednosta šifrové služby. Odpovídalo to jeho válečným zkušenostem. Ocitujme v této souvislosti kupříkladu Moravcem formulované hodnocení z roku 1941: „Velmi dobrý pracovník v agentuře, šifrování a zpravodajské fotografii.“ Do vlasti se vrátil s košickou vládou 10. května 1945.
Další díly seriálu Moravcova jedenáctka si můžete přečíst kliknutím na tento banner.
Též po návratu do republiky zůstal bezezbytku a pevně věren zásadám, podle nichž dosud žil a pracoval. V hodnosti plukovníka nadále působil jako přednosta šifrové služby ministerstva zahraničí. A právě proto se dostal na seznam osob, které komunisté hodlali co nejrychleji odstranit. Fryče doslova sebrala Státní bezpečnost již 25. února 1945 přímo v úřadě. Krátká zajišťovací vazba, uvalená na základě absurdních obvinění, byla pouhým počátkem ničím nezaviněného ponížení tohoto čestného vojáka a vlastence. Na konci dubna jej doslova vyhodili z ministerstva na dlažbu, jak svou situaci sám trefně glosoval. Koncem dubna následovala další, tentokrát již tříměsíční vazba na základě vykonstruovaného obvinění. Během ní zakusil psychické i fyzické týrání. Trestní řízení z té doby však bylo zastaveno.
„Dosud se cítím vojákem“
V dubnu 1950 jej degradovali na vojína. Rozsudek státního soudu z 28. března 1951 zněl v opět vykonstruovaném soudním případu na tři léta odnětí svobody. Nejvyšší soud jej 14. června 1951 změnil na jeden rok, ale již 27. června byl propuštěn na svobodu. Následně pracoval jako dělník. Jeho ponížení bylo dovršeno, když jej v červenci 1952 povolali v jeho téměř sedmapadesáti letech k mimořádné vojenské službě u pomocného technického praporu v Novákách. Ze zdravotních důvodů jej však propustili v březnu 1953. Pracoval poté jako fakturant okresního stavebního podniku v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1957 odešel do důchodu. Též v jeho případě bylo charakteristické, že jeho nejbližší s ním přečkali všechny útrapy. V době, kdy byl ve vězení, se jeho manželka Jarmila se čtrnáctiletou dcerou Zdenou musely vystěhovat z pražského bytu do Rychnova nad Kněžnou.
V listopadu 1968 byl soudně rehabilitován, ale šlo mu také o rehabilitaci morální. Žádal o navrácení hodnosti plukovníka.
V souvislosti s tím v roce 1970 konstatoval: „To by byla pro mne ta opravdová morální rehabilitace. Přes své stáří jsem se vždy cítil a dosud cítím ještě dnes vojákem.“ V normalizačních poměrech k tomu nedošlo. Český vlastenec a vícekrát vyznamenaný voják dožil s hlavou vztyčenou, rovnou páteří a čistým svědomím. Skonal 9. září 1973 v Rychnově nad Kněžnou. Nezůstal však zapomenut. V roce 2000 obdržel od Ministerstva zahraničních věcí České republiky titul čestný velvyslanec in memoriam. V roce 2017 mu Martin Stropnický, tehdejší ministr obrany České republiky, udělil Kříž obrany státu ministra obrany České republiky in memoriam.
Autor je historikem při Vojenském historickém ústavu v Praze.
