Ne že bych snad přestal být ješitný, nebo že bych dokonce nějak orientálně zmoudřel – prostě už jsem jenom z literatury (a občas i ze života jako takového) unavený. Literaturou ovšem nemyslím samotné psaní, které mne naštěstí pořád baví, nýbrž pouze takzvaný literární provoz: debaty o literatuře vedu už jen s nechutí, literární časopisy prakticky nečtu a po recenzích se nepídím. Když však na nějakou recenzi své knihy narazím v Hostu (tenhle literární časopis jako jediný tu a tam sleduji, neboť jej od šéfredaktora Mirka Balaštíka dostávám kamarádsky zdarma, takže kdybych ten tlustý měsíčník rovnou házel do tříděného odpadu, byl by to ode mne ryzí nevděk), většinou z nepoučitelné zvědavosti či spíše z jakési intelektuální setrvačnosti neodolám a na chvíli se začtu – s oním provinile apatickým zoufalstvím vyléčeného alkoholika, který si právě nalil panáka…
A přesně takhle jsem se v Hostu nedávno (d)ožral článkem proděkana DAMU Jaroslava Provazníka o současné literatuře pro děti – a moje dávná návyková averze vůči kritikům se okamžitě vrátila. Z Provazníkova textu jsem se totiž mimo jiné dozvěděl, že Arnošt Goldflam „sice zabodoval první knihou o tatínkovi (Tatínek není k zahození), ale další tatínkovy příhody už působí jako nastavovaná kaše“, že Zdeněk Svěrák „podlehl iluzi, že humor lze vyrábět ledabylým, troškovským mixováním pohádkových motivů, čímž se mimoděk přiblížil trapným, takzvaným veselým pohádkám ze sedmdesátých let“ a že „Krátké pohádky pro unavené rodiče Michala Viewegha se otevřeně podbízejí na všechny strany, takže je to spotřební zboží se vším všudy“.
Samozřejmě mi to nedalo a pana proděkana Provazníka, který na DAMU vede katedru výchovné dramatiky, jsem si vygooglil: Provazníkovým internetovým stránkám vévodí jeho velká, ale nepodbízivě černobílá portrétní fotografie, která se nicméně při každém nájezdu kurzoru myši automaticky vybarví, což je opravdu pěkný dramatický prvek, jenž všem jasně dokazuje, že proděkan DAMU na rozdíl od fušerů typu Goldflama, Svěráka nebo Viewegha své dramatické řemeslo bravurně ovládá. Především jsem se však dozvěděl, že Provazník pracoval devět normalizačních let jako redaktor dětského časopisu Ohníček – což nám netalentovaným umělcům zase explicitně vysvětluje, proč nynější proděkan DAMU tak skvěle ovládá i umění kádrovat.
