Záleží mi na tom, aby mělo dílo kromě vtipu i hlubší sdělení, apel na diváky, říká sochař Hošek

Lidovky.cz: Jste autorem pozoruhodné sochy, kterou jste vytvořil přímo k oslavám Sametové revoluce. Mohl byste popsat, jakou symboliku v ní můžeme hledat?
Domnívám se, že sdělení sochy je dost příznačné, pracoval jsem s všeobecně známým symbolem vítězství a míru, které se stalo i symbolem Sametové revoluce. Toto gesto je v mé soše ovšem ohlodané až na kost a právě v souvislosti s umístěním přímo v den výročí Sametové revoluce to myslím o něčem vypovídá. Byl to jasný apel na současnou společensko - politickou situaci, kam až došla. Ale ještě k té symbolice, socha v samotné podstatě stále věří, že je tam naděje.

Lidovky.cz: Jak dlouho jste na soše pracoval a z jakého materiálu je vytvořená?
Pracovalo se na ní asi tři měsíce, je vytvořena z laminátu a kovu. Každá z kostí byla modelovaná klasickým postupem z hlíny, následně odformovaná do laminátu a poté se jednotlivé kosti kompletovaly v definitivní objekt.

Lidovky.cz: Tuším, že právě kvůli nejnovějšímu dílu jsou vaše poslední měsíce místo radosti naplněné spíše stresem. Povolení k umístění sochy na Jungmannově náměstí v průběhu oslav 17. listopadu bylo téměř vyřízené, vy jste se však pouze několik dní před plánovanou instalací dozvěděl, že povolení bylo zrušeno. Jaké byly vaše první myšlenky?
Nemyslím, že bych si vývojem událostí nechal zkazit náladu. Informace o tom, že se povolení nepodařilo získat, byla v ten moment komplikace, s kterou jsem vážně nepočítal. Ale neměl jsem v úmyslu provokovat, jít do konfliktu, to nebyl záměr. Vše mělo být oficiálně zajištěné, běžná formalita. Povolení mi měl zajistit SCULPTURELINE. Po třech měsících práce bych se však nesmířil s tím, že tam socha v ten den nebude, plánoval jsem ji přímo k 30. výročí od revoluce, měl jsem již vše domluvené, odvoz, instalaci.

Lidovky.cz: Ten pocit, kdy člověk, usilovně pracuje na svém díle několik měsíců, které se ve finále nemusí dostat k veřejnosti, musel být frustrující. Co se dělo dále?
To jediné mě opravdu trápilo, možnost že tam socha po těch měsících usilovné práce nebude. Do poslední chvíle jsem si nebyl jist, zda někdo nezabrání instalaci přímo na místě, v momentě, než se nám sochu podaří postavit. Naštěstí se vše podařilo a socha se těšila překvapivému zájmu.

Lidovky.cz: Vaše instalace mají ve velké většině společensko-politický přesah, ať už se bavíme o soše Národ sobě z roku 2013, která znázorňuje hlavu prezidenta Miloše Zemana rozpouštějícího se v tekutou hmotu, nebo vaší nejnovější soše. Díly provokujete, mohou vyvolávat kontroverzi. Máte před jejich instalacemi vždy i jisté obavy, jakým reakcím budou čelit a měl jste strach i v tomto případě, kdy bylo umístění sochy ilegální?
Čas od času mě baví dotknout se tématu, které ve společnosti rezonuje a vyvolává emoce. Spíše, než obava je to očekávání, zvědavost, jak bude socha fungovat, jak na ni bude divák reagovat. Záleží mi na tom, aby mělo dílo kromě vtipu i hlubší sdělení, nějaký přesah, nebo apel k divákovi, kterému otevře oči a přivede na jiné myšlení. Z nelegálního umístění sochy jsem strach neměl, povolení prý bylo skoro vyřízené, socha byla instalována přesně na místě, kde měla být. Ve veřejném prostoru Prahy jsme denně svědky tolika absurdit, od stupidních pivních vozidel pro turisty, až po obludné atrapy medvědů na Staroměstském náměstí. Proč tohle Magistrát ihned nezakáže?!

Lidovky.cz: Přesto jste byl nucen minulý týden sochu z Jungmannova náměstí stáhnout, jak to? Radnice nakonec zasáhla?
Bylo jasné od začátku, že tam socha dlouho nebude. Měl jsem informaci, že by to mohlo dojít na správní řízení, nebyl důvod ji tam držet déle.

Lidovky.cz: Příběh má však šťastný konec. Sochu si budou moci prohlédnout návštěvníci prestižní Galerie 90°. V polovině prosince zde odstartovala výstava Už je nejhůř, výstava o současné politické situaci. Kromě vás vystavuje například TMBK, Jan Kaláb, Michal Škapa, Vladimír Strejček a mnoho dalších. Vnímáte to jako zadostiučinění?
Nevím, jestli přímo zadostiučinění, ale příjemně to navazuje, sešlo se to. Zrovna když jsem sochu musel odvézt, naskytla se tato možnost. Náměstí, kde socha u galerie nyní stojí, patří soukromému majiteli, kterému není demokracie lhostejná. Hrozně moc tam tu sochu chtěl mít. Uvnitř galerie je po delší době zase vystaven můj roztékající se prezident z roku 2013.

Lidovky.cz: Ráda bych se obrátila ještě zpět k tématu, jaké to je být v České republice sochařem na plný úvazek? Jaké možnosti a šance mají mladí sochaři, kteří dokončí v Praze vysokou školu?
Jak vidíte, bývá to někdy velmi pestré, ale jsem šťastný, že mohu každý den tvořit, co mě baví. Nevím, jak přesně to dnes mají absolventi, ale asi se to nebude moc lišit. Nikdo na Vás samozřejmě po skončení školy nečeká se zajímavou zakázkou. Záleží na každém, jak k oboru přistoupí, co obětuje vlastní tvorbě. Dalším aspektem je i příliš mnoho výtvarných škol a tím i absolventů, kteří pak nemohou najít uplatnění.

Lidovky.cz: Vnímáte rozdíl například v přístupu k sochařství mezi mladší a starší generací?
Mladší generace dnes často rezignuje na provedení a na řemeslo, které se dnes na školách skoro nevyučuje. To dřív nebývalo, zvláště u soch je to opravdu zásadní. Dnes stačí vytvořit počítačovou vizualizaci, nechat si ji vyfrézovat nebo vytisknout v 3D tiskárně. Má to bohužel své limity, které bývají později vidět. Mám dojem, že takovým sochám často chybí duše.

Lidovky.cz: Když byste měl možnost potkat se s jediným umělcem, ať už živým či mrtvým, kdo by to byl?
Bylo by zajímavé pohovořit s autorem Věstonické venuše, přizval bych na to setkání i Michelangela.

Lidovky.cz: Na závěr bych se ráda zeptala, jaká práce vás bude čekat v roce 2020?
Nejspíš mě čeká samostatná výstava a v létě sympozium v Mikulově.