Vzpomínka na Alexandra Klimenta. ‚Do svědomí ať kouká lidem Pánbůh‘

Tři žíně jsou útržky vzpomínek, z kterých jasně vystupuje spisovatelovo životní krédo - nikdy nepřekročit hranici slušnosti. A snad i trochu romantická povaha idealisty a člověka s hlubokou empatií a vírou v humanismus. Myslím, že ho velice charakterizuje i fakt, že stál víckrát před rozhodnutím odejít do exilu, ale nedokázal zrušit pouta s domovem.

LN: Druhá kniha, která před časem vyšla a na níž jste se podílel, je Hlas nepojmenovaných. Jde o poněkud atypické vzpomínání na rok 1968, jak vzniklo?
Jan Šícha přišel s nápadem udělat knížku o pražském jaru, ale chtěl ji udělat nekonvenčně. Oslovil fotografku Dagmar Hochovou, která má řadu fotografií z té doby. Její fotky jsme doplnili mými tehdejšími texty a vznikl průřez rokem 1968 i vzpomínka na něj a vlastně i pokus celý jej zmapovat. Na závěr jsem ještě připojil svůj komentář s názvem Vnitřní a vnější emigrace, který se dotýká situace na začátku normalizace. Tehdy řada kolegů odešla do exilu, já zůstal, ale nemohl jsem publikovat a obě polohy jsem velmi silně vnímal. Ocitl jsem se na nepřátelském území a stáhl se do sebe, do vnitřní izolace.

LN: Když přijely tanky, každý člověk se musel rozhodnout, jak dál. Mnozí si posypali hlavu popelem a jeli dál. Co pro vás v této situaci bylo nepřijatelné?
Když se na to díváme dnes po čtyřiceti letech, vidíme to všechno jinak, zvlášť mladší generace - pro tu je to třicetiletá válka. Ovšem společenský tlak totality byla strašlivá věc. Celý národ nemůže ani emigrovat, ani zaujmout postoj vnitřní izolace. Nemohl jsem publikovat, ale nikdo veřejně ten zákaz nevyslovil. Měl jsem různé smlouvy a nakladatelé a producenti najednou začali říkat, že se jim to nehodí do krámu. Když to byli přátelé, vzali si mě na chodbu a tam mi řekli - je tu pokyn, že nesmíš. Když to byli jen známí, tak se se mnou ani nebavili. Je tak jednoduché moralizovat, lépe je pozorovat, reflektovat, rozumět. A v žádném případě nesoudit, protože společnost byla pod tlakem a musela se nějak přizpůsobit. Jedním ze znaků živého organismu je právě tato schopnost. Jde ale o to jak. Dělník chodil dál do fabriky a novináře buď vyhodili, anebo on sám seznal, že v takových novinách dál pracovat nemohl. Ale byli i tací, kteří chtěli pracovat a pokoušeli se dál slušně proplout hrozivou soutěskou cenzury, která - a to je paradoxní - už oficiálně nebyla.

LN: Cenzura se znovu zavedla?
Ne, ale udělali to rafinovaně. Před rokem 1968 existovala Hlavní zpráva tiskového dozoru, tam seděli úředníci a říkali tuhle větu musíme škrtnout. V době normalizace to Husák vymyslel mazaně - žádná cenzura nebude, jsme svobodný socialistický stát a je to na tobě soudruhu redaktore, šéfredaktore. Spočítejte si to sami, když něco pustíte, hezky si to odskáčete. Takže cenzura se přesunula na osobní zodpovědnost, byla neuchopitelná a vše záleželo na lidech, kteří se samozřejmě báli. Dřív se to vyslovilo jasně, a dokonce jsme se mohli o to hádat, což jsme také dělali a něco jsme i uhádali.

LN: Vraťme se ještě k původní otázce, přizpůsobit se, to je široký pojem...
Jistě, ale já si prostě myslím, že koukat se lidem do svědomí se nemá - to ať dělá Pánbůh. Život v diktatuře, v totalitě je strašná věc, ale lidé v ní musí žít. Jde ale o odstupňování - kolik nesvobody vezmu na sebe a jak daleko půjdu se svým kompromisem. Tam není černá a bílá, jde o to, abych mohl existovat, děti dostaly vzdělání a já se nemusel stydět. Víte, základní kategorie v takové situaci je slušnost. To je hranice. Lidé, kteří žili v nesvobodě, třeba chodili k volbám. Kdyby nešli, mohli je vyhodit ze zaměstnání. Věděli stejně, že je to kamufláž, a tak tuhle úlitbu udělali, prosím. Byli lidé, kteří nechodili, ale byli v takovém postavení, že už nemohli nic ztratit. Hranice slušnosti je jasná.

LN: Mnoho lidí si pro svá selhání ale našlo zástěrku - své potomky.
Ten argument je třeba brát vážně, protože když se dětem odepře vzdělání, je to tragédie. Ovšem vstup do KSČ po roce 1968 považuju za akt, který je za hranicí slušnosti, to nikdo nemusel. Mám přítele vynikajícího chemika, který má světové patenty. Nabídli mu vstup do strany s tím, že by mohl být docentem a další výhody by ho neminuly. Nevstoupil, ale byl odborník, kterého potřebovali, takže ho nevyhodili, ale zůstal na podřadném místě.

LN: V této souvislosti nelze nevzpomenout dost nevhodné klasifikace Jiřího Rumla. Ten nestraníky, kteří se aktivně nezapojili do odporu proti režimu, pejorativně označil za šedou zónu. Zapomněl, že část těchto lidí už na to, co on a jeho později prohlédnuvší straničtí kolegové instalovali v padesátých letech, už doplatila. Mnozí byli vyhození hned po roce 1948, další v 50. letech.
Vřele s vámi souhlasím, odmítám takzvané společenské spektrum. Sociologicky ano, ale z hlediska morálky nic takového neexistuje, tady platí individuální zodpovědnost za své činy. Mlčící většina - co to je a kdo je pak ta menšina? Straničtí funkcionáři?

LN: Vy sám jste maturoval v roce 1948. Jak vzpomínáte?
Bylo mně devatenáct a velmi dobře si to pamatuju. Byla to tragédie, my mladí z mého břehu jsme věděli, že je to konec demokracie. Na rozdíl od řady starších, kteří se domnívali, že to bude jen přechodná doba. Už předtím jsme hodně diskutovali o politice a v podstatě jsme jen čekali na puč, kdy to komunisti spustí, scénář byl evidentně připravený. Demokratická cesta už nepřicházela v úvahu, byly tu Lidové milice, Sověti v záloze a řídili to.

LN: Uvažoval jste tenkrát o emigraci?
Ano, v létě roku 1948 jsem byl na Šumavě a rozebírali jsme to tam polom s lidmi z Akademické YMCY, což bylo mezinárodní sdružení křesťanských studentů. Byla tam nádherná příroda a na hranicích ještě nebyly ostnaté dráty. Jsem zakuklený romantik a občas jsem si tam vyšel při východu slunce - Kvilda, Knížecí pláně, odtud je vidět až do Bavorska. Stál jsem na hranicích, nikdo tam nebyl, mohl jsem klidně projít. Bylo mnoho motivů, které vedly k mému rozhodnutí. To, že už nikdy neuvidím tu krásnou krajinu, bylo nesnesitelné a hlavně jsem byl zamilovaný a nechtěl se dopustit zrady. Dodnes si nejsem jistý, jestli jsem to neměl udělat, asi bych se v cizině dal jinou cestou, nejspíš bych dělal něco praktického. Pocit, že nemohu opustit domov, mě odvrátil od exilu v roce 1968, to už jsme byli se ženou rozhodnutí a já jel pro syny, kteří byli na prázdninách. Celou noc jsme to řešili a ráno jsme byli rozhodnuti - zůstaneme.

LN: Když jste se tenkrát ze Šumavy vrátil, pro co jste se rozhodl?
Přihlásil jsem se na filozofii a hudební vědu, což byl nesmysl, v těchto oborech už komunisté přebírali pozice, takže jsme po názorových střetech odešel. Šel jsem ještě studovat dramaturgii na DAMU, což bylo z deště pod okap - po dvou letech jsem toho nechal a vyučil se zámečníkem.

Alexandr Kliment, spisovatel a signatář Charty 77

LN: Jak jste se dostal ke psaní?
V podstatě jsem začal psát z bezradnosti, hledal jsem, čeho bych se v životě zachytil. Když mi vyšla první knížka, už jsem pracoval jako redaktor v Státním pedagogickém nakladatelství. Pak jsem přešel do Československého spisovatele a nakonec přišla dostal nabídku jít na Barrandov jako dramaturg, kde jsem byl až do roku 1968. Do konce 60. let jsem mohl normálně publikovat, potom už jen neoficiálně. Dostal jsem ještě nabídku vést na Barrandově tvůrčí skupinu, když přiznám své pomýlení. Něco takového nepřicházelo v úvahu.

LN: Na Barrandově vám zůstal viset scénář k Pevnosti, ke kterému se ovšem Drahomíra Vihanová vrátila po dvaceti letech. Jak to bylo?
Napsal jsem spoustu scénářů, mnohé ani nebyly schváleny. Už před rokem 1968 chtěla Vihanová natočit povídku z mé sbírky Hodinky s vodotryskem. Základní myšlenka příběhu je: stateční lidé umírají, protože objevili pravdu, já musím umřít, protože jsem objevil lež. Chtělo to točit víc lidí, i Juráček měl zájem, po invazi všechno padlo. Vihanová si ovšem téma podržela v hlavě a vrátila se k němu po roce 1989. Tehdy jsme složitě přemýšleli jak na to, nechtěli jsme dělat alegorii, ale ani hrdiny oblékat do dobových uniforem esenbáků a vojáků a tak se to trochu posunulo do fantaskní roviny. Hlavní roli hrál Cserhalmi a byl výtečný, možná ten film trochu neprávem zapadl, byla to výborná filmařská práce.

LN: Váš román Nuda v Čechách z roku 1979 už svým názvem charakterizoval dobu normalizace. Jak vznikal?
Tu knížku mám docela rád. Psal jsem ji dlouho, ale pak za pouhé tři měsíce vznikla druhá verze. Má dvě hlavní myšlenky - když se tragédie často opakuje, stává se všední, nudou. To se týká i privátního života, který se také nejeví nijak tragicky, lidé chodí z práce do práce ale je to stereotyp. A tato nuda se zvětšuje ve chvíli, kdy na vás společnost vytváří tlak, aby jste se choval určitým způsobem. Když se člověk nevzepře, ocitne se v nesvobodě a to je ta strašlivá nuda. Hlavní hrdina je architekt, který se nechce přizpůsobit ideologickému tlaku, přestane projektovat, stane se úředník a řekne si, že konec architekta neznamená konec člověka, že je možné žít jinak než jen pro svoje povolání, Ale zjišťuje, že to nelze, neboť to, co člověka činí svobodným je vize projektu

LN: Byla to autobiograficky laděná kniha?
Ne v reáliích, jen v základních myšlenkách a pocitech. Řekl bych, že reflektuje určité myšlenky, které mě zajímaly od doby, kdy jsem začal brát vážně své vztahy ke svému okolí, lidem a zvlášť ženám. Tato lidská situace mě zajímala ve smyslu - člověk něco prožívá a prožívá to opravdu, není to jen jeho představa. A je-li to jeho představa, může se realizovat. A když člověk někomu řekne mám tě rád, jak to vlastně myslí. Čili do elementárního vztahu najednou vstupuje reflexe.

LN: Když mluvíme o vnitřní emigraci, vy jste léta žil v jižních Čechách. Proč to pro vás bylo přijatelnější?
Člověk hledá jak existovat v nesvobodě a věnujete velkou energii na to, jak žít v nepřátelských podmínkách. Zavřete se do určitého prostředí a naštěstí od jiných totalit, kde vám takový prostor sami najdou a musíte do kriminálu, gulagu, nebo vyhnanství na Sibiř, v našem v mírnějším euroamerickém pásmu pod dohledem západní Evropy jsme si ho mohli najít sami. Objížděl jsem Čechy a pak jsme se ženou shodou okolností našli krásné místo na jižním svahu hory Kleť a to nás okouzlilo - na dohled od Šumavy a zátarasům železné opony, blízko Českého Krumlova. Vnitřní exil znamená také volbu extrémního soukromí a samoty a společenskou opuštěnost.

LN: Z čeho jste byl vy i vaše rodina živi?
Vystřídal jsem pár zaměstnání, dělal jsem vrátného, saniťáka. Vyšlo mi prát knížek v zahraničí ale byla docela fuška dostat odtamtud honorář. Do počátku osmdesátých let se mi podařilo být na volné noze, ale pak už to nešlo, podařilo se mi získat místo v korektorně Svobodného slova.

LN: Zalitoval jste někdy podpisu Charty?
Ne, pro mě to bylo samozřejmé.

LN: Jak samozřejmé?
Byl jsem rád, že můžu projevit svůj nesouhlas a byla to zároveň solidarita se stejně smýšlejícími. A bylo to chytře vymyšlené Charta neprotestovala ale žádala - dodržujte to, co jste sami schválili a podepsali, lidská práva.

LN: Může za vaše nekompromisní postoje fakt, že otec emigroval do Československa z Ruska?
Svým způsobem ano, ale můj otec nebyl politický člověk, on se stýkal za první republiky s emigranty ale pouze na kulturní a šachistické úrovni. O situaci v Sovětském svazu a procesech jsem ale věděl od deseti let, vyprávěl mně o tom nejenom otec, ale i strýc.

LN: Máte něco z ruské letory?
Určitě, mívám občas chandru. Stravinskij ve svém životopisu píše: říkají o mně, že jsem alkoholik a tvořím z komplexu méněcennosti. S tím vysvětlením jsem zcela spokojený. Je to víc prvků, které se v ruské duši spojují - melancholie daná přírodou, rozlohou země a pravoslavnou církví. Rus má nepřebernou fantazii, zabývá se utopií a mesianismem. A podléhá velikášství, pokud nejde zrovna o mužika, který tone ve vších, má velkolepé plány, nechce přestavovat zahrádku, ale rovnou parky. Každý národ má své typické rysy a ty se projevují, humorista si z toho umí udělat legraci a přemýšlivý člověk to dokáže báječně popsat jako třeba Čechov.

LN: Říkal jste také, že vás na celý život ovlivnil Albert Camus.
Existencialismus mě oslovil po válce, kdy jsem jako mladý přemýšlel o holocaustu, tomu se ani nešlo vyhnout a reflexe čerstvé minulosti byla víc než jen její pozorování. Camus říká nevěřím v Boha ani v rozum, tak jak se mám chovat. Postihl téma, které mě stále vzrušuje - co to znamená čistá a svobodná lidská existence, není to jen prázdnota?

LN: Nebudete přece jen psát paměti?
Asi bych to nedokázal, buď bych si vymýšlel nebo měl tendenci pořád ten svůj běh života reflektoval. Teď píšu román, je to trochu zvláštní text, mám poslední kapitolu i rozmyšlenou celou strukturu.

LN: Sledujete současnou českou prózu?
Je toho hodně, nestíhám, ale zaujala mě kniha Magdalény Platzové Aaronův skok. Autorka dokázala na malé ploše zachytit 20. století přes příběh a lidské charaktery a to je úžasné.