30. listopadu 2018 15:32 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Muž, který si zničil dobré jméno pro Československo. Před 80 lety se stal prezidentem Emil Hácha

Československý prezident Emil Hácha. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Československý prezident Emil Hácha. | foto: hacha.cz

PRAHA Třicátého listopadu 1938 se Praha probudila do mlhavého podzimního dne. Počasí jako by obráželo soumračnou politickou realitu, v níž se již řadu týdnů nacházelo pomnichovské Československo, označované jako druhá republika.

A přece právě tato pošmourná středa měla přinést příslib naděje a stala se jediným slavnostním dnem tohoto neblahého času. Po téměř dvouměsíčním mezidobí, kdy těžce zkoušený stát existoval bez své hlavy, byl konečně zvolen nový prezident republiky.

Hledá se vhodný kandidát

Prezidentský úřad se uprázdnil 5. října 1938 abdikací dr. Edvarda Beneše ak volbě jeho nástupce, jež se podle ústavy měla uskutečnit do dvou týdnů, došlo až za šestapadesát dnů, v nichž prezidentské pravomoci vykonával předseda vlády, generál Jan Syrový. V napjaté politické atmosféře, prosycené hořkostí, deziluzí a rekriminacemi, se těžko hledal kandidát, který by v parlamentu získal potřebnou třípětinovou většinu.

Politická reprezentace se posléze shodla na stanovisku, že by do čela státu měla být zvolena úctyhodná nepolitická osobnost, nezatížená aktivním politickým působením v první republice. Mezi navrženými kandidáty se objevila jména průmyslníků Josefa Bartoně-Dobenína a Jana Antonína Bati, hudebního skladatele J. B. Foerstera, diplomatů Františka Chvalkovského a Štefana Osuského, generála Jana Syrového i historika Josefa Šusty. Nejvážnějším favoritem volby byl ministr zahraničí František Chvalkovský, ten však kandidaturu odmítl.

Poté se pozornost upřela na dosavadního dlouholetého prezidenta Nejvyššího správního soudu dr. Emila Háchu, evropsky proslulého odborníka v oblasti správního práva, muže širokých kulturních zájmů a přítele mnoha českých umělců, vlasteneckého tradicionalistu s jihočeskými kořeny a výrazným sociálním cítěním a praktikujícího katolíka.

Iniciátorem jeho kandidatury byl národně socialistický poslanec dr. Otakar Klapka, pozdější pražský primátor a odbojář, popravený nacistickými okupanty. K němu se připojili předseda sociální demokracie Antonín Hampl a předseda nově utvořené Strany národní jednoty, agrární vůdce Rudolf Beran, čímž Háchova kandidatura získala širokou politickou podporu a jevila se jako všenárodní. Navrhovatelé zdůrazňovali, že nový prezident bude vedle reprezentačních povinností řešit i problémy právní povahy, vyplývající z mezinárodního postavení i ústavního a vnitropolitického vývoje pomnichovské ČSR. Když byla 24. listopadu 1938 Háchova kandidatura oficiálně oznámena, přivítal ji dr. Jaroslav Stránský v Lidových novinách slovy: „V Háchovi nepřichází vůdce státu, ale strážce právního řádu. … A je to jako slavné a dobré znamení.“

Kandidatura přijatá se sebezapřením

Hácha ovšem kandidaturu odmítal a teprve po soustředěném naléhání a přesvědčování ze strany vedoucích politiků, církevních kruhů v čele s pražským arcibiskupem kardinálem Kašparem i svých osobních přátel ji se sebezapřením přijal jako oběť v zájmu národa a státu.

Na 30. listopadu 1938 byla do sídla Poslanecké sněmovny v Rudolfinu svolána společná schůze poslanců a senátorů Národního shromáždění k prezidentské volbě. V poledne byl znám její výsledek: pro Háchu hlasovalo 272 z 312 přítomných – při potřebné třípětinové většině 178 hlasů. Nově zvolený prezident se odebral do sněmovny, kde složil ústavní slib, a vzápětí před sněmovnou vykonal přehlídku čestné roty. Poté společně s předsedou ústřední vlády a představiteli autonomních vlád – slovenské a podkarpatoruské – odjel na Hrad.

Na prostranství před Rudolfinem zaujaly místo krojované skupiny legionářů, sokolů, orlů, příslušníků dělnických tělocvičných jednot, skautů, hasičů i živnostenských společenstev s prapory. Ulice, kudy projížděl prezidentský vůz, byly lemovány špalíry vojáků a zaplněny občany, pozdravujícími nového prezidenta. Po stranách prezidentského automobilu jeli na koních vysocí důstojníci a před ním a za ním oddíly dragounů. Rozezněly se pražské zvony a rozsvítily se pouliční lampy. Na prvním hradním nádvoří vykonal prezident přehlídku Hradní stráže, v Brožíkově sále Hradu pak přijal úředníky prezidentské kanceláře.

Domácí i zahraniční tisk volbu uvítal

Den po volbě, 1. prosince, se Hácha jako vůbec první československý prezident zúčastnil slavnostní mše (Te Deum) ve svatovítské katedrále, sloužené kardinálem Kašparem. Po skončení mše se ve svatováclavské kapli poklonil ostatkům knížete Václava. Téhož dne položil věnce ke hrobům T. G. Masaryka, Antonína Švehly a Karla Kramáře a 5. prosince ke hrobu neznámého vojína na Staroměstské radnici.

Háchovu volbu uvítal jednohlasně veškerý československý tisk bez rozdílu politické orientace či národnostní provenience; pozitivně ji komentoval i tisk zahraniční. Novému prezidentovi ze svého faktického exilu upřímně blahopřál i jeho předchůdce dr. Edvard Beneš a Hácha mu vzápětí poděkoval vřelým dopisem...

Přesně tři a půl měsíce byl Emil Hácha posledním prezidentem meziválečného Československa. Jeho role měla být povýtce reprezentační a Rudolf Beran ujišťoval Háchova lékaře, že „pan prezident nepřijde do situace, v níž by musel rozhodovat“. Ironií osudu byl záhy postaven před jedno z nejosudovějších rozhodnutí novodobých českých dějin a poté, již v pozici protektorátního státního prezidenta, před řadu těžkých politických a morálních dilemat, v nichž musel volit menší ze dvou zel. Přitom si dokázal udržet svou mravní integritu upřímného českého vlastence a hluboce věřícího křesťana.

Autor je historik.

Josef Tomeš

Najdete na Lidovky.cz