Jedna z nejobsazovanějších současných hereček původně studovala na střední škole fotografii, ale nakonec Vanda Hybnerová absolvovala herectví. Stačilo však málo, a místo pražské DAMU odešla do někdejšího Sovětského svazu, kde měl vyhlášenou školu slavný mim Slava Polunin, známý jejího otce, rovněž mima Borise Hybnera, který s Poluninem řadu let vystupoval po světě.
Dnes Vanda Hybnerová hraje hned v několika pražských divadlech, objevuje se v televizních seriálech a řadě úspěšných filmů. Žije napůl v metropoli a napůl na Vysočině, kde má už dvacet let své hospodářství a kde hledá protiváhu k chaosu velkoměsta.
Jak říká, čím dál víc přemýšlí o humoru a smíchu – a teď se v duchu vrací i do svého mládí a lásce k mimům. Na začátku března totiž přijede největší světový mim Slava Polunin do Prahy, kde pořádá konkurz do svého souboru. Od 4. do 8. března také v Česku poprvé uvede své úspěšné představení Snow Show. A Vanda Hybnerová k tomu říká, že nikdy není pozdě sbalit kufry, vzít si červený nos a vyrazit do světa.
LN: Kdy jste se se Slavou Poluninem setkala poprvé?
To bylo v době, kdy ještě žil v tehdejším Sovětském svazu, kde měl klaunskou školu. A zároveň objížděl svět se svou company Liceději, kterou tvořila skupina klaunů, z nichž každý vypadal úplně jinak. Na jaře 1988 přijeli do Československa, kde v rámci velkého mezinárodního kulturního projektu Karavana míru vystupovali v kuse celý týden, což pro mě bylo něco neskutečného a omračujícího. A protože já měla na grafické škole čerstvě dostudovanou fotografii, fotila jsem na úplně každém představení a strašně vášnivě jsem se do jednoho z klaunů zamilovala – jak do jeho postavy, tak do toho Rusa s velikou a širokou duší. Mimochodem, tahle vášeň mě v životě neopouští, v současnosti miluju posledního Jokera… Tenkrát jsem měla drzost a vlezla do jejich maringotky a domluvila se, že bych nastoupila v Rusku k nim do školy, jenomže tou dobou jsem zároveň dělala přijímačky na DAMU – a oni mě vzali… V případě Jokera moje vášeň končí na sedmi návštěvách v kině. No a klaun ze mě nakonec vlastně je.