„Nemá to cenu!“ vykřikoval opakovaně na svou stále znepokojenější manželku. „Promarnil jsem život! Psát do novin nemá cenu!“
Pokud kritická sebereflexe probíhá pod dohledem zkušeného psychoterapeuta, může to jak známo být prospěšný, očistný proces – jenže v hlavě X, který všemi cvokaři (jak se o psy chiatrech vyjadřoval) iracionálně pohrdal, sebezpytování probíhalo bez jakékoliv odborné asistence a svým rozsahem se nebezpečně podobalo neřízené demolici.
Budiž řečeno, že v minulosti nebyl X žádný uzlíček nervů: pokud výjimečně uronil nějakou tu slzu, dělo se tak jen v situacích, které vyvolávají citové pohnutí u většiny jen trochu senzitivních lidí (například na pohřbech nebo když v televizi zhlédl emotivní příběh umírající dívky) – jenže po Zemanově bruselském skandálu se politolog začal bůhvíproč plačtivě (a pochopitelně i dosti trapně) dojímat i v okamžicích, které ve zdravém člověku žádný sentiment většinou nevyvolávají: třeba nad uječenými puberťáky, co se právě vyhrnuli ze školy, nad červenými třešněmi v koruně stromu nebo nad přihlouplou televizní reklamou, v níž se tatínek za pomoci Paralenu uzdravuje z chřipky…
A situace se rychle zhoršovala: v posledních dnech X slzel už i na čerpacích stanicích, na poště nebo v hypermarketech. Začal mít rovněž problémy s usínáním: téměř každou noc prochodil po domě a plakal – a protože byl věčně nevyspalý, k pláči rychle přibyly i záchvaty vzteku, při nichž X mlátil pěstmi do dveří a rozbíjel kuchyňské nádobí. Jeho choť pochopila, že manželova rekonvalescence se bez odborné péče neobejde: popadla mobilní telefon a zavřela se s ním v ložnici.
„Můj muž je novinář a má nervový kolaps. Pořád pláče!“ informovala ženu na tísňové lince bohnické psychiatrické léčebny.
„Jenomže my jsme úplně plný!“ zpražila ji okamžitě operátorka. „To jste, paní, měla zavolat hned!“
„Co myslíte tím hned?“ nechápala novinářova žena.
„No hned po tom Bruselu, přece!“ pravila operátorka pohrdavě.
