Lidovky.cz: Založil jste akademii bláznů, sám jste jejím ředitelem, ale za třicet let fungování přijal jen něco málo přes šedesát lidí. Proč tak málo?
Zkoušky do akademie jsou opravdu velmi složité a je nezbytné projít dvanácti koly. Každé kolo je velmi náročné a málokdo to zvládne. Úkoly také nejsou jasně zadané, každý předvádí, co chce. Například jeden člověk napsal dizertaci Samota a liché ponožky v historii civilizace. To byla opravdu vědecká práce na téma, které nikdo nepotřebuje, protože blázni mají radost z procesu, ne z výsledku. Kdyby se všichni lidé na světě radovali místo z výsledku z procesu, byli by šťastní. Všechny problémy by se tak vyřešily. Dnes každý myslí jen na výsledek a ztrácí tak radost ze života.
Lidovky.cz: Proč jste se z Ruska přestěhoval do Francie?
Nepřestěhoval jsem se. Můj domov je tam, kde zrovna hraju. Cestuji po světě celý život. A tam, kde realizuji svůj projekt, jsem v tu chvíli doma. Mým domovem se tak stává celý svět. Když jsem měl projekt v New Yorku, tehdy jsem tam odehrál tisíc představení, strávil jsem tam tři roky. Pak jsem dostal nabídku šéfovat cirkusu v Petrohradu, tak jsem se odstěhoval na další tři roky tam – zůstal jsem tak dlouho, jak byl třeba – tedy do doby, než jsem ze starého cirkusu udělal soudobý. A nyní žiji ve Francii, protože tam mám práci. Stal jsem se velice známým zahrádkářem. Moje zahrada byla oceněna jako jedna z nejoriginálnějších ve Francii.
  |
Lidovky.cz: Jak ta zahrada vypadá?
Je to vlastně deset zahrad. Jedna z nich je třeba černá. Roste tam černá tráva a černé květiny, hraji tam černá představení v rámci „černých svátků“. Představte si to tak, že přicházejí do černého oblečení Afroameričané a servírují jídla, která mají jen černou barvu. Nedávno se v mé zahradě uskutečnilo 800 svateb. Z celého světa přijelo 800 snoubenců a ti se u mě vzali během dvou dnů. Bylo to fantastické. Moje zahrady jsou místem, kde lidé mohou také tvořit. A to se mi líbí. Proces tvorby je k životu nutný a je celkem jedno, co tvoříte.
Lidovky.cz: Zahrady patří k vašemu domu, který nazýváte „laboratoří bláznů“, je to tak?
Ano, je to tak. Je to starý mlýn a v okolí zahrady. Vytváříme tam nové svátky a festivaly. Představuji si, že takto budou žít lidé za 50 let. Práci budou dělat stoje a lidé budou mít čas přemýšlet nad tím, jací jsou, proč žijí, jak být šťastní. A mě baví zkoumat, jak bych jim pomohl.
Lidovky.cz: Všechno jste si navrhl sám?
Ano, protože jsem si v jedné knize přečetl myšlenku filosofa a divadelník Nikolaje Nikolajeviče Jevreinova, který vymyslel zdivadelnění života. Spojil divadlo, umění a život v jedno. A já jsem přidal už jen přírodu. Je to takové carství harmonie. Neexistují hranice.
Lidovky.cz: Co musí lidé udělat, aby vás mohli navštívit?
To všechno se dozvědí na internetových stránkách, podmínky jsou pokaždé jiné a pokaždé je tam lidé mohou najít, protože každý projekt, který vytvářím je jiný a tak má i jiné podmínky. Nejčastěji mi lidé posílají své nápady a projekty na téma, které zadám. Vybírám ty nejzajímavější práce a pak se scházíme u mě v mlýně. Ale je možné i jen tak přijet. Vařit jídlo, pozorovat motýly, můžeme vlastně dělat cokoli. Ke všemu přistupujeme z hlediska tvorby.
Lidovky.cz: Kdy jste se rozhodl stát se, jak sám říkáte, bláznem?
Už jako malý kluk. Bylo mi asi 12 let, viděla jsem v televizi film, kde vystupoval Charlie Chaplin, ale maminka mi ho tehdy vypnula, probrečel jsem celou noc. Ale rozhodl se dělat to, co dělal on. Tak jsem začal. Vzal jsem si holínky, vzal hůl a klobouk a všem kamarádům ukazoval, že budu dělat vylomeniny. A že budu šťastný. Pak jsme se přestěhovali do Petrohradu a já hledal učitele, ale nenašel jsem ho, ale zase jsem objevil lidi, kamarády, kteří chtěli dělat to samé, co já a tak jsme začali. Neměli jsme víkendy, nebo prázdniny, zabývali jsem se jen tím, co nás bavilo. Třeba jako Boris Hybner nebo Bolek Polívka tady v Praze.
Lidovky.cz: Jste opravdu šťastný každý den?
Jsem šťastný každičký den celý svůj život. Dokonce, i když mě něco bolí nebo trápí, jsem šťastný. Řeknu si pokaždé, že vstanu a začnu znova od začátku.
Lidovky.cz: Česko jste poprvé navštívil před třiceti lety...
Byl jsem v Česku mnohokrát, mám to tady velice rád. Když jsem s představením Showshow začal, což bylo v roce 1996, zavolal jsem do Divadla Na zábradlí a řekl jsem jim, že přijedu a ukážu jim své nové představení. Když jsem přijel, tak se na mě přišel podívat i Bolek Polívka.
Lidovky.cz: Máte český humor rád?
Je pro mě drahocenný, český humor i kulturu mám velmi rád. Je skoro nejkrásnější na světě. Kdybych je měl seřadit za sebou, tak na prvním místě je humor oděský. V Oděse mají i festival humoru a satiry zvaný Jumorin. Na druhé místo bych umístil humor český. Je krásný.
Lidovky.cz: Čím je specifický oděský humor?
Oděsa byla hlavní město smíchu v bývalém Sovětském svazu. Když tam přijede, školu humoru vám dá kdokoli, koho zastavíte na ulici. Oni mluví velmi jednoduše, je to zábavné.
Lidovky.cz: Znáte své publikum? Jsou to spíše děti či dospělí?
Považuju se za špióna ve světě dospělých. Jsem takové dítě v jejich velkém světě. Jsem dítětem dodneška. Cokoli, co dělám, považuji za hraní. Mám i hodně hraček. I můj mlýn je moje hračka a mé představení také. Chci pomáhat dospělým, aby v sobě znova dítě našli, aby se vrátili do dětství a našli své ztracené sny. To je totiž nejkratší cesta ke štěstí – vrátit se ke svým dětským snům. Druhá nejkratší cesta? Tvořit. Cokoli. Malujte, kreslete, vařte, dělejte cokoli, co souvisí s uměním.
Lidovky.cz: V březnu vystoupíte v Praze společně s Vandou Hybnerovou. Kdy jste se viděli poprvé?
Vídával jsem ji na fotografiích jako malou, ukazoval mi ji Boris (Hybner, pozn.red.). Setkali jsme se spolu až nyní.
Lidovky.cz: Představení Showshow vniklo v 90. letech a od té doby s ním jezdíte po světě. Změnilo se nějak za těch skoro třicet let?
Klauni jsou jako děti. Nepamatují si, co dělali včera, to znamená, že to představení je pokaždé jiné. Úplně nové. Klauni mají ještě jednu dětskou vlastnost – chtějí, aby je všichni měli rádi. Udělají pro to všechno, aby je ten večer miloval celý sál. Přináší nám to štěstí. Mě to přináší štěstí a jakmile ho získám, rozdám ho zase dál.
Lidovky.cz: Říká se o vás, že jste pro klaunský svět to samé, co je pro cirkus soubor Cirque du Solei...
Část Snowshow je dokonce promítána v rámci představení Cirque du Soleil s názvem Alegria. Mám cirkus rád. Jel jsem za nimi na tři roky do Kanady, abych se od nich naučil, jak se dělá byznys a oni se ode mě učili, jak být klaunem. Polovina klaunů, která je v Cirque du Solei, jsou moji bývalí žáci.
Lidovky.cz: Co je pro vás v životě nejdůležitější?
To je jednoduché. Být šťastný. Jsme na zemi proto, abychom šťastní byli.
