Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Vladimír Hejmovský: Důstojník a dostihový vítěz. Zabila ho StB?

Lidé

  7:00
PRAHA - V roce 1951 vyhrál Velkou pardubickou. O necelý rok později ho vyslýchala Státní bezpečnost. Podle oficiální verze spáchal sebevraždu. Podle přátel a rodiny byl zavražděn členy StB.

Vladimír Hejmovský na klisně Asje při tréninku na Velkou pardubickou v roce 1951 foto: Lidovky.cz

Je to tragický, téměř šedesát let starý a minulým režimem utajovaný příběh. K pátrání po něm přispěl nevědomky žokej Josef Váňa, když v roce 2009 ve svých téměř sedmapadesáti letech vyhrál Velkou pardubickou. Ukázalo se, že ale nebyl nejstarším vítězem tohoto dostihu. V roce 1951 zvítězil jezdec ještě o dva roky starší – jakýsi Vladimír Hejmovský.

Informací o něm bylo pomálu. Při hledání se podařilo najít článek ve slovenském časopise z roku 1981. „Je to právě třicet let od vynikající jízdy a vítězství ‚devětapadesátiletého mladíka‘ ve Velké pardubické,“ psalo se tam. A hned v následující větě zaznělo strohé: „Rok nato tento vynikající jezdec tragicky zemřel.“ Tečka. Ale jak zemřel, se čtenář nedozvěděl.

Důstojník československé armády Vladimír Hejmovský. Sloužil jako štábní kapitán u dělostřelců v Brně

„V době mezi první a druhou světovou válkou byl Vladimír Hejmovský důstojníkem československé armády,“ pokračoval text. „S koňmi si vždy dobře rozuměl a každý, i ten nejtvrdohlavější, jej respektoval. Byl velmi odvážným jezdcem, který s koňmi přeskakoval hlavně kanonů, vojenské povozy, prostřené stoly... Jeho láska ke koním šla po válce tak daleko, že si usmyslel startovat na pardubických dostizích. Proto si koupil klisnu Asju a tu v roce 1950 dovedl k překvapivému vítězství (v rámcovém dostihu). Když však měsíc před Velkou pardubickou klisna uhynula, přijal od svého přítele – lékárníka Wernera z Opavy – nabídku, aby ve Velké startoval s jeho koněm Salvatorem.“

V Pardubicích se Hejmovský objevil v dresu Sokola KP Opava. Na Opavsku dlouho žila slavná jezdkyně Eva Palyzová: jela Velkou pardubickou osmkrát, dvakrát byla druhá. Její manžel Ferdinand Palyza skončil v jednapadesátém roce za Hejmovským na druhém místě. Ví něco o zapomenutém jezdci? „Ale ano, manžel mi vyprávěl, že ho zabili estébáci. Nastrčili to tak, že při výslechu vyskočil z okna.“

Kontury příběhu dává pražský výtvarník Michal Hejmovský. Přišel na svět sice až po dědečkově smrti, ale dohledal archiválie a zná vyprávění svého otce Igora.

Carský podplukovník

POHNUTÉ OSUDY: Důstojník Ladislav Vincík byl modelem pro Žižku. Pak seděl s Husákem

Vladimír Alexandrovič Gejmovskij se narodil 30. října 1892 v tehdy ruském městě Šavli; dnes Šiauliai, čtvrté největší město Litvy. Jeho předkové patřili k nižší polské šlechtě a jejich jméno se původně psalo Heymowski. Mladý Vladimír se ke koním dostal na Konstantinovské dělostřelecké škole v Petrohradě a v sedle strávil první světovou i občanskou válku. Jako bělogvardějec bojoval až do roku 1920 a získal hodnost podplukovníka. S carskou armádou odplul z Krymu do Turecka; tím, jak známo, skončila občanská válka. V armádě poznal lékařku Lydii, s níž se ještě jako důstojník oženil. Sloužil s ním i bratr Viktor. Po válce požádali oba o azyl v ČSR, kam přijel v roce 1923. Vladimír nastoupil jako štábní kapitán u dělostřelců v Brně, jeho paní zde začala studovat dětské lékařství. Po pěti letech požádal o změnu příjmení: z Gejmovskij na Hejmovský.

Důstojník Hejmovský byl před německou okupací v roce 1939 demobilizován a po válce do armády znovu přijat. Sloužil v Olomouci, kde žil s rodinou, a později v Opavě a Bruntále. Po únoru 1948 z armády odešel a teprve tehdy se začal věnovat dostihům. Koupil si mladou klisnu Asju, s níž chtěl vyhrát Velkou pardubickou. Šlo o reálný cíl: Asja byla v roce 1950 nejlepší mezi tuzemskými steeplery. Ale pak, jak již víme, zahynula. Krátce poté půjčil lékárník Werner Hejmovskému svého hřebce Salvatora.

Monolog člověka ke zvířeti

Žokejův přítel Jaroslav Krečmer těsně po slavném pardubickém triumfu napsal: „Asi týden před dostihem připutoval Hejmovský se Salvatorem společně ve vagonu do Pardubic. Hned druhý den jsme procházeli dráhu a Voloďa si určoval způsob jízdy. Se Salvatorem kráčel od překážky k překážce a promlouval k němu, jak kterou budou najíždět. Byl jsem okouzlen tímto monologem člověka ke zvířeti. Nejdéle zůstali u Taxisova příkopu... Jízda Hejmovského byla pro diváky zážitkem. Především jim byl zcela neznám, potom se značně lišil svou vysokou a štíhlou postavou a šedinami šedesátníka. Nedůvěřovali mu, na Hejmovského vsadil jen jeden divák. Věděl jsem, že to byl jeho syn Igor. Pak jsem si vsadil ještě já.

POHNUTÉ OSUDY: Zabila by ho i moucha. Boj se zákeřnou leukemií Miloše Holaně ve Městě naděje

Voloďa jel přesně tak, jak si při pěší prohlídce určil. Aby se vyvaroval případného hromadného pádu na Taxisu, najel obávanou překážku jako první a nádherným skokem ji absolvoval. Potom Salvatora zdržoval na druhém, třetím i čtvrtém místě. Nakonec přišla nezapomenutelná cílová rovinka. Na jejím počátku Salvator vyrazil, jako by se v něm uvolnila nějaká pružina, a udivujícím tempem předstihl oba vedoucí jezdce. Diváci na tribunách vstávali a nadšeně bouřili, dovedli ocenit mimořádný jezdecký výkon ‚starého pána‘, kterému předtím nedůvěřovali. Byl to vskutku velký jezdec. Zvítězil na cizím koni, kterého si připravoval necelý týden.“

Pro Velkou pardubickou si v příštím roce chystal plnokrevníka Lovce. Nebyli bez šance: dva dostihy vyhráli, dvakrát dojeli druzí. Naposledy závodili 7. září 1952 v Tlumačově; do Velké zbývalo jen pět týdnů. Druhý den odjel Vladimír Hejmovský do Prahy, protože byl 9. září předvolán na informační oddělení ministerstva národní obrany. A 10. září dostala rodina zprávu, že spáchal sebevraždu...

Oni jevo ubíli!

„Naše babička, lékařka, měla možnost prohlédnout si na pitevně tělo a řekla jasně: ‚Oni jevo ubíli!‘,“ říká dnes Michal Hejmovský.

POHNUTÉ OSUDY: Evžen Sokolovský, hulákající režisér a cynický sluha normalizace

„Otec, který tam byl s ní, si všiml, že dědeček měl patrně zlomeniny dolních končetin a na čele nápadně hluboký důlek. Takže to bylo jasné. Jak jinak vysvětlit v souvislostech 50. let oznámení, že při výslechu StB někdo vyskočí z okna?! Dědeček nebyl labilní člověk a nebyl ani jediný, kdo v těch letech ‚vyskočil z okna‘. Rodinné debaty, proč byl náhle objeven a pozván k výslechu a vzápětí tragicky zemřel, skončily vždy u domněnky či spíše jistoty, že všechno začalo jeho vítězstvím ve Velké pardubické. Navíc v té době tu ještě řádili sovětští poradci, kteří pronásledovali ruskou emigraci,“ domnívá se vnuk.

Nebo sebevražda?

Historik Prokop Tomek jako pracovník ÚDV zjistil, že z ministerstva národní obrany byl Hejmovský odvezen do tzv. izolace v Konviktské ulici v Praze, kde byl držen v místnosti ve čtvrtém patře. „Tady se nacházel nepřetržitě v přítomnosti jednoho až dvou příslušníků StB. A druhý den po zadržení během oběda údajně vyskočil oknem a pádem z výšky čtvrtého patra se zabil. V tomto smyslu vypověděli příslušníci StB počátkem 60. let při šetření inspekce ministra vnitra, tedy bez nátlaku a bez obav z následků.“

Tomek sám byl v roce 1997 u výslechu Rudolfa Untermüllera, který ve dvojici s dalším estébákem Albínem Hejnkem střežili a získávali Hejmovského pro spolupráci s StB. „Untermüller prohlásil, že Hejmovský se choval zcela klidně a při obědě se vrhl k zavřenému oknu a vyskočil jím ven. Událost takového charakteru nebyla v žádném případě v zájmu Státní bezpečnosti a znamenala komplikaci.“ Ale proč by Hejmovský náhle spáchal sebevraždu? Věděl, co by ho čekalo, pokud by odmítl spolupráci? Obával se předání do rukou sovětských agentů, po němž by následoval odsun do gulagů? Znal podobné osudy ruských emigrantů, a proto volil tak náhlý konec? Ale proč si v tom případě již dřív neuvědomil, že vítězstvím ve Velké pardubické na sebe nebezpečně upozorní? Anebo byl skutečně zavražděn estébáky, kteří si „skok z okna“ vymysleli, aby si zachránili svou kůži? Jsou přece známy podobně vyfabulované případy. Zůstávají jen otázky...

V předválečné době u nás žilo několik tisíc imigrantů z Ruska a Ukrajiny. Stali se občany Československa, ale to jim po roce 1945 neskýtalo žádné jistoty. Za prvním sledem Rudé armády přicházely speciální jednotky kontrarozvědky SMĚRŠ (zkratka Směrt špionam) a zatýkaly československé občany, někdejší imigranty; později je nahradily jednotky napojené na NKVD. A to je vlastně jediný klíč k vysvětlení tragické smrti Vladimíra Hejmovského. Ať už šlo o vraždu, nebo sebevraždu.

Autor: