O Jevgeniji Jevtušenkovi jsme se ještě ve škole učili, jako o pokrokovém sovětském básníkovi. Potom přitvrdil.

Tanky se valí Prahou.

______________

Tanky se valí Prahou

a v krvi rozbřesk raší.

Tanky se valí Pravdou,

nikoli však tou naší.

Tanky jdou taky po snech

o světě bez diktátu.

Tanky jdou po tankistech

sedících uvnitř tanků.

Ach, bože, jaká hrůza! Jdou i na Jana Husa, Puškina, Petöfiho. Kdo prsty má v té smlouvě s motory nadosmrti? Naivní Manilove, už víš, jak Nozdrev škrtí? Strach volá svinstvo na start a pochopy zde k bálu. Strach Nozdrevův je bastard s člověkem ve futrálu. Svědomí se ctí, s pravdou je v chřtánu sebejistém. Jde v rakvích tanků Prahou strach, obrněný svinstvem. Pod tanky jsou i hrobky, ti, co se nezrodili. Byrokratické svorky do pásů jim se vryly. Nepřítel Ruska což jsem? Jiné své tanky z dálek jsem hladil šťastným nosem, tenkrát jak usmrkánek. Co zmůžu v příštím ději? Jak hoblíky, jak šráky jdou tanky po naději, a jsou to – naše tanky. Já (ještě dřív než pojdu, naději v sobě zmarním) k potomkům svého rodu promluvím zbožným přáním. Ať nade mnou jen srdcem napíšou stroze

... naze:

„Byl ruský básník. Zdrcen

ruskými tanky v Praze.“

R.I.P.