„Podívejte se, jak je to krásné,“ říká choreograf Jiří Kylián a ukazuje mi na telefonu fotografii svého meče. Ten si sám navrhl, nechal ukovat a držel jej za rukojeť, když byl letos na jaře uveden do křesla Akademie krásných umění v Paříži. Ceremoniál i samotná historka, která se váže k vytvoření meče, jsou zcela neuvěřitelné. Jiří Kylián je totiž teprve třetím Čechem, který byl kdy do Akademie krásných umění jmenován. O jejích členech se říká, že jmenováním se jejich dílo stává nesmrtelným.
  |
Meč, který je symbolem každého jmenovaného, musí vyjadřovat jeho profesi a ideály obsažené v jeho práci. Když tedy Jiří Kylián přemýšlel, jak rukojeť meče zpracovat, vzpomněl si na egyptskou sošku tanečnice, ženy v sukni se zdviženými pažemi. Je více než pět tisíc let stará a je vystavena v Brooklynském muzeu v New Yorku. „Aby se mohla nechat ukovat, potřeboval jsem její sken ve 3D. Jenomže muzeum ho nemělo,“ vzpomíná Jiří Kylián na tvorbu blyštícího se díla. „Ale náhodou museli spravit podlahu v sále, kde je soška vystavena ve vitríně. A tehdy u toho byl i můj adoptivní syn, úžasný fotograf žijící v Brooklynu. Sošku vyndali, on ji měl před sebou úplně nahatou a mohl ji naskenovat.“
A protože choreografie byla se jmenováním Jiřího Kyliána nově zařazena mezi umělecké obory, které Akademie zastupuje, rozhodl se, že její povznesení znázorní křídly pod nohama tanečnice. „Jenomže jsem jako předlohu k ukování potřeboval křídla malého ptáčka. Zavolal jsem jednomu chlapíkovi, který se zabývá vycpáváním zvířat, jestli náhodou něco takového nemá. ,Bohužel nemám,‘ řekl mi. A v tom okamžiku mi před nohy spadne pták, mrtvá pěnkava,“ zadívá se na mě Jiří Kylián s tajemným úsměvem. Vskutku magický meč, kvůli němuž se stalo tolik nepředvídatelných událostí, má prý dnes vystavený doma na balkoně.
Klidné oko ve větrné smršti
S mistrem choreografie, který dlouhodobě žije v Nizozemsku, jsme se potkali v Praze. Jen den předtím, než se měla opět začít tančit jeho inscenace Kylián – Mosty času. Premiéru sice měla již loni, k nedožitým stým narozeninám Československé republiky, od letošního listopadu je ale uvedena v nové skladbě – Bella Figura, Petite Mort, Sechs Tänze i s novinkou Gods and Dogs. Choreografie „Bohů a psů“ vznikla již v roce 2008 a Jiří Kylián ji tehdy vytvořil pro soubor Nederland Dans Theater (Nizozemské taneční divadlo, NDT). Označuje ji za studii hranic mezi nemocí a zdravím, normálností a šílenstvím. Tančit se na prknech Národního divadla bude až do února 2020.
Chvíli před premiérou ve zlaté kapličce dělalo Jiřímu Kyliánovi starost několik zraněných tanečníků. „Možná jsme přepracovaní, nevím. Ale jsou úžasní, dělají, co mohou – a to je dobrá věc,“ pokyvuje choreograf hlavou, usazen na židli, s elegantně přehozenou nohou přes nohu. Nervózní před premiérou rozhodně není. „To si nemohu dovolit, protože všichni ostatní jsou nervózní. A každá větrná smršť musí mít oko, které je klidné,“ usmívá se přes své brýle.
Jako dítě navštěvoval taneční přípravku Národního divadla a ve studiích tance pokračoval na Pražské konzervatoři. Rád o sobě ale říká, že nikdy nebyl technicky nadaným tanečníkem. „Toho talentu jsem neměl tak moc, ale byl jsem snaživý. Jenomže já chtěl vždy být Rudolfem Nurejevem – úžasným tanečníkem, světovou hvězdou, kterou jsem později i osobně poznal. Když jsem si uvědomil, že jako on nikdy nebudu, rozhodl jsem se, že místo abych k výrazu používal vlastního těla, použiji raději těla jiných, kteří jsou stejně lepší než já. Tak jsem se stal choreografem,“ vypráví Jiří Kylián, pro nějž byl zásadní rok 1967.
Tehdy získal stipendium na Royal Ballet School v Londýně, kde se setkal s Johnem Crankem. Baletní tanečník a choreograf zlákal mladého Kyliána do souboru Stuttgart Ballet. Po podepsání smlouvy se tanečník, jehož hvězda strmě stoupala, vrátil v šedesátém osmém roce na letní prázdniny do Prahy. Tam Jiřího Kyliána zastihly tanky.
Jen několik dní po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval do Německa. Když odjížděl vlakem ze smíchovského nádraží v Praze, tušil, že se do své rodné Vítězné ulice s výhledem na Národní divadlo dlouho nepodívá. Jeho maminka Markéta Kyliánová, slavná tanečnice s pseudonymem Rita Rita, mu ale emigraci nevyčítala. „Maminka byla světoobčanka. Sjezdila celý svět, uměla asi pět řečí – a všude na světě byla doma,“ vzpomíná dnes Jiří Kylián. „Maminka byla absolutní kosmopolita – a já se cítím také tak. Navíc si myslím, že domov je tam, kde má člověk dobrou práci a dobré přátele.“
Mezi Prahou a Nizozemskem
Takové místo si po německém angažmá vytvořil v Nizozemsku. Nejdříve pro NDT v Haagu vytvořil choreografie k inscenacím Viewers, Stoolgame nebo La Cathédrale engloutie. Bylo mu pouhých 28 let, když v NDT získal funkci uměleckého ředitele. V souboru bylo tehdy mnoho tanečníků starších než český choreograf, který zatím neovládal nizozemštinu, a k jeho zvolení bylo navíc skeptické i představenstvo divadla. Začátek tak nebyl jednoduchý. První choreografie, Sinfonietta, vytvořená na hudbu Leoše Janáčka, ale již nenechala nikoho na pochybách, že Jiří Kylián je ten pravý.
„Úspěch Sinfonietty byl tak neuvěřitelný, že hned druhý den jsem měl interview s magazínem Time, časopisem Newsweek i do deníku New York Times. Najednou se všechny dveře rozlítly a mohli jsme jet, kam jsme chtěli,“ raduje se ještě dnes Jiří Kylián. „Od té doby datuji absolutně pozitivní spolupráci mezi mnou, tanečníky, představenstvem a administrátory NDT. Víte, člověk si musí důvěru spolupracovníků vydobýt. Ne slovy, ale činy.“
Zatímco Jiří Kylián se zabydlel v nové domovině, v Praze se schylovalo k listopadu 1989. Když se choreograf s českými kořeny dozvěděl, že se na československých náměstích něco děje, dlouho se nerozmýšlel a jel domů. „Musel jsem u toho být. To byly světové dějiny, má vlast – a v ní se dělo něco úžasného,“ rozplývá se Jiří Kylián a při vzpomínce vášnivě gestikuluje rukama. „Mluvilo se v divadlech, zvali mě do Švandova divadla, na Zábradlí a podobně. Setkal jsem se se starými přáteli, kteří byli zcela euforičtí. Bylo to něco neuvěřitelného. Bylo to velmi inspirující.“
Po revoluci bylo slavnému českému emigrantovi dokonce nabídnuto, aby se vrátil do Prahy a vedl balet Národního divadla. Jiří Kylián, žijící tehdy již přes deset let v Nizozemsku, ale s díky odmítl. „Už jsem tam zapustil kořeny tak hluboko, že by se musely vyrvat – a to by nebylo dobré,“ vysvětluje s vážným pohledem. Když mu ale položím otázku, kde je vlastně dnes rodák z Prahy doma, dojatě odpoví: „Víte, krev není voda. Domov je v Praze, to se nedá nic dělat. Jenomže já žiji už padesát let v Nizozemsku. Emigrantství je dvousečný meč. Domov si někde uděláte, musíte. To jinak nejde. Ale možná že je můj domov na cestě z Prahy do Nizozemska.“
Zasažen velmi hluboce
Dnes tvůrce více než sta choreografií se smíchem přiznává, že kromě občasného smutku po domově trpí i profesní deformací. To se ostatně ukázalo na tiskové konferenci, kde novináře před samotným začátkem srovnal tak, aby na ně lépe viděl. „To je to nejhorší, že já jsem poškozen svou profesí. Včera jsme byli na večeři a já číšníkovi prostě musel říct: „Prosím vás, nemohl byste ta světla trošku upravit? Takhle se to přece nedá.“ Já jsem tou svou profesí zasažen opravdu velmi hluboce,“ směje se Jiří Kylián.
Ke svému řemeslu přistupuje puntičkářsky. Když se připravuje na novou choreografii, chystá se velmi detailně. To zásadní ale pro něj vzniká až na sále, kde se potkává s tanečníky. Tehdy se prý stane něco úplně jiného, než původně zamýšlel. Choreografie tak nevzniká ani v jeho hlavě, ani v těle tanečníka, ale v prostoru mezi nimi. A čím starší Jiří Kylián je, tím je prý i lepším choreografem. „Víte, mladí choreografové jsou diktátoři, protože mají strach, aby když jim někdo položí nepříjemnou otázku, znali přesnou odpověď. Jenomže s věkem, a mně je teď 72 let, se člověk uvolní, snadněji přijímá impulzy a vlivy tanečníků. Navíc moje mobilita už není taková, jako když mi bylo sedmadvacet. To si asi dovedete představit. Takže já se občas musím na tanečníky spolehnout. A jejich přínos dělá choreografii daleko zajímavější,“ vysvětluje Jiří Kylián, který celý život tvořil dvě choreografie najednou. Jednu vytvářel s fyzickými těly tanečníků a druhá už se mu pomalu rodila v hlavě.
Na dotaz, zda je možné se v takovém tempu vůbec vyznat, odpoví s vážnou tváří: „V ničem se nedá najít řád. V okamžiku, kdy věc založíte do šuplíku, tam, kam to patří, je mrtvá. Moje choreografie se velmi těžko kategorizují, protože já jsem použil tolik různých hudeb – Bacha, Beethovena, Tóru Takemicua či Luciana Beria. A na tak rozdílnou hudbu přece nemůžete použít tentýž pohybový vokabulár. To je vyloučeno. Ideální je vymyslet pro každou hudbu, pro každý nápad, který chci realizovat, novou taneční řeč, což ale také není úplně možné. Ale alespoň se o to má člověk pokusit.“
Když mi Jiří Kylián ukazuje fotografie skic a návrhů svého meče, najednou se na displeji objeví fotka jeho manželky, tanečnice Sabine Kupferberg. „To je moje šílená žena,“ ukáže na ni něžně Jiří Kylián. Manželi a tvůrčím duem jsou již dlouhá léta. Kylián pro ni vytvořil několik choreografií. Ona pro něj tančila i v Paříži, právě když byl letos jmenován do Akademie krásných umění. Dlouholetá spolupráce má podle Jiřího Kyliána své výhody i překážky, které je třeba překonávat.
„Je důležité, aby choreograf tanečníka znal. Ale zrovna tak je důležité, aby oba měli velkou fantazii. Aby nenašli jen jednu jedinou formuli a tu opakovali pořád dokola. To nejde,“ vrtí hlavou Jiří Kylián. „Důležité je, aby nalezli ty nejzazší koutky ducha, citu a vztahu, aby jejich tvorba měla nesmírnou spoustu barev. Opakování něčeho, čeho už člověk dosáhl, mě nikdy nezajímá. Vždycky jsem chtěl být na tenkém ledě.“
