13. října 2019 5:59 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Zakousnu se do kmene. Socha je až do dokončení živý organismus, říká řezbář

Řezbář Radek Buncko o lásce ke dřevu, o řezbářské rodinné tradici, o sochách z... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Řezbář Radek Buncko o lásce ke dřevu, o řezbářské rodinné tradici, o sochách z... | foto: TOMÁŠ HÁJEK

Řezbář Radek Buncko o lásce ke dřevu, o řezbářské rodinné tradici, o sochách z kmenů stromů a také o tom, co je to „drbačka“. Nejvíc ho baví vytvářet i několik metrů velké dřevěné plastiky. „Taková socha je až do úplného konce prací živý organismus,“ říká.

Když jsme se potkali, zrovna pracoval na velkém dřevěném obraze pro jednu brněnskou restauraci. Bez problémů ale tvoří také upomínkové drobnosti, postavičky do betlémů, ale i obří několikametrové sochy z kmenů stromů. Těch za svůj život vytesal Radek Buncko, dvaatřicetiletý řezbář z Rajhradic na Brněnsku, už deset. A přestože tohle řemeslo nemá jako povolání na celý úvazek, v dílně i přilehlém obchodě, které jsou provoněné dřevem, tráví spoustu času.

LN: Jak jste se dostal k řezbářskému řemeslu?
Otec začal po revoluci trochu vyřezávat. Mně tehdy bylo kolem sedmi roků, často jsem chodil za ním do dílny, díval jsem se mu pod ruce a postupně jsem k tomu přilnul taky. Ale původně jsem nechtěl. Měl jsem v plánu se vyučit automechanikem. Jenže rodiče byli proti. Dali mi vybrat z truhlařiny, stolařiny nebo lakýrničiny. Nakonec jsem si vybral truhlářství a vystudoval ho na Odborném učilišti a praktické škole v Brně.

LN: Váš tatínek následoval nějakou rodinnou tradici?
Vlastně ano, ale není to tak jednoduché. Řezbařina je v naší rodině už několik generací, jenže nikdo se jí nevěnoval celý život naplno. Původně už můj pradědeček, který pocházel ze Slovenska, pracoval se dřevem. Vyřezával pro horské salaše dřevěné džbery na žinčicu, která vzniká jako vedlejší produkt při výrobě brynzy. Nicméně, když můj otec Jaroslav chtěl také něco dělat se dřevem, tak dědeček ho od toho odháněl. Proto se táta vyučil zedníkem a řezbařinu dělal jen jako koníčka. V devadesátých letech se k tomu vrátil, v Rajhradicích si vybavil dílničku a otevřel malý obchůdek se svými výrobky a začal se tomu věnovat na plný úvazek.

LN: Jaké věci ze dřeva tedy vlastně děláte? Specializujete se na něco?
Vyřezávám snad všechno, co se dá. Pracuji s malými upomínkovými předměty, jako jsou vánoční ozdůbky. Motivů je spousta od stromečků, podkoviček přes andílky, prasátka až po celý betlém. Pak dělám sošky, větší betlémy a třeba i dřevěné poloreliéfní obrazy o rozměrech několika metrů. A nakonec jsou tu i sochy z kmenů. Největší, co jsem takhle dělal, měla přes čtyři metry. Naposledy na řezbářském sympoziu vloni v červnu právě u nás v Rajhradicích.

LN: Co se vlastně na sympoziích děje, účastníte se takových setkání pravidelně?
Sympozia jsou skvělá v tom, že se člověk uvidí s kamarády z branže, dozvíte se co je nového. A k tomu se věnujete něčemu, co vás baví. Většinou je to tak, že dostanete pozvání, takže pracujete na zakázce pro konkrétní místo, většinou je to nějaká obec nebo město. Vedení obce se dohodne s nějakými sponzory, kteří akci zaplatí, pokud to nedělá přímo obec, a pak už zbývá jen téma. Motem sympozia tady v Rajhradicích byly přírodní živly, před pěti lety to zas byl pramen života. Tehdy jsem vytvořil obří plný lusk – symbol zrození.

LN: Jezdíte i do ciziny?
Nerad bych, aby to vypadalo, že si jezdím jen po nějakých sympoziích... (smích) Není to nic pravidelného, ale mám takové akce rád. Byl jsem takhle v Třebíči, v Nových Hradech, ve Velkých Pavlovicích, pak asi třikrát na různých místech v Rakousku, jednou v Litvě. To poslední řezbářské sympozium doma u nás v Rajhradicích se vloni konalo už potřetí. Je to tradice, kterou v naší vesnici založil právě můj otec Jaroslav. První ročník se konal už před docela dlouhou dobou, v roce 1994. Vloni nás bylo pět řezbářů a na žádost obce jsme vytvářeli pět velkých soch pro prostranství před novou základní školou v centru obce.

LN: Pracoval jste někdy společně s tátou?
Pořád jsem se mu díval pod ruce, už od malička, a dokonce jsme spolu v roce 2010 byli na sympoziu ve Velkých Pavlovicích. Táta tam tehdy vytvořil dřevěnou plastiku sv. Urbana a já – s jeho přispěním – jsem tenkrát vytesal sochu sv. Huberta umístěného před vstupní bránou do areálu myslivny pod Floriánkem. A samozřejmě jsme spolu dělali doma na spoustě věcí. Dodnes tu mám některé jeho práce. A stále ještě pracuju se dřevem, které on připravil, nařezal a nechal ve skladu odpočívat do doby, než přijde jeho čas.

LN: Kolik řezbářů vlastně po republice působí?
Přesná čísla neznám, ty, co znám já, bych spočítal na prstech obou rukou. Co je ale diskutabilní, jsou ti, co si říkají řezbáři, ale dřevo opracovávají pouze motorovou pilou a flexou. Za mě jsou to spíše sochaři. Když nevezmete do ruky ani dláto, nemá to podle mého názoru s řezbářstvím moc společného. Ale je to jen můj názor. Neříkám, že nepoužívám motorovou pilu, ale pak vždycky řezbářským nářadím sochu opracovávám do větších detailů. A taky záleží na zákazníkovi.

LN: Každý chce něco jiného...
Teď tu mám například rozpracovanou sochu anděla a jeho budoucí majitel si přeje, aby byla celá opracována najemno dláty. Aby tam nikde nebyl vidět řez pilou. V lidové dřevořezbě je podle mě důležitá především originalita. Když někde zajedete dlátem víc a jinde míň, najednou postavička dostane výraz. Není pravidelná, nevypadá, jako by byla vytvořená strojem, a nikde neexistuje stejná. V takovém případě myslím nevadí drobné nedokonalosti, naopak ty jsou vítány.

LN: Na čem nejraději pracujete, baví vás ty drobnosti, obrazy nebo velké několikametrové sochy?
Třeba takový vyřezávaný obraz, to je strašná spousta titěrné práce. Je to, jak se lidově říká, „drbačka”. Musíte se odhodlat sednout si do dílny a začít dlabat. Sedět celý den skloněný nad tím dřevem, to byste nevěřil, jak to bolí. Na stěně pak takový obraz ale vypadá krásně. Mám z něj dobrý pocit. Ale když se zakousnete do obřího kmene... To je něco úplně jiného. Nejvíce mě baví právě práce na těch skutečně velkých dřevěných plastikách.

LN: Dá se taková socha pokazit?
No to je jasné! Ano, dá se to pokazit snadno, ale ne vždycky je to ztracené. Někdy se prostě stane, že tou pilou říznete hlouběji, než jste chtěl, nebo zjistíte, že jste sice řízl správně, ale výsledek vypadá jinak, než jste očekával. A vy se s tím musíte poprat. Dlouho mi trvalo, než jsem si právě u těch velkých soch zvykl na toto riziko. Navíc mi taťka vždycky říkal, když jsem začínal: „Ty se toho bojíš nebo co? Zařízni tam víc.“ Já zařízl a už mi přiletěl záhlavec, že to je moc. Taková socha je vlastně až do konce práce živý organismus. Proto taky všem zákazníkům říkám, že 10–15 % může být jinak, než je na návrhu.

LN: Asi je také těžké posoudit, jak vypadá kmen uvnitř.
To je další věc, člověk dovnitř nevidí. Uprostřed může být nějaký kaz nebo kapsa a rázem je všechno jinak. Pak se to musí opravit. Můj kamarád Petr Soudek třeba takové obtíže řeší tím, že tam vloží kámen. Já si s tím musím poradit jinak. Někdy je třeba to vytmelit nebo tam zarazit jiný kus dřeva a upravit jej. Ale takový kaz tam je už vždycky vidět.

Barva, vzhled a struktura. Jak co nejvěrněji napodobit dřevo?

LN: Jak složité je sehnat tak velký a hlavně správný kus dřeva třeba na čtyřmetrovou sochu? A jak musí být takové dřevo připravené?
Je to tak, že se objíždí pily nebo katry, kde mají i tak velké kmeny, které se jim už do provozu nevejdou. Museli by je nějak složitě připravovat. A to jsou kusy, po kterých já jdu. Není to vůbec lehké takové dřevo sehnat. Na venkovní instalace se používá nejčastěji buk, dub nebo akát. Lípa se zas hodí spíše na věci do interiéru. A pokud jde o tu připravenost, tak vesměs se dělá z čerstvého dřeva. A ono to vlastně ani jinak nejde, protože se říká, že třeba dub vysychá rychlostí jednoho centimetru za rok. A navíc se z čerstvého dubu lépe vydlabává, když už je dubové dřevo vyschlé, je to mnohem těžší. Musí se do toho často více bouchat, štípe se to, dláta se víc tupí.

LN: Jak dlouho se řezbařině věnujete profesionálně?
Už jsme zmínili, že jsem pracoval na svých věcech ještě v době, než můj táta umřel. Teď je to pět let, co tu není, a třináct let, co se řezbářství věnuju intenzivněji. Ale pravda je, že si stále držím i jinou práci. Vlastně si u dřeva odpočinu, obzvlášť když se minimálně jednou, ale často i vícekrát naskytne příležitost udělat nějakou pořádnou dřevěnou plastiku. Teď tu mám rozdělanou zmíněnou sochu anděla, vloni jsem vyřezával velkou dřevěnou želvu.

LN: Pro mnohé lidi je v dnešním přetechnizovaném světě manuální a ještě takhle tvůrčí práce skoro posvátná i hodně lákavá. Je to kumšt, to jistě, ale máte toho taky někdy plné zuby, že se na dláto už nemůžete ani podívat?
Měl to tak můj táta a mám to tak i já. Jsou chvíle, kdy si fakt říkáte, že už do toho dřeva nedloubnete ani jednou. Táta to řešil tak, že praštil s nářadím, vzal kozu z chlívku, prošel s ní zahradou až ke Svratce, která nám teče za domem, a odpočíval. A já to mám stejně.

LN: Taky chodíte s kozou k řece?
No, taky mám kozu, ale hodně si odpočinu, když se sbalím z dílny a jdu na ryby. Navíc jsem si našel další zálibu v technice, takže se třeba vrtám v motorkách nebo traktorech, kterých mám doma několik. A i když to tak možná nevypadá, je to strašně důležité, protože kdybych to v dílně táhl, jak se říká, „na silu“, tak bych taky mohl celou dosavadní práci znehodnotit třeba zbrklou snahou dílo co nejrychleji dokončit. Takhle se do dílny vracím odpočatý nebo minimálně v pohodě a rád se zase pustím do práce.

LN: Proč se vlastně neživíte pouze řezbařinou?
Uživit se jako řezbář není snadné. Za velkou sochu si sice můžete říct relativně slušné peníze, ale dlouho trvá, než je dostanete. Od zadání zakázky do předání díla to jsou často týdny, někdy i měsíce. Mám rodinu, nemůžu si dovolit být bez prostředků. A další věc je prodejnost některých děl. Když udělám třeba hezký obrázkový betlém metr na dvacet centimetrů, který tady prodávám kolem dvou tisíc, tak se na vánoční výstavě ani neohřeje. Ale problém je, že aby nějak vypadal, musím si s ním hrát třeba i dva celé dny. A pak je těžké spočítat všechny náklady. Respektive taková věc by musela stát asi mnohem více. Ale mně současná situace vyhovuje, mám rád změnu. Možná že kdyby mě živila jen řezbařina, zase by mě to tolik nebavilo. A to je podle mě u každé práce klíčové!

LN: Máte syna, je sice ještě v mateřské školce, ale myslíte, že to po vás jednou převezme?
Tak v dílně se objevuje často a zajímá se, co se tu děje. Má zatím svoje plastové nářadí, a když jsem připravoval tu obří želvu, tak si tady sedl a pomáhal mi. Ale samozřejmě nevím, co bude za deset patnáct let. Byl bych ale rád, kdyby v tom pokračoval.

Premium

Chci chlapa, co má větší koule než ego, říká svobodná matka Nikol Štíbrová

Moderátorka a hvězda sociálních sítí Nikol Štíbrová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Před pár dny oslavila třiatřicítku a cítí se šťastná a spokojená. Nebylo to ale zadarmo – moderátorka a hvězda...

Krampol o Belmondovi: Když on točil Zvíře, já hrál traktoristu

Z knihy Belmondo o Belmondovi | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Přes třicet let promlouvá na české diváky božský Bébel, jak Jean-Paul Belmondovi v rodné Francii přezdívají, hlasem...

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Psychoterapeut Jan Vojtko | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...

TIPY NA PODZIM: Knížky, které vám zpříjemní chladné večery
TIPY NA PODZIM: Knížky, které vám zpříjemní chladné večery

Knížka, deka, čaj... zní to jako klišé, ale pořád jde o jednu z nejlepších trojic, se kterými můžete strávit podzimní večer.