Kroky vlády v ekonomické oblasti nejsou šťastné, chybí jasná představa, říká bývalý ministr Vrba |
Na poslední žádost LN o rozhovor na téma vliv koronavirové krize na hospodářství s podtitulem co nás čeká a co s tím v polovině října Jan Vrba reagoval okamžitě: „Hodí se vám to v pondělí? Ano? Tak přijďte za mnou, sedím ve třetím patře, není tam výtah a musíte nejdříve přes dvůr. Ale když tak mi zavolejte, přijdu vám naproti.“
Jenže o dva dny později, v půli října jen pár hodin před plánovanou schůzkou, poslal Jan Vrba stručnou zprávu: „Mám příznaky covidu, zítra jdu na testy.“ Včera Vrbova rodina oznámila, že ve středu 4. listopadu zemřel.
Inženýr, údržbář, ředitel
Začátky pozdějšího ministra průmyslu byly více než skromné. Po ukončení Vysoké školy textilní a strojní v Liberci v 60. letech nastoupil do místní Textilany. Na inženýrský diplom by ho tehdy asi nikdo ze zaměstnanců podniku netipoval – jeho oblekem totiž byly montérky. Kvůli otci, kterého komunistický režim pro jeho politické postoje na osm let zavřel do vězení, pro něj totiž nebylo jiné místo než údržbář v kotelně. Přesto se nakonec roku 1978 v libereckém podniku stal generálním ředitelem a byl mu věrný 20 let.
Konec angažmá v Textilaně v půli 80. let předznamenalo jeho seznámení s JZD Agrokombinátem Slušovice, tehdejší protekční chloubou československého direktivně řízeného hospodářství. „Sepsal jsem několikastránkový plán, jak bych chtěl podobný experiment uplatnit v Textilaně. Pro jeho prosazení jsem zneužíval Liberecké výstavní trhy. Chodili tam různí lidé z ministerstev i ze stranických kruhů, jež jsem doprovázel na stánek Textilany. A vždy jsem jim vyprávěl, že bych chtěl dělat něco podobného jako ve Slušovicích,“ vzpomínal Vrba v rozhovoru pro LN loni v listopadu. Dlouho se mu nikdo neozval. Až jednou: „Byli jsme s manželkou na dovolené v Polsku. A když jsem po návratu vybíral poštovní schránku, našel jsem tam dopis. Z něj vyplývalo, že už jsem týden náměstkem ministra. Tak jsem tam jel.“ To bylo v roce 1984.
V křesle náměstka ministra zodpovědného za část průmyslu ho zastihl listopad 1989. Hned se dostal do hledáčku lidí, kteří sháněli experty do nově vznikajících vlád. V červnu 1990 se tak stal ministrem průmyslu ve vládě Petra Pitharta a přímo se podílel na prodeji mladoboleslavské automobilky německé firmě Volkswagen.
Skromnost, disciplína, sport
Po odchodu z vlády i z politiky (v 90. letech byl aktivní v Občanském fóru a v Občanském hnutí) se vrátil k tomu, čím vždy žil – k textilnímu průmyslu. Stál za úspěšnou restrukturalizací výrobce plstěných čepic a vlněné metráže Fezko a jeho spojením s producentem klobouků a dalších pokrývek hlavy Tonak. Podniku se věnoval v posledních nejméně dvaceti letech jako akcionář i jako předseda dozorčí rady.
Jan Vrba nebyl jen ekonom, manažer, ministr, politik a skromný profesionál. Byl také nadšený a disciplinovaný sportovec. Ještě ve svých 66 letech běžel maraton a každoročně najezdil 2000 kilometrů na kole. Poslední rozhovor, který poskytl novinářům, vyšel v LN letos v dubnu; spolu s jeho loňským rozhovorem jej najdete na webu Lidovky.cz.
