Eva Tálská patřila ke skupině studentů JAMU a brněnských uměleckých škol, kteří v roce 1967 zahájili první aktivity vedoucí k založení experimentální scény Husa na provázku. Myšlenka vznikla v kruhu soustředěném kolem Bořivoje Srby a u zrodu Provázku stál i jejich pedagog Evžen Sokolovský. Eva Tálská, jeden z nejvýraznějších talentů poválečného divadla, režisérka s obrovským citem pro múzičnost a obrazivost divadelního tvaru, tvořila jádro skupiny, v níž byli ještě dva výrazní režiséři – Zdeněk Pospíšil a Petr Scherhaufer. Každý z této trojice měl vyhraněný rukopis, což také nové scéně zaručovalo skutečně dynamickou pluralitu.
S Evou Tálskou tak odešel poslední člen tohoto triumvirátu, a tak se svým způsobem uzavřela předlistopadová historie slavné brněnské scény. V březnu 1968 se konala první veřejná představení nové scény v Procházkově síni brněnského Domu umění, kde každý z této trojice uvedl svou inscenaci – Tálská okouzlila Morgensternovými Šibeničními písněmi podle svého scénáře (vrátila se k nim ještě v roce 1994).
V roce 1972 se Husa na provázku (musela se přejmenovat na Divadlo Na provázku, jelikož původní název evokoval jméno Gustáva Husáka) profesionalizovala a navzdory době se stala oázou kreativity i opozice vůči režimu. A také se jí zázračně dařilo pronikat i do zahraničí. Nepravidelná dramaturgie, na níž divadlo stavělo, Tálské vyhovovala, její inscenace byly vždy osobité a jejich divadelnost přímo omračující. Tálská vždy inklinovala k nonsensovým textům a surreálným námětům. Uvedla třeba Alenku v říši divů a za zrcadlem, Leara či jedinečně hravé Příběhy dlouhého nosu s úžasnými hereckými výkony Miroslava Donutila, Vladimíra Hausera, Martina Havelky a dalších. Oslovovala ji také poezie a tak nastudovala řadu nádherně obrazivých inscenací zdivadelňujících verše – Máchův Máj, Cvetajevové Hodinu duše, Seifertovu a Němcové Píseň o Viktorce s Ivou Bittovou v titulní roli, Danteho Božskou komedii.
Tálská byla mistrem metafory, básnivosti, byla lyrická a také výborně dokázala využít folklor. Pro její inscenace byla podstatná hudba (kontinuálně spolupracovala se skladatelem Milošem Štědroněm), uměla výtečně využít hudebnost slova. V osmdesátých letech obrátila svou pozornost k pohádkovým motivům, například v inscenacích Svět snů či Svolávám všechny skřítky! Královna. Méně se pak věnovala dramatickým textům, ale adaptovala literární díla – třeba Bronteové Bouřlivé výšiny, Vančurovu Markétu Lazarovou, Zeyerovy Obnovené obrazy.
V roce 1991 Tálská učinila v Brně první krok k založení Studia Dům (společně s Milošem Štědroněm). Už dlouho chtěla inscenovat vlastní projekty v alternativních divadelních prostorech, šlo jí o rozehrání prostoru nebo inspirace konkrétním domem. Odtud vzešel i název divadla. Prvním domem, který nakonec soubor zabydlel, byl Dům umění. První inscenací byla pohádkově fantaskní Za devatero horami a v další tvorbě Tálská hodně vycházela z lidového divadla.
Studiu Dům Tálská od devadesátých let věnovala hodně svých sil, pracovala tam s dětskými a dospívajícími herci, někteří z nich se posléze stali úspěšnými profesionály. Režírovala ale ještě na Provázku, v brněnské Polárce nebo v Chebu, její poslední inscenací v Huse na provázku byl Rukopis královédvorský (2007).
