Pátek 13. prosince 2019svátek má Lucie 2 °C déšť se sněhem Předplatné LN
18. listopadu 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Utekla těsně před revolucí, teď žije v USA. Jsem hrdá Češka, ale už bych se nevrátila, říká emigrantka

Martina Stará | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Martina Stará | foto: Martina Stará

Praha Psal se srpen 1989. Do listopadové revoluce, která změnila poměry v tehdejším totalitním Československu, zbývalo bezmála čtvrt roku. Dvacetiletá Martina Stará tou dobou odjela do Západního Německa, původně na pár dní, ale setrvala roky. Život v socialismu raději vyměnila za uprchlický tábor. Ačkoliv se po pádu režimu do rodné země vrátila, žít v ní už nemohla. Zakotvila v USA, kde žije dodnes.

„Komunismus mi zničil rodinu a zabil mého otce,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz. „Nejprve jsem nechtěla odejít. Na rozdíl od mého kamaráda, s nímž jsem do Německa jela, jsem to brala pouze jako dovolenou. Pak se ale situace změnila,“ vzpomíná.

Lidovky.cz: Bylo úmrtí vašeho otce tím, co vás přimělo k emigraci?
Když jsem odešla z domova, bylo mi dvacet let. Můj otec zemřel měsíc předtím, ještě předtím mi schválil, že kdybych chtěla „venku“ zůstat, tak můžu. Dost pravděpodobně díky tomu, že mi to povolil, jak se pak už nevrátila. A kdyby ještě žil, nejspíš bych neodešla.

Zároveň jsem v zahraničí potkala mého pozdějšího muže, který pochází ze Slovenska. V Německu, konkrétně v Bavorsku jsme nakonec spolu strávili asi dva roky, z toho více než rok jsme byli v uprchlickém táboře, protože jsme tam požádali o azyl. Následně manžel dostal práci, přestěhovali jsme se k Mnichovu na další rok, ale pak začali propouštět. Muž měl štěstí, že ho přijaly USA, já se vrátila domů na 15 měsíců, kde jsem přečkala dobu, než jsem mohla za ním do Bostonu.

Lidovky.cz: Tvrdíte, že komunismus zabil vašeho otce. Co tím přesně myslíte?
Komunismus ho zabil v tom smyslu, že mu jeho představitelé neustále dělali problémy. Stresovali ho, šikanovali, a to jenom proto, že nebyl ve straně. Ke konci života tátu, který léta pracoval jako hlavní důlní mechanik v uranových dolech, zbavili pozice a on musel učit na škole, aby si přivydělal. Napsal manuál pro studenty, jenže autorství přisoudili někomu jinému, jeho jméno bylo úplně maličké. Bylo to velmi smutné.

Lidovky.cz: Jaký byl „venku“ život?
V lágru to nebylo zlé. Žili jsme volně, žádné mříže, tábor připomínal internát. Bylo tam mnoho lidí z různých zemí: Polska, Slovenska, ale i Jugoslávie nebo Číny. Každý měsíc jsme dostávali balík s jídlem a 80 německých marek. Pořádali pro nás také bazary s oblečením za málo peněz. Dokonce nám s mužem dovolili se vzít a radnice Alttötingu, kde se lágr nacházel, mimochodem krásné město, nám poskytla místo na svatbu. Němci v Bavorskou jsou velmi milí a pohostinní. Jediné, co jsme nemohli, bylo cestovat do větších vzdáleností od města. Zase jsem se ale naučila mluvit plynně německy a polsky.

Lidovky.cz: Když se v listopadu 1989 v Česku odehrávaly revoluční události, co jste si v tu chvíli pomyslela?
O 17. listopadu jsem se dozvěděla až později, samozřejmě jsem ale byla ráda, že komunismus padl. Hned po svatbě jsem se na 15 měsíců do Československa vrátila a čekala jsem na vízum do USA, zatímco manžel se tam dostal už dříve. Stýskalo se mi po domově, ale v Československu tou dobou byl stále chaos, nikdo nevěděl, co bude dál. Prezident Havel pustil vězně na svobodu a lidé se báli. Viděla jsem, že můžu mít lepší život, tak jsem na návrat nemyslela. Možná, kdyby to dobou žili moji rodiči, kteří oba zemřeli mladí, tak by situace byla jiná a já bych se vrátila.

Lidovky.cz: Ani později jste o návratu do vlasti nepřemýšlela?
V Americe jsem spokojená, i když se za 30 let hodně změnila. Začátky života za vodou nebyly jednoduché. Neumíte jazyk, nemáte rodinu a musíte pracovat velmi těžce, aby vás místní lidé respektovali, postupem času se vše vyrovnalo.

Do Česka bych se asi už nevrátila. Žiji tu déle než v Česku, mám tu rodinu a jsem americký občan. Taky jsem si zvykla na samostatnost a svobodu, která tu je. Jsem tu spokojená a řekla bych i šťastná. Mám dobrou práci, kterou mám moc ráda. Jako zdravotní sestra na pohotovosti jsem jediná cizinka. Lidé mě uznávají a věří mi. Jsem na to pyšná.

Lidovky.cz: Cítíte se tak spíše už jako Američanka?
Jsem hrdá, že jsem Češka, a svým pacientům to říkám s hrdostí. Ráda jim se svým akcentem, kterého se už nezbavím, vyprávím, odkud pocházím. Jim to přijde zajímavé a hodně se ptají. Česko bylo, je a vždy bude můj domov. Ráda se tam vracím na dovolenou, je tam krásně, mám tam kořeny a přátele.

Amerika je ale země, kde se vaše sny stávají skutečností. Můžete být čím chcete bez jakéhokoliv omezení. Když tu pracujete a snažíte se, máte pěkný život. Člověk se jen musí přizpůsobit. A s tím má právě hodně lidí problém. Základ všeho je udělat si škola a těžce pracovat, abyste si získali důvěru. Američani jsou totiž velmi hrdý národ. Já teď třeba dokončila bakalářské studium. Život je těžký všude, záleží jen, jak si ho kdo zařídí.

Lidovky.cz: Postrádáte přesto na druhé straně Atlantiku něco českého?
Emigrace není pro každého. Je těžké odejít ze země, kde to znáte, ztratit vše a učit se nový jazyk a kulturu. Nejspíš proto, že jsem byla mladá, jsem si to neuvědomovala. Až teď, když mám rodinu. Postrádám přátelé a zázemí, hlavně kolem svátků.

Také mi chybí české knížky, chleba, rohlíky, cukroví. Chybí mi procházení se po ulici s vědomím, že mohu potkat známého a popovídat si s ním. V Americe si všichni předem domlouvají schůzky, aby se vůbec sešli. Žijeme nyní ve Phoenixu, v Arizoně, a tady se všude jezdí autem. Lidé málo chodí po ulici. Když už někam jdou, tak spíše na túry. Záleží, kde žijete. Třeba v Bostonu, kde jsme bydleli předtím, to bylo velmi blízké evropskému chování a kultuře.

Lidovky.cz: Předpokládám, že situaci v Česku na dálku sledujete. Co říkáte na to, kam se republika 30 let po revoluci posunula?
Republika se pochopitelně změnila, jen si nejsem jista, jestli ve všech ohledech k lepšímu. Sice můžete cestovat, ale lidé v malých městech a na vesnicích se nemají o moc líp, i když lépe než na Slovensku. Zároveň je stále byrokracie. Policisté si udržují nadvládu na lidmi, kteří se jich tím pádem bojí. Kdykoliv vás můžou za cokoliv zastavit, to v Americe není. Tady musí mít důvod. To je ten rozdíl. Změna proběhla, ale úplná svoboda zatím není. Také mi v Česku vadí korupce a závist.

Lidovky.cz: Zmínila jste, že lidé v Americe se zajímají o Česko, když se s nimi bavíte. Vědí o listopadové revoluci? Jak ji vnímají?
Američané o naší revoluci téměř nevědí, znají akorát Prahu díky krásným památkám a to je vše. Obecně vědí o Evropě velmi málo, protože se o ní na školách neučí.

Lidovky.cz: Našla byste na komunismu v Československu a s ním spojenou dobou vůbec nějaké pozitivum?
Na komunismus nemám snad žádné dobré vzpomínky. Byla jsem sice mladá a moc toho tehdy nevnímala, ale teď s odstupem času vidím, co to bylo za hrůzu. Žádná svoboda slova, nikdo nikam nemohl, všichni byli pod kontrolou. Tatínek jezdil do Západního Německa a pokaždé, když se vrátil, ho vyslýchala tajná policie. Ráda vzpomínám na své dětství v Červeném Kostelci, kde jsme žili, než jsme se později odstěhovali do České Lípy.

Komunismu a následné emigraci vděčím možná ještě za jednu věc. Když jsem byla malá, měla jsem pocit neustálé ochrany mých rodičů. Když jsem ale emigrovala, musela jsem velmi rychle vyrůst a být soběstačná. V tom mi odchod pomohl. Pomohl mi být nezávislá, vážit si věcí a být vděčná za maličkosti. Zkrátka být pokorná. A to se nyní snažím naučit i mého syna.

Robert Sattler

Autor

Robert Sattlerrobert.sattler@lidovky.czČlánky
Premium

Zoufale jsme se snažili postřeleného muže zachránit, líčí lékař z Ostravy

Hrudní chirurg Marcel Mitták | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Hrudní chirurg Marcel Mitták z Fakultní nemocnice Ostrava se snažil s týmem zdravotníků zachránit jednoho z těžce...

Premium

Na Gottově pohřbu jsem se bál, že spáchám atentát na Zemana, říká Strach

Jiří Strach | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Každý se ho ptá na Anděla Páně 3. Jiří Strach ale trpělivě vysvětluje, že to nezáleží jen na něm. „Rozhodujeme o tom...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Průvodce Lukáš Lev | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

12 tipů na dárky pro kluky, které potěší
12 tipů na dárky pro kluky, které potěší

Možná stále přemýšlíte, co koupit malému nezbedovi pod stromeček. Máme pár tipů, které budou trefou do černého.