Na tenhle ksicht už se nic namalovat nedá,“ protestuje s ironií sobě vlastní žena, které bude brzy devadesát, když ji vizážistka chce před fotografováním trochu nalíčit. „Tady mám budíka (uhodí se v hruď), obě oči odoperované a tahle noha, ta nepatří mně, ale VZP!“
Stanislav Milota, kameraman a už skoro půl století její manžel, zatím vaří kafe, kolem krmítka za oknem (jsme na jejich chatě v Prysku) se houfují sýkorky. „Já už jsem jenom duše,“ deklamuje dramatická umělkyně a upíjí kafe z hrnečku s obrázkem šaška.
„Ty ses teď rozhodla hrát roli vetché stařenky, viď? A hraješ to dobře...“ utrousí Milota a vyklidí scénu. Ale ještě než si sedneme k rozhovoru, mává na mě paní Chramostová popsaným listem papíru: „Já jsem si na vás připravila nekrology. Abych nemusela mluvit o sobě, budu mluvit o mrtvých přátelích.“
Hrklo ve mně. Do magazínu? To bude zas někomu z kolegů vadit, že nepíšu dost zábavně...
Jenže – jak chtít veselé historky po ženě, která kdysi v autě zabila svého jediného syna? Jak chtít optimismus od herecké hvězdy, jíž komunisti na dvacet let zakázali hrát? A která, když po Listopadu konečně mohla na jeviště, našla své jméno v Cibulkových seznamech spolupracovníků StB. Je vlastně nepochopitelné, že z ní dnes není zatrpklá stařena, ale šarmantní dáma, s níž je pořád radost pohovořit. Protože ta vášnivá jiskra, pro kterou ji milovali diváci i kamarádi z disentu, v ní – vzdor vysokému věku – ještě pořád hoří.
LN: Jste už skoro půl roku na chatě. Co tady vlastně celý den děláte? Neumím si představit, že s Milotou sedíte na zápraží a poklimbáváte...
Ale i to umíme! Tady venku pod břízou, když je teplo, zalehnem a usnem. Vlastně se už cítím jako venkovská penzistka. Nedávno jsem něco dělala na zahradě, šel kolem chlapík a povídá: „Stařenko, nechcete cibuli?“ – „Proč ti říká stařenko?“ rozčiloval se Standa. No protože já už přece jsem stařenka... My jezdíme na zimu do Prahy, za měsíc se budeme stěhovat, a pak zase v dubnu na chatu. Ale já jsem si říkala, protože život mám jen jeden a je to pořád totéž, že bych vám spíš vyprávěla o lidech, kteří mně teď odešli. V tomhle věku už člověk dostává parte pořád.
