Lidovky.cz: Před pandemií byl den, kdy mohl člověk zůstat doma v pyžamu, nejít do práce a přesto pracovat, snem. Mnoho lidí, kteří pracují poslední rok z domova, si ale stěžuje, že je to pro ně náročné. Čím to je?
Má na to vliv několik faktorů. Člověk už od dětství potřebuje řád a pravidelnost. Současná situace ale narušila vše, na co jsme byli zvyklí. Zmizelo pravidelné střídaní pracovního a volnočasového režimu. Současně je člověk tvorem sociálním a právě osobní kontakt s druhými lidmi je tím, co nám nyní výrazně chybí. Další nezanedbatelnou roli hraje nevhodnost domácího prostředí pro práci. Pokud jsme dříve mohli zůstat doma a pracovat odtamtud, bylo to většinou tak, že děti byly ve školce či škole, partner v práci a my si mohli vychutnat klid a pohodu pro práci z domova. To už ale dnes neplatí.
Daniela Kolomazníková
Lidovky.cz: Co vnímáte na práci z domova jako nejsložitější?
Asi nejobtížnější je spojit všechny činnosti dohromady. Pokud jsme dříve odešli do práce, věnovali jsme se opravdu jen práci a nemuseli současně zastávat roli rodiče, partnera a mnohé další. Práce z domova neumožňuje toto dělení rolí, takže každých 10 minut musíme být nejen v roli zaměstnance, ale také v roli rodiče, pečovatele, kuchaře nebo uklízečky.
Lidovky.cz: Zhoršujete se to, pokud má člověk na home officu partnera či partnerku, kteří nepracují a neustále „vyrušují“ telefonáty, otázkami, běžným hovorem? Jak takovou situaci řešit, aby nebyly hádky na denním pořádku?
Jednoznačně zhoršuje. A to nejen v situaci, kdy je doma partner či partnerka, kteří nepracují, ale i ti, kteří pracují. Zkrátka pokud se snažíme spojit rytmy a pracovní fungování dvou dospělých lidí, budeme narážet na odlišnosti. To, co je zásadní v takové chvíli, je racionální domluva a jasné odladění očekávání. Opravdu se vyplatí sednout si s partnerem či partnerkou, pobavit se o tom, co vaše práce vyžaduje, jakou máte představu o fungování tak, abyste byli schopni podat nejlepší možný pracovní výkon a současně se vzájemně nerušili. Dobrým prvkem je také zařazení krátkého přechodového rituálu, kterým ukončíte pracovní část dne. Stačí malá procházka kolem bloku, v rámci které vaše mysl může opravdu přejít z pracovního režimu do soukromého či volnočasového. Samozřejmě, že hledání takového společného fungování je výzvou pro mnoho párů a vyžaduje kompromisy.
Lidovky.cz: Jak s partnerem mluvit o tom, že se při práci potřebujete soustředit?
Důležité je pojmenovat potřeby obou. Tedy nejen vaše pro práci, ale také partnerovy či partnerčiny. Ve své praxi se setkávám s tím, že páry často tak nějak vnitřně cítí, jak by to mělo být správně, ale nedokážou si to spolu jasně říct. Důležité je neřešit takovéto téma ve vypjaté situaci. Naopak, počkat a domluvit se na chvíli, kdy jste oba klidní. Současně je dobré si říct, že se jedná pro oba o složitou situaci a je vaším záměrem najít takové fungování, ve kterém bude oběma co nejlépe. Není to tedy soutěž či snaha o prosazení pouze vlastního zájmu.
Lidovky.cz: Kdo má komu ustoupit? A podle koho se má řídit denní rozvrh, když doma jeden pracuje a druhý ne?
Zde je hodně důležité, jaké jsou dispozice prostoru, ve kterém se pár pohybuje. Pokud je k dispozici pracovna nebo oddělená místnost, je poměrně jednoduché domluvit se na tom, že pokud odcházím do pracovny, je to jako bych odcházel do práce a jsem úplně stejně (ne)dostupný a budeme společně komunikovat zhruba v podobné intenzitě. Výhodou zde může být to, že místo společného oběda s kolegy si dáme společný oběd s partnerem. V případě, že není k dispozici pracovna, je vhodné najít nejklidnější možné místo, kde opravdu bude pracující co nejvíce oddělen. Vždy jde o celkový rámec fungování, ne o jednotlivosti. Pokud má pár domluvený rámcový řád, jednotlivosti už hravě zvládne.
Lidovky.cz: Pokud je člověk na home officu, často se nevyhne videokonferencím, které mohou být náročné na pozornost. Proč se u nich lidé tak často „nudí“?
Videokonference jsou trendem současné doby, a i když nám už mohou být nepříjemné, je to jeden z mála nástrojů, které nám umožňují být v intenzivnějším kontaktu s druhými. Opravdu jsou náročné na pozornost, ale není to jen videokonferencí samotnou. Pokud kolem sebe máme rušivé prostředí, trpí tím naše pozornost a obtížně se vracíme k tématu. Současně zde také hraje roli fakt, že máme pocit, že druhý nevidí vše, co se na druhé straně děje, proto nemusíme dávat tolik pozor. Často se lidé domnívají, že pokud se dívají do monitoru, nikdo si nevšimne, že čtou noviny v druhé obrazovce. Představte si ale, že byste si rozbalili noviny na společné poradě u stolu s kolegy. A právě to zdánlivé soukromí a pocit, že druzí to přeci nevidí, bývá často zdrojem odvádění pozornosti.
Práce z domu firmám nesedí, na home office jich přešlo jen 15 procent. Odrazuje je hlavně pokles produktivity |
Lidovky.cz: Videokonference jsou prý pro lidi obzvlášť náročné. Čím myslíte, že to je? Pocitem, že se pozornost upírá jen na ně, když mluví? Potřeba na videokonferencích „nějak vypadat“ může taky stresovat?
Právě naopak. Nejsou náročné proto, že by se pozornost upírala jen na mluvčího, ale proto, že kromě mluvčího je zde ještě velká konkurence všech dalších aplikací, jako jsou maily, chaty, novinky a další pracovní programy. Proto jako posluchači musíme každou minutou svádět boj o to, zda udržíme pozornost u mluvčího, nebo se necháme odvést jinam. A i když to vypadá jednoduše, je to velmi vyčerpávající. Současně pak nic neděláme opravdu dobře. No a mluvčí se musí v této situaci snažit o to, aby naši pozornost udržel a zvítězil nad vší tou konkurencí. A to je velká výzva.
Vzhled lidé často neřeší. Naopak, pokud se setkáváme osobně, většinou si dáme záležet na svém celkovém vzhledu. Na kameru „ladíme“ jen ty části, které budou opravdu vidět. Stres v on-linu nevyvolává to, jak vypadáme pro druhé, ale spíše to, že vidíme sami sebe. Lidé nejsou příliš zvyklí vidět sami sebe na videu a necítí se přitom dobře. A právě to může být zdrojem stresu.
Lidovky.cz: Četla jsem o psychologickém efektu narušení osobní zóny. Když máte videokonferenci, lidé často sedí blízko počítače a působí to tak, jako kdyby byli velmi blízko. Může být i toto problém?
Nejde ani tak o to, jak blízko sedíme u počítače. Problém je spíše ve dvou rovinách. Vidíme sami sebe na videu, což narušuje naši zónu pohodlí. Pokud na to nejsme zvyklí, cítíme se nepohodlně, nejistě a máme tendenci věnovat velkou pozornost tomu, jak vypadáme a působíme. A z počátku nejsme příliš spokojeni. Výhodou je, že si časem zvykneme a tento pocit se oslabí. Druhým faktorem je to, že zveme ty na druhé straně počítače do našeho osobního prostoru. Často do obýváku či ložnice. To už je opravdu narušení soukromí a jsme za hranicí osobní zóny. Proto také vznikly nejrůznější programy pro změnu pozadí a podobně. Optimální je vytvořit si doma koutek, ze kterého budeme dělat konference a pohledově se nám líbí. Neměli bychom ho ale využívat k ničemu jinému, než k práci.
Lidovky.cz: Samostatnou kapitolou jsou rodiče na home officu, kteří mají doma děti na distanční výuce. Množí se vám případy těch, kteří to nezvládají?
Skloubit roli zaměstnance nebo podnikatele na home officu s rolí rodiče a učitele, je stále ožehavější téma. Často se setkávám s vyčerpáním z kombinace těchto rolí a bezradností, jak celou situaci řešit. Dokud se v očích rodičů jednalo „jen“ o několik týdnů a stále to vypadalo, že se děti do škol vrátí, zatnuli zuby a vydrželi. Nyní už je doba, kdy jsou děti doma, příliš dlouhá a stále častěji se objevuje únava a vyčerpání. Také se setkávám s tím, že se rodiče necítí dostatečně kompetentní v roli učitele a pochybují sami o sobě. Celkově má aktuální situace velký dopad na fungování v rodině, a to jak v celkové rodině, tak v páru, kam se stres následně přenáší.
Kdo zaplatí home office? Firmám chybí jasná pravidla pro kompenzace i pracovní dobu |
Lidovky.cz: Množí se případy lidí, kteří po roce pandemie končí na antidepresivech, ať už práci mají či nemají. Co nejčastěji takové lidi trápí?
Stále častěji se s takovými případy setkávám i v mojí praxi. Jedná se o únavu a vyčerpání, bezradnost, pocit neschopnosti řešit danou situaci a stále častěji také o úzkostné poruchy, strach a pocit ohrožení vlastního fungování. Lidé ztrácejí řád a v podstatě přežívají ze dne na den.
Lidovky.cz: Jak pracovat s psychikou, aby na mě stres, strach a dění ve společnosti tolik nedoléhaly?
Základem je pracovat aktivně se svou psychikou. Tedy zapojit prvky, které nám pomáhaly zvládat obtížné situace už před současnou pandemií. Na začátku první vlny jsem realizovala výzkum, ve kterém mimo jiné lidé často uváděli, že mají více času na sebe a na cvičení, takže se věnují sami sobě. To se teď výrazně změnilo.
Naopak, teď lidé vědí, že by měli cvičit a něco dělat, ale protože nemůžou do posilovny nebo na sportoviště, tak na to kašlou, protože doma se jim nechce. To jasně ukazuje, kde vzniká první problém. Klíčem je zařadit pravidelně aktivity, které prospívají jak naší psychice, tak našemu tělu. Sport, procházky, cvičení, meditace. Starat se o sebe, nezanedbávat stravu. A také se zbytečně nevystavovat záplavě negativních zpráv. Aktuální informace o dění ve světě dokáže člověk získat za 15 minut sledování zpráv. Více není třeba.
Pokud sami sebe necháme bombardovat negativními zprávami hodiny a hodiny, na naší psychice se to jistě podepíše. Často také lidem radím, aby se zamysleli, co by si mohli nyní splnit. Jaký projekt, o kterém sní a odkládali ho, by se nyní dal rozjet. Začít něco nového je jednou z cest, jak pečovat o své duševní zdraví.
Lidovky.cz: Jsou samozřejmě i lidé, kterým home office vyhovuje - má přece řadu výhod. Dokázala byste od sebe ty dvě skupiny odlišit? Komu se spíše bude doma líbit, a komu ne?
Nejčastěji home office vyhovuje lidem, kteří s ním měli zkušenosti už před pandemií. Pro ně je to vlastně známa situace. Obvykle se jedná o profese, které jsou hodně samostatné a kde lidé pracují na nějakém projektu opravdu individuálně.
Nejčastěji jsou to lidé z IT prostředí nebo kreativci. Současně se také home office líbí některým lidem, které jejich práce příliš netěšila a tímto způsobem získali povinné prázdniny. Ale i pro ně už to nyní začíná být dlouhé. Naopak ostatní lidé si na home office zvykají a berou ho spíše jako nutnost, která snad brzy skončí. Socializace je důležitá pro všechny, proto nám opravdu chybí. Moje výzkumy ukazují, že i lidé, kteří by pro výkon své profese mohli pracovat pět dní v týdnu na home office, raději volí alespoň dva dny v týdnu práce v kanceláři.
Lidovky.cz: Každý den je stejný, ráno vstanete, najíte se, pracujete, jíte, pracujete, je odpoledne či v horší případě večer a vám nezbývá než se přesunout do postele a druhý den to začne znova. Může stereotyp ubíjet?
Jednoznačně. Na jednu stranu nám poskytuje jistotu, na druhou stranu nás vyčerpává. Proto je dobré najít každý týden něco, čemu se dotyčný může věnovat novému. Něco, co se naučí nebo dozví. I kdybyste se měli za týden naučit obracet palačinky na pánvi tak, že je vyhodíte do vzduchu, je to dobrá změna.
Lidovky.cz: A není stereotyp to, co lidi drží při životě - co je dokáže udržet v mezích a některé situace zvládat lépe?
Částečně je, jak jsem už zmínila. Ale potřebujeme ve všem rovnováhu. V našem životě i našem fungování jde právě o hledání rovnováhy. Takže zdravá míra stereotypu, a ta může být pro každého jiná, je potřebná. Ale jen stereotyp pro nás rozhodně prospěšný není.
Necvičíte? Začněte. Poradíme vám, jak si v době home office a karantény poradit s pravidelným pohybem |
Lidovky.cz: Jak se co nejlépe motivovat, když není nikdo jiný, kdo by to za vás udělal?
Rozhodně doporučuji dát si své cíle před sebe. Sednout si a opravdu si sepsat, co chci, co mi to dává, jakou energii to do mého života přináší. A pak si svůj cíl dát do grafické podoby. Obrázek, grafika, výstřižky – jakákoliv forma je správná. Mít své cíle na očích je zkrátka základ. A k tomu si pak každý den najít pár minut, kdy si své cíle připomeneme a znovu si řekneme, proč to celé děláme. Důležité také je zapojit se do nějaké skupiny, která je pro nás podporující. I kdyby to mělo být jen online, ale vždy nám pomůže vlídné slovo. V současné době je takových skupin stále více, takže není příliš obtížné je najít.
Lidovky.cz: Lze vůbec podávat stejné výkony do nekonečna, nebo je to nemožné, ať už je člověk v kanceláři či doma?
Do nekonečna určitě ne. Měníme se, vyvíjíme a potřebujeme se posouvat. Takže ať v kanceláři nebo doma, je třeba brát ohled právě na náš osobní vývoj. Proto je také nedílnou součástí práce manažerů a vedoucích pracovníků rozhovor s každým zaměstnancem na téma jeho rozvoje a další cesty. I když by to bylo krásné, nemůžeme očekávat, že daný člověk bude na stejné pozici podávat stejné výkony 20 let. Aktivním přístupem ale lze ze zdánlivé nevýhody udělat výhodu a posouvat se spolu s daným člověkem tak, abychom oba cítili smysl a využili jeho rozvoje i pro danou společnost.
Home office ničí fyzickou kondici. Ta je ale základním pilířem imunity |
Lidovky.cz: Existují lidé, kteří v práci zažívali šikanu, sexuální harašení, necítili se mezi mnoha lidmi dobře, připadají si v kolektivu méněcenní. Této skupině home office musí přece vyhovovat...
Ano i ne. Pokud se jednalo o aktuální pocit ohrožení z výše uvedených důvodů, může současný home office být takovou chvílí pro nadechnutí. Současně to ale neznamená, že se podobné nežádoucí projevy neobjevují v online prostředí. Naopak, i zde se vyskytují a někdy i v horší formě. A právě zde také může být obtížnější odhalení a řešení. V pracovním kolektivu je šance si promluvit se spřízněnou duší, současně se také zvyšuje šance, že si tohoto nežádoucího chování někdo všimne. To v online prostředí tak jednoduché není. Vytrácí se pocit opory, týmovosti a naopak, stáváme se stále více osamělými. Takže spíše bych řekla, že home office je oddálením řešení těchto situací.
Lidovky.cz: V současnosti to vypadá prostě tak, že je polovina populace přikovaná celé dny k monitorům. I to musí mít negativní vliv, nejen na fyzickou stránku, ale také na psychickou...
Nepochybně má. A právě proto je důležité dávkovat si množství zpráv, které přijímáme. Dávka 15 až 30 minut denně je více než dostačující. Vše ostatní je pro naši psychiku jen další zátěží, které bychom se měli vyvarovat. Proto doporučuji raději dříve vypnout zprávy i monitory a začít se více věnovat sobě či partnerovi. Společně se projít, zacvičit si, nebo si udělat večer u čaje s příjemným povídáním je to, co naší psychice v současné době pomůže nejvíce.
