22. září 2018 14:46 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Zemřel bývalý komunistický špion Bittman. Své hříchy se snažil napravit padesát let

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 16Diskuse
Ladislav Bittman (grafika LN). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ladislav Bittman (grafika LN). | foto: Šimon , Lidové noviny

V naprostém klidu, jak si to přál a naplánoval, odešel z tohoto světa Ladislav Bittman (1931–2018), bývalý komunistický špion, který se později v emigraci snažil své dřívější hříchy napravit. Zemřel uprostřed noci na úterý 18. září v ateliéru, který si dlouhá léta najímal ve svém milovaném Rockportu ve státě Massachusetts na atlantickém pobřeží Spojených států. Když umíral, jeho dokonale uklizené malířské studio stále ještě vonělo prací a čerstvými barvami pláten, která právě dokončil.

Larry – pod tím jménem jsem ho znal – dokázal svým úsměvem rozsvítit každé prostředí. I během svých zdravotních krizí se na svou situaci díval s humorem. Co se ho týkalo, bral se stoickým klidem. Svého života si vážil, ale blížící se konec mu nebyl důvodem k sebelítosti, a už vůbec ne panice. I v těch nejhorších chvílích se zajímal víc o lidi okolo než o sebe.

Část svého života strávil ve zpravodajském prostředí plném klamu a přetvářky. A přestože pracoval pod různými falešnými jmény a legendami, vždy věděl, kým je. Po sovětské okupaci Československa rezolutně z československé rozvědky odešel a přitloukl svůj prapor na stožár křižníku Amerika. S ním se plavil celý zbytek svého života a nikdy se nepodíval zpět. Potkal jsem dost lidí, kteří jako Larry během studené války přešli z jedné strany na druhou. Většinou se jim ale nepodařilo osvobodit se od minulosti. On to dokázal.

Ideologické procitnutí

Ladislav Bittman se narodil v Praze v lednu 1931. Jednou z jeho prvních vzpomínek z dětství bylo, že se v roce 1939 s rodiči dívali na pochodující jednotky wehrmachtu. Válka, nacismus a rodinné komunistické prostředí ho už v dětství nasměrovaly do leva. Je to stěží pochopitelné, ale Larry vstoupil do KSČ už v roce 1946, když mu bylo patnáct.

Pak šlo všechno bolševicky ráz na ráz. Larry se hned po studiích v roce 1954 stal důstojníkem I .správy SNB, rozvědky. Měl kancelář v krásné budově u Vltavy, kterou rytířskému řádu křižovníků s červenou hvězdou nejprve zabavilo gestapo, pak v roce 1950 komunističtí špioni. Larry byl mladý a věřil v marxismus. Av rozvědce zažil své první ideologické procitnutí. Jeho nadřízení v soukromí mluvili skoro jako liberální demokraté západního stylu. Dokázali se smát nejen svým politickým šéfům, kteří špionáži nerozuměli. Uměli si dělat legraci i z tajemníků KSČ, stejně jako z komunistické ideologie. Když ale nastala nějaká oficiální chvíle, dokázali si bleskurychle nasadit masku členů strany.

Larrymu chvíli trvalo, než pochopil, že úspěšní profesionálové pracovali na I. správě z toho prostého důvodů, že je špionáž vzrušovala. Když se plánovala zpravodajská akce, ideologie šla stranou. Vzpomínal, jak na začátku kariéry zamíchal oficiální stranické učení do operačního plánu. Jeden z jeho nadřízených se mu hned otevřené vysmál jako „zideologizovanému dítěti“.

Po prvních pochybnostech okolo maďarské revoluce v roce 1956 rychle následovaly další. A od začátku 60. let se začal Larry na své postavení ve světě dívat velmi kriticky. Zásadní změna nastala v srpnu roku 1961, kdy východní Němci začali stavět berlínskou zeď. Larry byl v tu dobu v Berlíně. S kolegou se smutně dívali na překotně pracující zedníky pod dohledem východoněmecké armády. Oba si tehdy řekli, že se z komunistické myšlenky, jíž se v mladí upsali, stal dokonalý kriminál.

V tu dobu už celý sovětský blok zaostával za svým západním rivalem. Svou produktivitu stále měřil pomoci tun uhlí, barelů nafty, počtu tanků a divizí. Ve všem ostatním, a hlavně elektronice, komunisté daleko zaostávali. Českoslovenští špioni, jedni z mála občanů, kteří mohli cestovat, si to bolestně uvědomovali.

V roce 1964 se Larry stal zástupcem náčelníka odboru aktivních opatření. A brzo uspěl s notoricky známou akcí Neptun. Ale cesta k dalšímu povýšení vedla přes studium ve škole KGB v Moskvě, a tam se Larrymu nechtělo. Bylo mu stále jasnější, že komunismus je neomluvitelně krutý, ale i nesmyslný. Pochopil, že je to krvavá cesta k neexistujícímu cíli.

Jeho úloha pod diplomatickým krytím na velvyslanectví ve Vídni, kam přijel v roce 1966, byla od počátku složitá, zejména protože musel před novináři vysvětlovat střelbu pohraniční stráže na prchající občany. Když do Prahy přijely v srpnu ruské tanky, pohár přetekl. Larry veřejně vystoupil s ostrou kritikou okupace a tím si zavřel cestu zpět.

Emigrace

Začátkem září 1968 už byl v Bavorsku, kde čekal na signál od amerických zpravodajců a letenku do Spojených států. Jeho výslechy trvaly téměř rok. O několik let později vystoupil jako svědek před komisí amerického Kongresu, kde vysvětlil podstatu komunistických operací proti zemím svobodného světa. Znormalizované Československo ho za to odsoudilo k trestu smrti.

Začátkem 70. let se Larry seznámil s děkanem fakulty žurnalistiky na Boston University. Ten mu v roce 1972 nabídl místo a Larry se v průběhu let stal odborníkem na mezinárodní komunikace a dezinformace. Vydal celou řadu knih, které byly přeloženy do několika jazyků. V 80. letech založil Centrum pro studium dezinformací, které sehrálo důležitou roli v chápání americko-sovětských vztahů před koncem studené války. Jeho úctyhodnou akademickou kariéru přerušila srdeční příhoda v roce 1996, po níž odešel do důchodu.

To nejlepší nakonec

A teď se stal v Larryho životě zázrak. Nečekaně zjistil, že je velmi dobrým malířem. Své obrazy jednak velkoryse rozdával přátelům, ale též prodával, často ve prospěch charitativních organizací. (Majetek nebo peníze ho nikdy nezajímaly.) Mám pocit, že to byla jeho třetí kariéra, v níž se naplnil.

Svět si bude Larryho dál pamatovat jako bývalého komunistického špiona, který pochopil, že stojí na špatně straně. V téhle profesi se ale cítil téměř celých 14 let nejistý a nakonec ji opustil za cenu trestu smrti. Svou akademickou kariéru, která trvala 24 let, miloval. Mimo jiné i proto, že několik jeho studentů dosáhlo na nejvyšší mety ve světě americké žurnalistiky. Myslím si ale, že sám sebe našel až ve své třetí – umělecké – profesi.

V roce 1985 mi řekl, že v I. správě udělal mnoho věcí, na které není pyšný, a že se od té doby chová tak, aby je napravil. Od srpna 1968 do září 2018 na tom skutečně pracoval bez přestání a svůj dluh bohatě splatil.

Autor je Bittmanův bývalý kolega z Bostonské univerzity.

Igor Lukeš
  • 16Diskuse