S tříletým synkem matka na začátku nacistické okupace obcházela úřadovny německého velitelství v Praze a neodbytně hledala svého muže, zadrženého, protože byl poloviční Rus a „bílý“ emigrant. Když jej pustili, musel se každý týden Němcům hlásit, že neopustil protektorát. To ještě nevěděl, že až tato okupace skončí, nastanou rodině časy ještě krušnější.
Vladimírovi bylo bez čtvrt roku deset, když se na hanspaulských ulicích stavěly barikády a když lidé pověstnými šeříky vítali sovětské tanky. Otec tušil, že s sebou vezou i cosi víc než válečné vítězství. „Věděl, že jakmile se dostanou do dosahu sovětských úřadů, budou ztraceni, a proto otec spolu s přáteli pomýšlel na útěk do americké zóny,“ vzpomínal po letech Vladimír Bystrov na květnové dny roku 1945.
Odvlečen do Ruska
Maminka, Češka, nechápala, proč by měla utíkat. „Otec jí vysvětloval, že bolševické Rusko není demokratické Masarykovo Československo. Když ji konečně přesvědčil a 19. května jsme na poslední chvíli vyrazili, byla už demarkační čára v Holoubkově u Plzně uzavřena. Dvacátého ráno jsme se tedy vrátili do Prahy a v poledne si pro otce přišli příslušníci zvláštních jednotek sovětské armády.“ Dostavili se zdánlivě slušně, s prosbou, aby pomohl při tlumočení. Doma jej neuviděli deset let.
Otec JUDr. Nikolaj Bystrov (1899–1967), novinář a pracovník Ministerstva zahraničních věcí ČSR, totiž patřil mezi emigranty z poříjnového Ruska, na něž se sovětská armádní kontrarozvědka Směrš (zkratka ze slov smrt špiónům) soustředila v první řadě. Vyhledala je a odvlekla přesto, že mnoho let v Československu žili, pracovali, měli československé rodiny. První jednotky Směrše vstoupily do Prahy už 9. května 1945 společně s regulérní sovětskou armádou. Po Nikolaji Bystrovovi se podobně jako po mnoha dalších slehla zem.
Odpověď nežádoucí
Co to znamenalo pro ženu a syna, si dnes těžko představit. Anežka Bystrovová svého muže zoufale hledala na všech adresách, o nichž se vědělo, že je Sověti obsadili. Sama i s manželkami dalších zajatých mužů psala žádosti, dotazy i stížnosti na patřičné úřady, na ministerstvo zahraničních věcí, do kanceláře prezidenta, paní Benešové osobně...
Až po mnoha desetiletích už dávno dospělý Vladimír mohl v archivech - domácích i ruských - najít dokumenty, které potvrdily, jak bezmocné už tehdy těsně po válce bylo Československo. Sovětská strana dala jasně najevo, že v této věci nemá být obtěžována, a naše úřady toto přání akceptovaly. Byť zkraje dotazy formálně poslaly, po únoru 1948 už ani to pro své občany neudělaly. Zprávy, které rodina, netušící, že otec byl hned v prvních dnech po zatčení odeslán na území Sovětského svazu, nakonec dostala, oscilovaly od trestu smrti k doživotnímu žaláři na Sibiři. Tehdy se však o gulazích mezi lidmi takřka nevědělo.
Bez živitele a s všudypřítomnou obavou žili, jak se dalo. Anežka pletla svetry, jezdila na sezonní brigády, dokonce sousedsky „učila“ základům ruštiny, kterou během manželství pochytila, neboť Nikolaj mluvil na syna pouze rusky. Otec se nevracel, Vladimír na nějaká studia nemohl ani pomyslet; přesto se nesmířil s postavením občana druhé kategorie. Vzdělával se jako samouk, věděl, že je hlavou rodiny; v patnácti se ocitl v chemické laboratoři, prošel filmovým podnikem, postupně začal přispívat do časopisů, věnoval se psaní, byl vedoucím kina - zkrátka snažil se chovat jako rovnoprávný občan. Kromě podobně postižených přátel rodiny nikdo kolem něj netušil, kde je jeho otec. A ten se náhle objevil. Předcházel jej korespondenční lístek s oznámením, že se vrací.
Jak to bylo všechno absurdní, dokazuje i způsob, jakým své vězně sovětské úřady propustily: ze Sibiře je na pár týdnů odvezly na jih, aby nedošli domů tak zbědovaní, a pak je zkrátka poslaly vlakem na hranice. Vladimírovi bylo dvacet, otec jej těžko mohl poznat. Matka se nikdy naděje na manželův návrat nevzdala, a tak si mohla „užít“ jeho přítomnosti ještě dvanáct let, než vinou podlomeného zdraví zemřel. Pilně překládal z několika jazyků a pracoval, pokud mu přátelé tu možnost nabídli, o svých zážitcích však doma vyprávěl jen málo. Nechtěl je znovu drásat.
Nesmí se zapomenout
Seriál Pohnuté osudy |
Zatím se syn etabloval jako filmový kritik, v uvolněných podmínkách se stal tiskovým mluvčím Filmového studia Barrandov, organizoval aktivity čs. nové vlny i natáčení okupace v srpnu 1968… Netrvalo to dlouho. Z Barrandova byl vyhozen s odstrašujícím posudkem. S pomocí odvážné advokátky Dagmar Burešové dosáhl vymazání posudku. Přesto v následujících letech jen výjimečně, s pomocí slušných lidí v médiích občas publikoval, vydělával si překlady a tlumočením.
Po Listopadu se pustil do práce: spoluzaložil Syndikát novinářů, zcela nový deník Noviny, týdeník PRO, byl u zrodu časopisu Reflex, psal knihy a další přeložil, založil nakladatelství, přednášel…
A jeho životní zásluhou bylo otevření tabuizované kauzy občanů odvlečených do sovětských gulagů. Zasloužil se o to, že se jejich osud prostřednictvím výboru Oni byli první zveřejnil, že poslední zbytky jejich rodin dostaly jakousi satisfakci a ozřejmilo se, že jejich otcové nebyli zločinci.
Od druhé poloviny 90. let až do své smrti před pěti lety také přispíval svými komentáři do Lidových novin.
