Zrzka v Londýně: Kulhám na podpatcích a nemám na vlak, ale stejně věřím na zázraky

Já jsem si přála a nadělila Londýn, když už jsem si prý jako duše vybrala narodit se do týhle tradiční rodiny, co slaví tradiční Vánoce, akorát nevím, jaký země. Ale teď už k věci.

Londýn. Prince of Wales Theatre. Book of Mormon. Nejlepší muzikál od tvůrců South Park. Vtipnej, údernej, zábavnej. Taky jsem zběsile tančila na garage v klubu v Brixtonu, na sále v Pineapple Studios a hlavně jsem si šla vyčistit vizuál do Tate Modern.

Pamatuju, jak jsem poprvé spatřila Polibek od Rodina. Přejel mi mráz po zádech. A co teprv 3D Hirst v roce 2012. A velká výstava Gaugina, ach! Vzpomínám taky na všechny taneční hodiny, na kurzy, a veškerá představení, které jsem v Londýně viděla za pouhých pět liber, protože jsem byla studentka herectví, nebo „protože jsem to musela vidět, prosím vás pěkně!“ Teď podobně přemlouván pána ve směnárně ať mi dá speciální kurz, abych z tý český pětistovky zítra vykouzlila lístek na vlak. A pán mi dá speciální kurz. Přežiju! Mám nad sebou ochranu.

Myslím na všechny zázraky v mým životě. Nespočetně zázraků. Uvedu pár příkladů. V 17 letech jsem se nedostala na muzikálové herectví. Dali mi nula bodů ze zpěvu a nula z herectví.

O pár let později jsem prý jako jedna z mála nahrávala filmový muzikál naživo. No dobře, možná to byla píle. Možná to ale byl zázrak, když vezmu v potaz ten pisklavý, sotva slyšitelný mekot, co jsem předvedla na přijímačkach na JAMU.

Toužila jsem hrát v Anglii v divadle. Jednoho dne jsem šla v Brně do restaurace, ač jsem neměla hlad (intuice, či debilita). Potkala jsem tam pána, co mi pomohl sehnat v Anglii hereckej džob. Řekla jsem mu večer po mým představení, na který prý zcela náhodou přišel, že chci pracovat v Anglii. „V McDonaldu?“ „Ne, jako herečka.“ „A máš agenta?“ „Ne.“ Pán se začal hlasitě smát. A tam jsem to mohla buď vzdát, nebo jít přes to.

„Máte zítra čas? Chtěla bych zjistit, jak to v Anglii chodí a hrát tam.“

„Ty jsi opravdu vtipná.“

A další den mě ten pán přemlouval, že mě doporučí do hry, ve které hraje. Nakonec tam ani nehrál a já měla asi extrémní kliku. Nebo to byl další zázrak? Pravda taky, že jsem už půl roku myslela na Anglii, představovala jsem si, že bych tam chtěla hrát a napsala pár set mailů, na který nikdo neodpověděl. A najednou jsem jako mávnutím kouzelného proutku opravdu hrála v divadle v Anglii.

Pak taky přišel na mý nejpříšernější školní představení můj budoucí šéf, principál divadelního spolku Kašpar. A obsadil mě. To byl rozhodně zázrak, když uvážíte, že jsem hrála koně, co možná neexistoval, ale za poloprůsvitnou stěnou to byla barbína, co souložila metafyzickou konverzací s nějakým generálem.

A pojďme k dalším zázrakům a „náhodám“.

Na hereckej kurz do Španělska přiletěla z Ameriky moje budoucí sponzorka víz. Rozhodla se za mě svým jménem zaručit pro americké úřady. Sama mi to nabídla. Poklad. Taky se tam prý náhodou ocitla má americká máma Laura. V její vile u pláže jsem nedávno přežila pár dnů, když mi bylo úzko. Zázrak zas, no.

Taky jsem si sehnala (vydupadla jsem si) ten byt bez papírů, vízum mi dali, i když to prej výjde jednomu z mnoha set. A manažerku od mýho učitele herectví mám, a jakou. Ten učitel mi představil ještě spoustu dalších lidí, vysvětlil mi veškerý hollywoodský pravidla, staral se o mě jak o vlastní dceru, i když mě sotva znal.

Tolik vstřícnosti, laskovosti a bezprostřední pomoci. Snad to světu vracím.

A když jsem pak byla v Česku na týden, dostala jsem ze dne na den roli v anglickým filmu. Protože jsem tý castingový režisérce napsala, že bych rada hrála v projektu v Praze, kam obsadili mýho dobrýho kamaráda z ElEj. A ona že ne, ať jdu do háje, ale ať zkusim tyhle dvě věty. A pak z toho bylo pár scén. V zahraničním filmu, což byl důvod, proč jsem se odstěhovala do Los Angeles, ale ono to přišlo jinudy. Tu roli obsazovali zrovna v tom jednom týdnu, co jsem byla v Praze.

Jestli todle nejsou zázraky a synchronicita, tak jsem asi kůň, co možná neexistuje.

Hele, nevím, proč to tu píšu a pořád si připadám jako lůzr, kterej nic nedokázal. Koukám na bohyně Aňu, Vicu, na ultratalentovanou Annu Fialovou, před kterou koktám, a co teprv Jennifer Lawrence a Jessica Chastain. Ty rozhodně nepíšou článek o tom, že hrály v malým divadle v Anglii a jednu filmovou roli v roce 2014! Ovšem moje psychoterapeutka mi řekla, že to je jen ego, že si ho mám posadit na pravý rameno a říct mu, ať je zticha.

No a teď jsem v Londýně. Po ničem zrovna netoužím. Kromě Oscara, ceny BAFTA, ceny Golden Globe, Českýho lva a perfektního kluka a ještě kabelky od Chanelu. „Drž ústa, Ego!“ (budu jí říkat Pepina Ňuňínková, třeba). Drž frndu, Pepino!

Tož děcka, když umlčím Pepinu Ňuňínkovou, jsem najednou naplněná vděkem. K tomu vánoční andělská výzdoba, ten úžasnej muzikál, kouzelná zima, která neparalyzuje jak ta pražská. Kdysi velký a moderní Londýn mi najednou po Americe připadá kouzelně malý a historický.

Mám posledních dvacet liber (nakonec mi nějakej pán na nádraží koupí lístek na svou kreditku, protože stojí ne 19, ale 20.75 - díky, pane, máte to u mě!), byla jsem u Shanieho v Pineapple Studios na jazzu, dala jsem si díky tomu nízkýmu rozpočtu domácí pečenej chleba na šedesát způsobů a užila si procházku v podpatcích z Paddingtonu, přes Hyde Park, až na Leicester Squere. Au. Ale pak tam měli svařák za pět liber (jednou vám taky nějakej koupím, pane z nádraží!) Další zázračnej moment mýho života mě naplňuje obrovskou radostí! I přesto, že nemůžu udělat ani krok a ze svařáku mě bolí hlava.

Věřím v zázraky, protože celej můj život je zázrak. Protože na zázraky věřím. Protože jsem se rozhodla takhle uvažovat.

Svět je, slovy Book of Mormon, „shitty“ (česky „na prd“).

Ale já mám zrovna teď (a vlastně skoro každej den) fantastickej pocit díky fantatickýmu kusu umění, co si dělá ze všeho legraci, a nejvíc z náboženství. A já i bez náboženství věřím. Že přání se plní. Že odvaha se vyplácí. „Že všechno jde, když se chce,“ slovy nejskvělejšího chlapa Zdeňka Piškuly.

„Jsem to aspoň zkusil,“ říká Jack Nicholson v Přeletu, a ten úžasnej scénárista mi to na schůzce ve Farringdonu odhaluje jako svý životní motto.

Popravdě, lidi, chtěla jsem to v Americe přes Vánoce zabalit, protože Česko a Evropa jsou podle mýho v mnohým lepší. Vzdělání, zdravotnictví, kultura, doprava, humor! A hlavně je to Doma. A Doma je sice celej Vesmír, ale v České republice je to Doma nejkrásnější, co si budem povídat. Ale zůstanu ještě někde ve světě a budu věřit na zázraky.

Nějaký pro lidi si ze mě prý dělali srandu, že jsem úplně mimo, naivní atd. A teda děkuju těm lidem, že mi věnují drahocenej čas, který by mohli investovat do sebe. A přeju jim vše nejlepší, a ať taky začnou věřit. Ikdyž se všechny jejich sny ještě nesplnily. Jako mně.

Bilív in jór dríms a možná pro to taky něco uděléte!