Pátek 13. prosince 2019svátek má Lucie 2 °C déšť se sněhem Předplatné LN
19. listopadu 2019 5:59 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Umění znamená neustálý vývoj a změnu, říká nový umělecký šéf Opery Národního divadla

Podle mě je skvělé, že se mocní lidé této země o nás zajímají. To je dobré... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Podle mě je skvělé, že se mocní lidé této země o nás zajímají. To je dobré... | foto: Salim Issa

„Tady v Praze cítím, že to, co jsem dělal po celý svůj život, má pro lidi nějaký význam,“ přiznává Per Boye Hansen (62), divadelní režisér a bývalý umělecký ředitel Norské národní opery. Od srpna tohoto roku zastává stejnou funkci v Národním divadle, kde by měl působit následujících šest let. A všechny prý čekají velké změny.

Na Pera Boye Hansena, nového uměleckého ředitele Opery Národního divadla, čekám na střeše zlaté kapličky. S několikaminutovým zpožděním a úsměvem od ucha k uchu se objeví v malých dveřích pod trigami. S podáním ruky se omlouvá za čekání. Byl prý na hodině češtiny. Jako důkaz, že již absolvoval tři soukromé lekce českého jazyka, s lehkým přízvukem pronese: „já jsem muž“, „pomeranč“ a „listopad“.

Působí, jako by si svou novou pozici opravdu užíval. S elánem mě vede přes celé Národní divadlo a podzemními garážemi až do budovy Nové scény, kde se nachází jeho provizorní kancelář. Z Prahy, české Opery i celého Národního divadla je nadšen. V rozhovoru nenechá na svém rodném Norsku nit suchou, naopak Čechy vychvaluje a rozplývá se nad tradicí tří pražských operních budov.

Per Boye Hansen
Jako umělecký ředitel Opery musíte dělat i rozhodnutí, která nejsou vždy...

Je skvělý diplomat. Jen málokoho by napadlo, že má před sebou člověka, který nebyl v nové práci přijat s nadšením. Před pár měsíci se proti němu zaměstnanci Národního divadla postavili a žádali jeho odvolání, neboť podle nich dostatečně nepředstavil svou vizi o budoucnosti Opery. V souvislosti s jeho jménem se hovořilo o krizi v Národním divadle. Hansen je přesvědčen, že to nejhorší je zažehnáno. Zároveň upozorňuje, že všechny čeká hodně práce. „V každém operním domě bývají lidé zaseknutí v rutině. A já to chápu. Pracují tvrdě, mají toho hodně. Ale pokud rezignujeme a budeme si říkat, oukej, pojďme to takhle udělat znovu, zabije nás to,“ varuje Per Boye Hansen v rozhovoru pro Esprit LN.

Jak dlouho jste zvažoval nabídku pracovat pro Operu Národního divadla v Praze?
Moc dlouho ne, i když zprvu jsem byl tou nabídkou velmi překvapený. Předtím jsem s Prahou neměl žádné spojení, nikoho jsem tu neznal. Byl jsem tu jen jednou – v roce 1975, jako teenager. A to byla vaše krásná země pod velmi těžkou komunistickou nadvládou. Ale samozřejmě jsem byl vždy velkým obdivovatelem české hudby. Dokonce Janáčkova opera Káťa Kabanová byla první opera, se kterou jsem se ve své profesi setkal, tehdy jako asistent režie. To bylo přesně před čtyřiceti lety. A v té době jsme dokonce měli českého šéfdirigenta a ředitele Opery v Oslu Martina Turnovského. Takže mé vůbec první představení byla právě česká Káťa Kabanová.

To zní až osudově.
Možná ano. Tato opera mě provází celou mou kariéru. To, co se vám dostane pod kůži na začátku profesní dráhy, bývá často něco, co ve vás zanechá hluboký dojem. A pro mě to byl právě Janáček a Mozart. Nejsou žádní jiní skladatelé, k nimž bych cítil tak silné pouto. Mozarta jsem uváděl na jeviště jako režisér v několika operách – La clemenza di Tito, Cosi fan tutte, Don Giovanni. Bylo mi kolem dvaceti let – a zřejmě to se mnou zůstane po zbytek života. Je to stejné jako s láskou.

Jak se vám život v Praze líbí?
Moc. Do svého pražského bytu jsem se nastěhoval loni v dubnu. Přijel jsem z chladného norského počasí do krásného jarního dne. Místní architektura je úchvatná. Zatím nejsem ještě úplně velký fanoušek tradičních českých pokrmů, ale musím říci, že tu máte velmi mnoho dobrých restaurací. Jedna z mých oblíbených je vegetariánský podnik kousek od Národního divadla. Vaří tam fantasticky. Potěšilo mě, že máte tolik výborných podniků. Jen je nutné vyhýbat se turistickým oblastem. Tam nikdy nechodím.

Per Boye Hansen

Per Boye Hansen

Po Norsku se vám nestýská?
Jezdím tam jednou za měsíc. Má rodina zase jezdí sem. Moje žena teď žije střídavě v Praze a v Norsku. A nedávno jsem se stal dědečkem. Můj nejstarší, devětadvacetiletý syn se stal otcem. Narodila se nám holčička Eleonor. To je něco, co mi, přiznám se, chybí.

Váš otec byl houslista, vy sám jste na housle také hrál. Hrajete ještě?
Ne. (smích) Můj otec byl koncertní mistr operního orchestru. Když jsem byl malý, musel jsem tedy samozřejmě hrát na housle. A líbilo se mi to. Později jsem přešel z houslí na violu. Ale i když jsem se snažil, nebyl jsem příliš talentovaný. Naučit se hře na housle zabere hodně času a technika pro mě byla tak složitá... Hrál jsem krátce v orchestru, zkusil jsem i nějaká sóla. Když mi bylo sedmnáct, pochopil jsem, že tohle nebude má profese. A tak jsem přestal. Ale díky tomu jsem alespoň pochopil složitost hraní na hudební nástroj. Hodně lidí si myslí, že je to něco, co děláte jako hobby. Přitom je to jedna z nejsložitějších profesí vůbec. Houslisté musejí každý den cvičit, aby si svou úroveň udrželi. Mám proto hluboký respekt k hudebníkům.

Vaše matka byla logopedka. Jak vás takové rodinné prostřední ovlivnilo? Nebylo to přeci jen trochu přísné?
Nijak zvlášť. Víte, v mé rodné zemi nemá klasická hudba příliš vysoký status. Až když jsem přišel do Německa, pochopil jsem, že může být pro lidi důležitá. V Norsku tomu tak nebylo. Hudba je tam něco, co lidi příliš nezajímá, co ve společnosti nehraje moc velkou roli. A to je také jedna z věcí, kterou v Praze velmi silně prožívám. Tedy jak moc je hudba – a klasická hudba – součástí lidské duše. V Norsku jsem byl pro lidi trochu zvláštní. Když jsem se jako velmi mladý začal zajímat o operu a v sedmnácti chodil neustále do divadla, lidé si o mně mysleli, že jsem trochu divný. Tehdy v 70. letech ani mnoho lidí nevědělo, i když nyní už se to asi změnilo, že být hudebníkem je zaměstnání. Mého otce se často ptali: „Ó, vy jste muzikant! A co děláte přes den?“

Vy sám máte tři syny. Nutil jste je jako děti chodit do divadla?
Ano. (smích) Všichni samozřejmě museli hrát na hudební nástroj. A nikdo z nich u toho nezůstal. Ale můj nejmladší, nyní dvaadvacetiletý syn měl letos drobnou roli v jednom baletu. Takže o divadlo nějaký zájem projevil.

Co děláte, když nejste v divadle?
Spím. Moje práce je na dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu. Kromě restaurací, kam si zajdu jednou denně na oběd, tedy nemám mnoho času na procházení se po městě. I když jsem navštívil farmářské trhy na náměstí Jiřího z Poděbrad. To je takový můj víkendový koníček. Taky chodím na koncerty. Byl jsem již několikrát v Rudolfinu. Před pár týdny jsem se byl podívat na taneční představení v La Fabrice. Snažím se sledovat, co se děje v kultuře mimo Národní divadlo. To už dobře znám. Od svého nástupu jsem tu viděl skoro stovku představení. Jel jsem se podívat i do jiných měst – do Brna, Plzně, Ostravy.

Plánujete v opeře Národního divadla nějaké závažné změny nebo zlepšení?
Změna je něco, co se děje pořád. Je to neustále probíhající proces. V opeře pracuji čtyřicet let a myslím si, že být leaderem znamená změny iniciovat a prosazovat. Ptáte se, co se musí změnit? Všechno. (smích) Všichni se musíme změnit. Všichni se musíme snažit být lepší. Musíme být lepší v plánování. Můžeme tak ušetřit spoustu peněz, budeme tak mezi sebou lépe komunikovat. A lidi se v divadle budou cítit bezpečněji, protože budou vědět, co se bude dít. Když lidé nevědí, co se bude dít zítra, máme problém. Ale lepší plánování a lepší komunikace jsou jen nástroje k tomu, aby se mohlo tvořit skvělé umění. Mým úkolem uměleckého ředitele je představit každý večer operní představení, která budou hýbat srdci publika. To je naše jediná mise. Opera, to je neuvěřitelná tradice, skrze niž se můžete naučit více o sobě samotných, o sobě navzájem, o světě kolem nás. Opravdu věřím, že opera je nejlepší lidský vynález.

To je hezké, ale když říkáte, že se musí změnit všechno, může to někoho i pěkně vyděsit...
Každý umělec musí chápat, že práce s uměním znamená neustálý vývoj a změnu. Musíte na sobě neustále pracovat. Já nechci dělat revoluci. Nechci vše postavit vzhůru nohama. Naopak chovám hluboký respekt k tradici. Ale pokud někdy změna nenastane, může to znamenat, že se věci jednoduše promarní. A podle mě je nejhorší říci, ne, my nechceme změnu, protože všechno musí být, jak bylo... Pokud je tohle vaším zvykem, nepečujete o tradici. Pro mě jsou tradice a inovace velmi propojené. Největším nepřítelem umění je rutina a kopírování. Umění přestane být uměním, pokud je to jen reprodukce. Usilování o něco nového, to je přirozenost umění. A všichni lidé pracující v Opeře potřebují pochopit, že musíte být otevření, zvídaví a zkoumat, kde najít něco, co předtím ještě nikdo neudělal. Na začátku mé kariéry mi kdosi řekl: „Ó, ne, ne, to je nemožné. Tohle jsme nikdy předtím nedělali.“ A já na to: „Pokud jsme to ještě nikdy nedělali, není teď ten pravý čas to udělat?“ Musíte to prostě zkusit. Někdy si lidé spojují inovaci a originalitu s něčím naprosto šíleným a zcela novým. Ale to není to, co zamýšlím. Pro mě inovace a originalita mohou znamenat i jen drobné úpravy. Když sedím na představení, na nějakém velmi tradičním titulu, ale najednou se stane něco, co jsem nikdy předtím nezažil, pak je to ono. Velmi často se můžete setkat s tím, a to nemám na mysli jen Čechy a Prahu, ale jakýkoli národ, jakýkoli operní dům, že lidé bývají zaseknutí v rutině. A já to chápu. Pracují tvrdě, mají toho hodně. Ale pokud rezignujeme a začneme si říkat, oukej, pojďme to takhle udělat znovu, zabije nás to.

Jako nový umělecký ředitel Opery Národního divadla jste v nepříjemné situaci. Až 339 zaměstnanců divadla se kvůli vám podepsalo pod otevřený dopis řediteli Janu Burianovi. Umělecký ředitel Petr Kofroň a ředitelka Silvia Hroncová rezignovali na své funkce. Jak se v takové pozici cítíte?
Jak už jsem řekl dříve, musím chápat a respektovat druhé, pokud cítí strach. A myslím si, že většina důvodů, kvůli kterým lidé takto reagovali, pramenila právě ze strachu. Chci je tedy pochopit a ujistit je, že strach cítit nemusí. Pokusím se mezi námi vybudovat důvěru. Samozřejmě že jako umělecký ředitel Opery musíte dělat i rozhodnutí, která nejsou vždy populární. Pokud chcete učinit všechny lidi šťastnými, prodávejte raději zmrzlinu. Ale já pracuji s lidmi v Národním divadle – a potřebuji jejich důvěru. To není něco, co si mohu koupit. Musím tedy dokázat, že si ji zasloužím. Myslím si, že jediná cesta, jak tyto protesty zastavit, je dobře dělat svou práci, zlepšit naši komunikaci a dosahovat výsledků, které potvrdí, že se posouváme dobrým směrem.

Vidíte již nějaké pozitivní výsledky? Je už situace v divadle lepší?
Máme skvělý tým. Všichni mají hodně práce. Někdy možná pracujeme až příliš. Na schůzkách s orchestrem, se sólisty cítím tolik energie, motivace a přátelství... Nevím, jestli jsem vůbec někdy byl na místě, kde by bylo tolik podpory a přátelských lidí. Vnímám to jako velké privilegium, že tu mohu být.

Protestující argumentují, že jste měl jisté potíže už v Norské národní opeře. Co se tam stalo?
Narážejí na konflikt, který se stal asi před čtyřmi lety. Měl jsem tehdy jiný názor na budoucnost Opery než generální ředitel. On se tenkrát rozhodl, že mi po konci funkčního období neprodlouží smlouvu. Toť vše. Ovšem v každém operním domě jsou a vždy budou napjaté situace. V opeře je tolik různých zájmů! Něco chce orchestr, něco jiného sbor, sólisté, technici, administrativa, marketing. Je tolik různých cest – a přitom je to jen jeden koláč. Na své pozici v Norsku jsem zůstal ještě další dva roky – a měli jsme skvělé výsledky i příjemnou pracovní atmosféru. Takže myslím, že jsem své angažmá naplnil velmi uspokojujícím způsobem.

Jak můžete uspokojivě pracovat v prostředí, v němž se názorově nescházíte s ostatními?
Jednoduše jsem se držel svého plánu, který byl už schválen. A myslím, že se mi dařilo. Nebyl to skutečně tak zásadní problém. Šlo spíše o rozdílnou budoucí strategii mou a našeho ředitele.

Operní pěvkyně Eva Urbanová kvůli vašemu angažmá v Národním divadle telefonovala prezidentovi Miloši Zemanovi. To je podle mě docela velké gesto. Nevadí vám to?
Ne. Podle mě je skvělé, že se mocní lidé této země o nás zajímají. Cítím tak, že budoucnost toho domu a můj úřad jsou něco důležitého. To je dobré znamení. Nejhorší by bylo, kdybychom byli všem fuk.

Takže nemáte žádné indicie, že byste byl u českého prezidenta v nemilosti?
Ne! A navíc s paní Urbanovou jsem nedávno měl velmi příjemný rozhovor. Dokonce v něm vyjádřila pozitivní postoj. A budeme spolupracovat. Paní Urbanová totiž vystoupí na galavečeru u příležitosti znovuotevření Státní opery. Podle mě je to velmi dobrá herečka a zpěvačka. Chci pro ni najít dobré role a učit se z jejích zkušeností.

Tady v Praze cítím, že to, co jsem dělal po celý svůj život, má pro lidi nějaký...

Evě Urbanové prý také vadí, že se kvůli vám mluví v českém Národním divadle anglicky a německy. Začal jste se učit česky, chcete tedy tuto situaci zlepšit?
(velký povzdech) Myslím, že v tomto ohledu nemohu tak snadno naplnit očekávání paní Urbanové. Naučit se česky mi pravděpodobně zabere ještě hodně času.

S Národním divadlem máte smlouvu na šest let. Možná se paní Urbanová v průběhu vašeho působení dočká.
Ano, možná si po těch šesti letech budeme moci promluvit česky. (smích) Jedna z nejdůležitějších součástí kultury je samozřejmě jazyk. Takže chápu, že neschopnost mluvit česky je pro mě nevýhoda. Snažím se, ale musím přiznat, že je to skutečně těžké. Mluvím i jinými jazyky, ale čeština je tak jiná!

Jak se mluvilo v Norské národní opeře?
Norsky a anglicky. V Německu jsme také mluvili německy i anglicky. Opera je přece jen mezinárodní umělecké odvětví. Vidíte to i tady v baletu – tanečníci pocházejí z dvaceti různých národů. Takže by to bylo velmi složité, pokud by se tu mělo mluvit jen česky.

Nyní vás po dvouleté rekonstrukci čeká znovuotevření Státní opery. Jak jdou stavební práce? Stihnete všechno včas?
Vypadá to fantasticky! Koncert k příležitosti znovu otevření je naplánován na neděli 5. ledna 2020. Možná budeme muset ještě později udělat nějaké drobné doladění detailů, to víte, rekonstruovat operní dům je vždy velké sousto. Od předání klíčů nás ale nyní dělí jen týdny. Jsme tak poctěni, že máme v Praze tři úžasné historické budovy, přičemž každá má svou specifickou tradici! Podle mě když jdete do Národního divadla, můžete ve zdech cítit tradici české opery – Dvořáka, Janáčka. Ve Stavovském zase ucítíte Mozarta a Dona Giovanniho, který tu byl poprvé představen před více než 230 lety. Každý, kdo přijede do Prahy poprvé a začne pracovat v tomto divadle, je jednoduše ohromen.

Na co se nyní mohou diváci ve Státní opeře těšit?
V první polovině roku máme v plánu představit jednu novou premiéru – Krále Rogera od Karola Szymanowského. Budeme se seznamovat s opravenou budovou a možnostmi nové jevištní techniky. Některé inscenace z repertoáru budou ve Státní opeře uvedeny v novém obsazení. Jsem rád, že divákům představíme několik mladých zpěváků. A pak na podzim 2020 budeme mít novou velkou inscenaci Mistři pěvci norimberští od Richarda Wagnera. Když jsme se s mým týmem bavili o tom, která díla ve Stání opeře uvést a jaký by měl být náš repertoár, čerpali jsme především z minulosti. Pro mě je speciálně velkou inspirací skladatel Alexander Zemlinsky. V letech 1911–1927 byl hudebním ředitelem Státní opery, tehdy ještě Nového německého domu. Zemlinsky byl inovativní experimentátor a Státní opera pod jeho vedením dosáhla vysoké mezinárodní úrovně. Pro mě je důležité na této tradici stavět. Jsme sice jedno Národní divadlo, ale máme tři místa – a ta si musejí zachovat vlastní profil.

Co říkáte na to, že Státní opera stojí uprostřed dálnice?
Není to hezký pohled. Je to jako stát uprostřed pouště. Ale když otevřete dveře Opery, je to, jako byste vstoupili do jiného světa. Je to jako oáza, jako když vstoupíte do nádherného kostela. Je to místo, kde najdete naprosto odlišnou atmosféru, krásu, tradici.

Pět let jste pracoval v Opeře v Oslu, v nádherné moderní budově od architektonického studia Snohetta. To musí být velký rozdíl, pracovat nyní v sice krásném, ale starém a tmavém Národním divadle...
Opera v Oslu je úžasná, fantastická. Má všechno, na co si jen vzpomenete. Je to luxus. Ale co nám v Norsku naopak chybí, je tradice. Chybí nám tradiční operní dům. V Norsku také neexistuje veřejný názor, který by se o operu skutečně zajímal. Lidé si sice myslí, že je pěkné mít nádhernou budovu, ale co se bude hrát uvnitř, už nikoho skutečně nezajímá. Politici nechodí ani na premiéry. V Norsku se všichni zajímají jen o zimní sporty. Pokud se Norové nebudou věnovat umění, nikoho to tam nijak zvlášť nevzruší. Až tady v Praze cítím, že to, co jsem dělal celý život, má pro lidi nějaký význam. V České republice mám konečně pocit, a to i z diskusí s lidmi, kteří nepracují v Národním divadle, že česká hudba je skutečnou součástí české kultury. Že je pro český národ důležitá. Pro mě je to jako přijít domů. Protože takové společnosti chci být skutečně součástí.

Premium

Zoufale jsme se snažili postřeleného muže zachránit, líčí lékař z Ostravy

Hrudní chirurg Marcel Mitták | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Hrudní chirurg Marcel Mitták z Fakultní nemocnice Ostrava se snažil s týmem zdravotníků zachránit jednoho z těžce...

Premium

Na Gottově pohřbu jsem se bál, že spáchám atentát na Zemana, říká Strach

Jiří Strach | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Každý se ho ptá na Anděla Páně 3. Jiří Strach ale trpělivě vysvětluje, že to nezáleží jen na něm. „Rozhodujeme o tom...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Průvodce Lukáš Lev | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

TIPY NA VÁNOCE: Kosmetika, kterou doporučují skutečné uživatelky
TIPY NA VÁNOCE: Kosmetika, kterou doporučují skutečné uživatelky

Ať už budete chystat balíček pro sestru, kamarádku, maminku, babičku… anebo přemýšlet, jaká kosmetika by se vám hodila, v rozhodování pomohou názory žen, které ji vyzkoušely.