Není to ale jen v tom, že jednašedesátiletý autor kápnul na ten správný žánr a umí přístupně psát. Je taky pilný jak včelka – až se zdá, že mu psaní jde jako Baťovi pásová výroba cviček. Knihu napíše i za šest týdnů a vydat sedm titulů ročně pro něj není problém. Má už milion sto tisíc prodaných výtisků, protože rovněž v marketingu je dobrý – za rok dělá na padesát talk show s autogramiádami v knihovnách po celé vlasti.
Bývá narváno. Jak by taky ne, když vzdělaný spisovatel vypráví o „hříšných lidech království českého“. Jako rocková hvězda má svou show zadanou na dva roky dopředu.
Na druhou stranu se jeho knihy netěší stejné popularity u kolegů historiků a literárních kritiků. Někteří mu vyčítají, že minulost je v jeho podání příliš barvotisková a dokonce že se výpady proti muslimům podílí na rozdmýchávání xenofobie ve společnosti.
  |
Jste dnes překvapivě asi nejúspěšnější český spisovatel...
(skočí mi do řeči) Proč překvapivě? No dovolte!
No protože bych fakt nečekala, že nejpůjčovanější v českých knihovnách budou historické epopeje.
Jenže ono to má logiku. Totiž kdykoli se tenhle národ dostal do nějaké krize identity, kdykoli si lidé nerozuměli se svými panovníky a měli pocit, že jim jsou upírána jejich práva, obraceli se k historii.
My si dnes nerozumíme se svými panovníky? A máme krizi identity?
To stoprocentně. Já to vidím i z reakcí čtenářů. Za Rakouska-Uherska se taky hojně četl Jirásek. Když mají zkrátka lidé pocit, že svět nekráčí tak, jak by měl, hledají vzory. Podvědomě se snaží zjistit, jak to dělali naši předkové.
Máte jistě výhodu v tom, že jste vzděláním historik a etnograf. Že jste napsal desítky odborných publikací o životě ve středověku.
Ano, zabýval jsem dějinami všedního života, takže nějaké obecné povědomí mám. Větší výhodou ale je, že mě to naučilo pracovat s prameny a chápat historické souvislosti. Kdykoli ale píšu novou knihu, stejně si vždycky jdu dohledat nějaké speciální reálie. Konkrétně třeba u Husitské epopeje musím jít do husitských kronik.
Říká se, že dějiny se opakují. Opakujeme nějaké fatální chyby našich předků?
Většina rozumných historiků tvrdí, že historické soudy by se měly dělat až tak s odstupem jedné dvou generací. Minimálně. Je ale zřejmé, že každá civilizace prochází podobným vývojem, jako prochází člověk svým životem.
Takže civilizace podléhají nějakému neodvratnému rytmu jako živé bytosti?
Zcela jistě. Před pár lety vyšel sborník Kolaps a regenerace, kde právě přední čeští historici tenhle rytmus popisují. Všechny civilizace tím procházejí – každá se narodí, je mladá, silná, ambiciózní. Zesílí, užívá si vrchol své moci. A pak vždycky následuje únava a stárnutí.
V jakém okamžiku se podle historiků nachází Evropa?
Jsme už na té sestupné trajektorii, stoprocentně. Kdybych to měl přirovnat k nějakému období, tak asi k 3., 4. století starověkého Říma, kdy už Řím byl za zenitem své moci. Měl ještě obrovský potenciál, ale už ho nedokázal aktivovat. Římané byli příliš změkčilí, odmítali válčit – kdežto za Caesara bylo ctí každého Římana bojovat za vlast. Teď už ne. Teď se chtěli válet, protože měli sociální dávky v podobě „chléb a hry“. Takže najímali Germány, aby za ně bojovali. Ta skvělá římská civilizace vlastně zanikla z neochoty hájit své hodnoty. A my jsme v podobné situaci: Evropa není ochotná hájit své hodnoty.
Celý rozhovor s historikem a spisovatelem Vlastimilem Vondruškou o samopalu a dobrých botách, chlípném středověku a taky o tom, že zatímco barbaři stáli před branami Říma, senátoři se hádali, kdo bude mít sochu na náměstí, si přečtěte v magazínu Pátek LN.
V magazínu dále najdete:
Reportáž z kočičích kaváren, které najdete po celém Česku a jejichž kořeny sahají do Japonska.
Rozhovor s neotesaným architektem Martinem Rajnišem nejen o jeho nejnovějším díle, vzducholodi v pražské galerii Dox.
