LN Jak se vám Protektor líbil?
No, líbil... Mě celá ta doba děsí, protože jsem ji prožila. A ten film její atmosféru dobře navozuje, i když musím říct, že v jistém smyslu to v reálu bylo nebezpečnější.
LN Vedete na FAMU katedru režie a zároveň jste členkou Evropské filmové akademie. Jak vidíte české filmy v evropském kontextu?
Českých filmů moc nevidím a o evropské kinematografii přehled nemám, ale sleduju, co vzniká na FAMU. To je vždycky otázka toho kterého ročníku, jak se urodí talent. A i talentovaní lidé dokážou udělat blbej film. Talent není tak směrodatný, hlavní je, kam autoři půjdou dál a jestli budou mít odvahu všímat si naší skutečnosti, která je ve strašné krizi. Poněvadž já mám dojem, že ta skutečnost je cik cak, cochcárna. Ve škole je nutím, aby si uvědomovali hlavně sami sebe a aby točili o svých pohledech na skutečnost. Člověk se určuje i tím, jaký aspekt skutečnosti ho zajímá.
LN Říkáte, že skutečnost je „cochcárna“. Hodně se angažujete ve veřejném dění: dvakrát jste kandidovala do Senátu, zapojila jste se do ženského hnutí i do debat o umístění radaru...
Tak teď se podařilo radar nemít: já si myslím, že by leda přivolával pozornost. V těch ženských institucích jsem podnikala všecko možné a z dnešního hlediska se mi zdá úplně nemožné, jak jsem to vydržela. Postavení žen v politice se za tu dobu ještě zhoršilo. Myslím si přitom, že ženy se v politice chovají zodpovědněji než muži.
LN Jak vzpomínáte na to, jak jste si coby žena musela vydobýt postavení v rovněž mužském prostředí filmu?
Dalo to práci. Začínala jsem jako klapka a viděla jsem, že se nedostanu výš, pokud nepůjdu na filmovou školu. Ale na FAMU jsem cítila tlaky, aby mě eliminovali, byla jsem tam jediná. Spolužáci mě brali, vyšoupnout se mě snažili kádrováci. Ale já jsem věděla, že se prostě budu rvát. Všichni mužský mají strach z hysterických ženských, to jediné mi mohlo pomoct.
LN Váš ročníkový vedoucí byl Otakar Vávra. Ten na vás tlaky nevyvíjel?
Nechával nám volnost, tak to bylo dobré. Měl v učení pauzu, a když se na FAMU vrátil, rozhodl se, že vezme starší žáky. Pochopil, že mladí jsou moc velcí jelimani, že nemají zkušenosti. Někdo může být talentovaný, ale když nic neví o životě a nic nezažil, nemá o čem mluvit.
LN Je to něco, co zastáváte i vy jako vedoucí katedry režie?
Ne úplně striktně. Třeba i u nás v ročníku byl tehdy mladičký Jiří Menzel, který pak měl úspěchy.
LN Právě probíhá filmový festival Ostrava Kamera Oko. Sekce Chytilová – Kučera – Kučera uvádí filmy, které jste natočila s kameramany Jaroslavem Kučerou a Štěpánem Kučerou, tedy se svým bývalým manželem a synem. Jak jste byla spokojená s výběrem?
Byla jsem tam od minulého pátku a myslela jsem si, že omylem, protože teprve v pondělí šel nějaký můj film. Postavit festival na spolupráci režisérů s kameramany je zajímavý nápad, ale připadalo mi, že nabídka je dost úzká, promítali hlavně známé filmy.
LN Že v Ostravě uspořádali retrospektivu právě vám není náhoda: slavila jste letos velké jubileum a všude se o vás psalo. Přimělo vás to taky k bilancování, nebo vás ta pozornost spíš otravuje?
Nebilancuju. Koukám se dopředu. Místo Němcové realitky
LN Jak to tedy vypadá s vaším vysněným projektem o Boženě Němcové?
Ten už asi nezvládnu. Je to velké, teď se to zase o rok odložilo. Už jsem měla hotové obsazení i obhlídky, ale všechno se zase změnilo. Necítím, že bych k tomu ještě měla sílu. Navíc už o Němcové nedávno vznikl jeden německý film a mně se zdá, že ta látka už je osahaná. Všichni si přitom libovali, jaký výborný scénář jsem napsala. Dělala jsem na něm rok ve sklepě, aby mě děti nechaly pracovat. Je to takový oblouk jejího života a jejího emancipačního usilování. Němcová viděla dopředu, snažila se uchovávat si autonomii i přes to, že tehdy byla jiná doba a jiné mravy, dovolovala si, co si některé ženské nedovolí ani dneska. V zápase o ten film se odehrál velký kus mého života. Už mi umřely celé generace hereček. Jediná já jsem zůstala.
LN Pracujete na nějakém jiném filmu?
Chtěli po mně druhý díl Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Bolek Polívka píše scénář.
LN A tenhle projekt se rýsuje reálněji?
Copak se můžete na někoho spolehnout? Kdo má prachy, nemá zájem, aby se česká kinematografie nějak vyvíjela, mají zájem vydělat. Ale mám ještě jedno téma. Můj synovec pracuje v realitkách. Zjistila jsem, že to je velmi zajímavé prostředí. Dějí se tam dramatické události, lidi se rozvádějí, krachují, potřebují větší byty, menší byty, chtějí z města, pak do města, kolabují z toho, srandovní to je.
LN Byl by to hraný film, nebo dokument?
Hraný. Ale já v hraném filmu vždycky používám dokumentární prvky, poněvadž to se nedá udělat jinak. Nikdo vám nezaplatí, abyste všecko vystavěl jen pro film.
LN Příští týden jde do kin dokument Miloš Forman: Co tě nezabije. Forman v něm mluví i o své emigraci. Vy jste o ní nikdy neuvažovala? Nebylo vám pak líto, že jste nepracovala na Západě?
Dostala jsem kdysi nabídku na emigraci na jednom festivalu v Paříži. Oslovil mě tam jistý americký producent a sliboval mi absolutní tvůrčí svobodu. Řekla jsem jo, ale já mám rodinu. A on, že by nám pořídili vychovatelku. Tak jsem se ptala – a co témata? Prý jaká chcete. No tak ale jak byste v tom fungovali vy? Budeme dosazovat herce. Položila jsem to. Stejně bych měla strach, že by se mně děti odrodily, kdyby žily tři čtyři roky v Paříži. Potom by mě nutily, abych tam zůstala. A kdybych se vrátila, měly by problém zase ony. Do toho u nás začala revoluce, byl šedesátý osmý...
LN Když položíme tyhle problémy stranou – bylo by pro vás těžké pracovat v zahraničí?
Ano, protože já chci vycházet z realistické problematiky prostředí a té které doby. Nevěděla bych, co ty lidi tam pálí, na co jsou hákliví. Mohla bych dělat jen nějaká obecnější témata nebo zpracovávat látku někoho jiného. Ale já jsem chtěla dělat autorský film, který vypovídá o době, ve které žiju. Myslím si, že to je to, co země a její diváci potřebují. Chápu film jako rozhovor s divákem na dané téma.
LN Vaše hrané filmy z posledních řekněme deseti let však publikum moc nenadchly a i recenze na ně byly dost nemilosrdné. Jak jste vnímala, že se vám s divákem už nedaří setkávat v komunikaci?
Pro mě je důležité, aby divák ve filmu našel nějaký svůj problém. Kolik jich přišlo, nebo nepřišlo, na to jsem se neohlížela. Nedělám filmy spekulativně. Abyly i doby, kdy film běžel v Praze jen týden a potom ho distributor dal pryč. Než se divák vzpamatuje a přijde do kina, tak to přece někdy trvá. Ale mně to bylo jedno.
LN Zasáhlo vás v kině v poslední době něco?
(dlouho přemýšlí) Nevzpomínám si. Pamatuju si spíš filmy, které mě zasahovaly, když jsem byla na FAMU – třeba Divoké oko nebo jiné dokumenty. Ale já jsem nikdy nechtěla dělat film jako něco nebo jako někdo. Myslím si, že každý film má šlapat na novou půdu, nemá opakovat staré obrazce nebo rituály. Třeba když jsme točili Sedmikrásky, psala jsem si deník, ve kterém mám napsané, že jedu na natáčení, že točím film Sedmikrásky a že to bude asi průser. Protože my jsme tehdy skutečně šlapali na novou půdu! Když děláte nové kroky, nevíte, jak to dopadne. Nechávala jsem prostor kameramanovi, právě Jaroslavu Kučerovi. Věděla jsem, že doma experimentuje: pouštěl si obrázky na bílé sochy a zdi a vůbec to nepoužíval v praxi. Já vždycky uvažuju prakticky, aby věci k něčemu byly, ne jenom na planý estetismus. Řekla jsem mu, ať to zkusí, i když to třeba nevyjde. U Kučery jsem se setkávala s nadšením experimentovat. Pak už to ani není otázka odvahy: když jste zvědavý, je vám už pak fuk, jestli výsledek dopadne dobře, nebo špatně. Dokud to neuděláte, tak nic nezjistíte. Není kameraman jako kameraman
LN Podědil Štěpán experimentování po otci?
Štěpán experimentuje, jen když jde o film kameramanský. V závislosti na režisérovi cítí příliš velkou zodpovědnost. Určitě má cit pro obraz, ale snaží se být velmi precizní. Je dobrý, ale bojí se riskovat. Se mnou pracoval nerad: zatímco on ještě připravoval jeden záběr, já už jsem mu šuškala do ucha, co budeme dělat v dalším. A on zuřil, že ho ruším! Potřeboval se to-tál-ně soustředit, protože cítil strašnou zodpovědnost. Kvůli tomu, že si nevěří, tak radši nedělá.
LN Stál za kamerou dokumentu Cesta, který o vás natočila Jasmina Blažević. Mluvila jste jim do toho?
Vůbec. Když to bylo o mně, bylo mi víceméně jedno, jak to bude vypadat. Jen jsem chtěla splnit jejich touhu udělat si dokument. Jasmina je strašně zodpovědná, připravená, ví, co chce... Já když dělám dokument, jsem daleko spontánnější, hrabu se ve všem, co mě zrovna napadne. Nechávám se strhnout: otevře se nová otázka, já po ní jdu jako slepice po flusu a nevím, kde to skončí. Jsem jak utržená z řetězu, všecko mě zajímá! Nebrzděte mě v práci!
LN Traduje se historka, že když jste v 70. letech nesměla točit, napsala jste na protest dopis tehdejšímu prezidentovi ČSSR. Bylo to tak?
Ale já jsem v každých letech psala na všechny strany, když mě brzdili v práci. Po šedesátém osmém jsem měla dlouhé roky zákaz točit, ale přitom jsem byla plná nápadů a scénářů, které nešlo realizovat. Měla jsem tehdy malé dítě a otce po infarktu, ale stačila jsem ještě telefonovat na ÚV KSČ, co teda jako se mnou bude, a chodila jsem se hádat na národní výbor.
LN Takže ten dopis nebyla jednorázová věc?
Ne, otravovala jsem pořád! Za vedoucím oddělení kultury na ÚV KSČ Müllerem jsem šla do lázní, jezdila jsem do Karlových Varů, kam jsem nebyla pozvaná, rušila jsem na společenských akcích a na tiskovkách. Vyváděli mě ven, ale já jsem se bránila, že chci vědět, o čem se tam spolu baví. Poznala jsem, že ti mužský jsou vlastně zbabělci. Bojí se skandálů, nejsou pohotoví, když je konfrontujete, jen poslouchají, co mají dělat. A přitom mi stranou říkali –my s vámi sympatizujeme, ale musíte být trpělivá! Vnikla jsem i k řediteli Barrandova Puršovi, který se nechal zapírat. Dělala jsem scény, „hledala“ jsem ho v šuplících stolu, hrozila jsem, že skočím z okna... Křičela jsem a oni mě utišovali, že je vedle jednání. A já – tak fajn, jdeme tam! Přišla jsem na velkou schůzi, všichni na mě hleděli a já jsem se ptala – vy tady máte schůzi o čem? O čem, když ne o mně? Dvě soudružky mě pak vyváděly po schodech dolů, musely mě nést, poněvadž jsem kopala kolem sebe a do dveří a řvala jsem celou cestu až do auta... Já jsem nebyla tak statečná, ale tak neovladatelná.
LN Tehdy jste se prala s režimem. S čím se perete teď?
Neprala jsem se s režimem, bojovala jsem za svoje právo pracovat. Říkala jsem, že mám nejen právo, ale i povinnost dělat, co jsem vystudovala. Jinak to je rozhazování státních prostředků. Bojovala jsem za spravedlnost.
LN A za tu bojujete pořád?
No jistě. Proti blbosti! Ale ta je širá.
