Snad i vás čeká ta vzrušující chvíle, kdy ucítíte dotek pana Jiřího Suchého, Miloše Formana, Ladislava Smoljaka, Václava Havla nebo Jiřího Voskovce, taky čas, kdy dopis psali, a možná budete mít chuť jim i odpovědět. Jako to bývalo běžné ještě nedávno, kdy dopis mohl leda ztratit pošťák, nikoliv vir, zborcený server nebo zlovůlný hacker. Hezké počtení vám přejeme.
Dopisy desetiletého Václava Havla prarodičům Hugovi a Josefě Vavrečkovým na Vánoce 1946.
Václav Havel – Hugo a Josefa Vavrečkovi
V rodině Václava Havla byla korespondence velmi čilá a bohatá. Někdy dokonce jediná možná forma komunikace – tak ostatně vznikly i Dopisy Olze, které Václav Havel psal své ženě z vězení. Od ručního psaní dopisů, tisíců vzkazů a „příkazů“ se Václav Havel nenechal odradit ani elektronickou poštou. Zveřejnění se snad dočkají i Havlovy vzkazy psané na útržky papírů, kdy si tak „povídal“ – když nemohl po operacích mluvit – se svojí druhou ženou Dagmar a lékaři. Nekonečný půvab mají v každé rodině – nejen v Havlově – dětské dopisy, které malý Václav Havel sám ilustroval.
Ivan Smoljak – Ladislav Smoljak
Kdo by si myslel, že rodiče nadchne umělecké snažení jejich ratolestí, ať si přečte dopis otce Ladislava Smoljaka napsaný ve chvíli, kdy se syn rozhodl opustit jistotu učitelského stavu a věnovat se redaktorské práci a divadlu.
Stalo se tak bezprostředně po úspěšné premiéře Smoljakovy adaptace Aškenazyho povídky Ukradený měsíc v pražském Semaforu. Bylo to v roce 1960 a Ladislav měl před sebou neobyčejně úspěšnou kariéru divadelního a filmového režiséra a spoluautora nesmrtelného fenoménu Cimrman.
Dopis otce synovi z roku 1960, kdy se Ladislav Smoljak rozhodl opustit jistotu učitelského stavu a věnovat se redaktorské práci a divadlu.
V Praze 31. V. 1960 Milý Láďo!
Děkuji Ti za dopis na který jsem tak dlouho čekal, z dopisu jsem měl radost, až na ten obsah. Hrozně mě to mrzí co zase děláš za hlouposti. Píšeš, že se musíš ohlížet na rodinu a finance a právě z těchto důvodů by ses měl držet pevného povolání a né za něco měnit jisté a přitom tak krásné povolání. Kdybych byl toto věděl dříve byl bych Tě nenechal studovat a dal tě na řemeslo. Snad jsi dosud nezapomněl, jak těžce jsem se s Tebou probíjel, po těch restauracích a těch známých co nám jenom vařili a prali.
Já sám jsem scháněl místo plný měsíc a nechtěj sám poznat na vlastní kůži, co to jest za med. Víš velmi dobře, že jsem musel zavřít živnost, již v 1952, aby si mohl studovat, jinak Tě nenechali. Pořádně si to rozmysli si již dost starý, abych Ti já mohl poroučet. Nového jen tolik pan Hrbáček zemřel a něco veselejšího, pan Pácal se vrátil, dopis Ti přikládám odešli mě ho zpět. Pan Málek jak zde má nábytek se také vrátil.
Pozdravuj doma
Miloš Forman – Jiří Suchý
Jiří Suchý si dopisoval a dopisuje s mnoha zajímavými osobnostmi. Dokonce na základě této korespondence vzniklo divadelní pásmo Včera večer poštou ranní. S režisérem Milošem Formanem se nikdy netajili vzájemným respektem (Forman Semafor vždy obdivoval, konečně, začala tu i jeho filmová proslulost, když natočil snímek Konkurs). Psali si ovšem s nadsázkou a humorem oběma vlastním.
Vážený pane Formane, myslím teď na Vás častěji než obvykle, jelikož fronta na Váš film se táhne pasáží Alfa, což jak jistě víte, je pasáž, kudy se od nepaměti táhne fronta na Semafor. Chtěl jsem vás na tuto okolnost zatím co nejzdvořileji upozornit a doufám, že si napříště zvolíte na své fronty jinou pasáž. Já se Vám taky se svýma frontama necpu do Vaší pasáže v New Yorku.
Mám zjištěno, že si u nás někteří občané stoupají místo do fronty na Semafor do té fronty Vaší, což je z obchodního hlediska neúnosné. Nic ve zlém, ale takhle by to dál nešlo. Doporučuji Vám napříště buďto volit jiné kino nebo točit filmy méně úspěšné, na něž by se fronta netvořila.
Váš Jiří S.Věřím, že Vaše rozhodnutí bude napříště respektovat jak naše obchodní zájmy, tak i naše přátelské vztahy. A teď už musím končit, protože si jdu stoupnout do tý Vaší zasraný fronty.
Miloš Forman Jiřímu Suchému
7. listopad 1986
Vážený a milý pane Suchý, ano, fronty před Vaším divadlem mi byly vždy solí v očích. Již jako mladý člověk jsem cítil odpor k poctivému postávání před divadly. Opovrhoval jsem šlechetnou trpělivostí čekajících. Po léta jsem doufal, že jednoho dne se začnou fronty před Vaším divadlem krátit samy od sebe. Tak nějak podobně jako to dělají žíly. Posléze mi však bylo jasné, že zůstane pouze u žil. Od té chvíle, jak sám víte, jsem neštítil ničeho.
Váš dopis je tvrdým avšak spravedlivým odhalením a odsouzením mých podlých plánů. Vím, že si zasloužím pouze ten nejtvrdší trest a proto Vás o něj žádám: přijeďte se za mnou konečně podívat !!!
Váš Miloš F.
Jiří Suchý si dopisoval a dopisuje s mnoha zajímavými osobnostmi.
24. září 1974
New York Milý pane Suchý, doslechl jsem se od kohosi, komu to řekl kdosi, že se po Praze říká, že se chystáte do Nového Yorku.
Já tomu samozřejmě nevěřím a řekl jsem to Sinatrovi na rovinu aby moc nedoufal. Ale přesto přeze všechno bych to rád slyšel od Vás.
Jinak na Vás moc vzpomínám a jakákoliv deska, nebo pásek z Vašich nedávných úspěšných by byly vzácnou oporou v boji proti inflaci nepřátelské ideologie. Váš Miloš F.
5. listopadu 1996
Milý pane Suchý, tak jste opět (pokolikátý to už neumím spočítat) způsobil, že jsem zjihnul.
Nevím, jestli ten pocit znáte, jestli si taky občas jihnete, protože Vy jste přece jenom otrlejší člověk, když tam musíte žít i teď za těch demokratů, ale zkuste to. Je to nádhera. Jihnutí je vrchol obdivu k bližnímu. A to právě jsem Vám chtěl sdělit.
Váš Miloš F.
31. července 2007
Milý pane Suchý, přečetl jsem „Černnou Vzducholoď“, zkoukal „Suchý – Šlitr – Největší hity“, „Muže z půdy“ a „Kdyby tisíc klarinetů“. A je to tady!! Začalo to nezřízeným obdivem, který se nenápadně začíná měnit v žárlivost, po které nastoupí závist, a pak to, jak mě poučil Jethro, vyvrcholí nenávistí. Ale tak dlouho to nechci nechat dojít, protože se bojím, že bystě mě pak třeba nepustil do divadla anebo nějak jinak mi znepříjemňoval život.
Váš Miloš F.
P. S.: Po přečtení spalte a urnu s popelem uložte do rodinné hrobky na Slavíně.
Bohuslav Reynek – Vladimír Holan
Básník Vladimír Holan (1905–1980) redigoval ve třicátých letech minulého století časopis Umělecké besedy Život, do nějž přizval jako překladatele básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka (1892–1971). Byť se osobně nikdy nesetkali, vzniklo mezi nimi vřelé přátelství. Dokládají to (v čerstvé knize Bohuslav Reynek: Korespondence, vyd. Karolinum) dopisy plné vzájemného respektu a obdivu. Jsou datovány v rozmezí let 1933 až 1970, nejintenzivnější byly v 50. letech. Vladimír Holan, jeden z nejvýznamnějších českých básníků a překladatelů 20. století, v té době v Praze strádal velkým nedostatkem a Bohuslav Reynek jej na dálku z Petrkova podporoval – sem tam i štúčkem uzeného...
15. dopis
Holan Reynkovi Praha 12. 2. 1953 Vážený, milý pane Reynku – takové růžové a bílé palivo nás věru zahřeje; však už se škvaří, však už se peče – a jak voní! Ze srdce Vám děkuju! Děkuju taky za lístek a že se staráte! Nic z účasti účinné nepomine; co by tedy mohlo pominout z lásky? To div že se člověk nezmine... „Přestává na hřbitově šprým!“ zpívá Villon... – Líbám ruce Vaší paní, pozdravuju oba Vaše syny – a že Vás a Vás všechny tam v té samotině má rád Vlad. Holan
Vladimír Holan si psal s Bohuslavem Reynkem
19. dopis
Holan Reynkovi Praha 12. 4. 1953 Dík za verš vidomý, za vonnou prózu dík! A že to dávám snad nahrubo dohromady? Ne! ... Belloc s Chestertonem jistě by svorně vzkřik’: měj v úctě dobrý verš a važ si šrůtku tady!... Z toho srdce Vás všech Vladimír Holan
51. dopis
Reynek Holanovi P. F. 1971 Vánoce 1970 Advent. Čtvrtá neděle.
Procitají andělé.
Vstaňte s námi, volají.
Z polí, z lesů, ze stájí.
Jdeme.
Nic jsme nepřinesli.
Holá dlaň se chytá jeslí.
Nestudí to, nehřeje prázdné prsty naděje.
Nestudí to, nepálí.
Nedali jsme, nevzali.
Ale někdo někde volá.
Z mraků hvězda, kámen zdola? Dlaň je prázdná.
Hlava vratká trne v rukou Jezulátka.
B. Reynek
Jiří Voskovec – Jiří Suchý
K Jiřímu Voskovci musely dopisy Jiřího Suchého (podobně jako k Formanovi) putovat přes moře. Voskovcova ocenění tvorby Suchého a Šlitra, v nichž viděl pokračovatele dvojice Voskovec a Werich, Jiřího Suchého musela hodně těšit. V elegantním stylu dopisů Jiřího Voskovce lze vytušit i stesk po domově a uměleckém prostředí Prahy.
7. září 70
Labor Day neboli Svátek Práce. (My musíme mít všechno po svým.) A to nota bene 1. máj byl vynalezenej v Chicagu! To jsou proměny, co?
Drahý Jiří, Teď nevím, esli jsem Vám odpověděl na dopis z 21. srpna – ten s přiloženou kresbou – Odpusťte mi senilitu, ale já nenalézám žádný údaj ve svých děsných papírech, který by poukazoval na odpověď. Pokud není záznamu, fakt se na tyhle věci vůbec nepamatuju – ani 24 hodiny později...
Jiří Voskovec píšeJiřímu Suchému v září 1970
Tak pro jistotu Vám moc děkuju za tu krásnou antikující scénu, co jste mi daroval. Jak Chris tak mně se strašně líbí a už je u rámaře. Pověsíme ji někam nepříliš daleko od Šlitrových, aby Vám oběma bylo v New Yorku útulnějc. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že můj kec o J. Š. schvalujete – a že Vás potěšil. A nedělejte si zbytečné nepříjemnosti, kdyby náhodou přece jen autority namítaly proti mému článku. Nestojí to za to.
Taky děkuju za pěknou vyhlídku na Prahu, kterou jste mi poslal ze zapadlé vísky. Velmi se od mých časů změnila, ale Stuttgart nepochybně taky. Ani tam by mne dnes nepoznali, ačkoli jsem tam byl jen jednou, asi den nebo půl. Na druhé straně jsem však tentokrát měl mnohem více vlasů – a tmavých. Dnes jich mám daleko méně než kdykoli v životě, ale za to jsou většinou šedivé. Vidíte, co se všechno dozvíte, když korespondujete s blbejma. Dobře Vám tak.
Měl jsem Vám odepsat dřív, ale měli jsme tu na prázdninách mé dcery Viktorii a Gigi (15 1/2 a 14) a já měl plný ruce práce je chránit před chlípnými českými filmovými tvůrci Milošem Formanem a Ivanem Passerem, ke kterým jsem neprozřetelně ty holky vzal na party na rozloučenou s Mirkem Ondříčkem. (To jsou všichni tři znamenitý blázni a moc si rozumíme.) Christie Vás vroucně zdraví a já rovněž tak. Chtěl bych Vás vidět.
Váš starý Jiří V.
P. S.: Chris mi Hradčany na Vašem lístku skutečně ukázala. Zdálo se mi, že se zcvrkly, ale zase jsou modernější. Váš, Kouzelník Žito --Eště slovíčko pro srandu. Když jsme už skoro rok či tak hráli v předpotopních dobách Vest Pocket Revui – a byli jsme takovými vášnivě oblíbenými bardy nejmladších jakými jste teď Vy s panem Šlitrem – Jan W. Měl jednou v noci příšerný sen: zdálo se mu, že kdekdo, včetně jeho tehdy vlastní milky (a dodnes manželky) k němu přiběhl rozchechtán – a všichni říkali: ti Pražští Stanislavové – to jsou ohromný kluci! Geniové!
A začli mu popisovat nádherné nové komické divadlo – Klauny a písničkáře – dvojici nevyslovitelné geniálnosti – a jemu spadlo srdce do kalhot; bylo po slávě V+W! Od té doby jsme nikdy nepřestali spolu užívat pojmu „Pražští Stanislavové“ co přípomínky onoho krásného českého rčení, že nic netrvá věčně – ani láska k jedný slečně.
Nuže – vítejte a mnoho štěstí – či lépe zlomte vaz – Pražští Stanislavové (tím spíš, když se k nám pacholci hlásíte)
