Setmělo se, poprchává, po rozhovoru ještě postáváme před žižkovskou hospodou U Járy a Zdeněk Svěrák mi na rozloučenou vypráví vtipy. Evidentně je v blahu, když může někoho rozesmát, zřejmě odjakživa. Letos to bude už padesát let, co v jedné redakci tehdejšího Československého rozhlasu pomohl na svět talentovanému smolaři Járu Cimrmanovi.
Laskavý humorista Zdeněk Svěrák před osmdesátkou jen lehce ubral plyn |
Nejzvláštnější je vlastně právě to, že tu přiznanou mystifikaci s ním hraje už třetí generace diváků – Divadlo Járy Cimrmana má pořád vyprodáno, jako by se mezitím nezměnil režim, svět ani humor.
Cimrman však za ty roky všem tak trochu přerostl přes hlavu. Zatímco herci z jeho divadla se postupně odebírají na věčnost, on má zaděláno na nesmrtelnost. Moc nechybělo a stal se Největším Čechem. Má dnes svůj pomník, planetku č. 7796, muzea, pamětní desky, ulice, rozhlednu, web je plný jeho fanklubů a hlášek, dokonce má už i svou kulatou poštovní známku, na níž je jedna z jeho 136 hypotetických podob. (Kulatá cenina odkazuje na géniovo doporučení rakouské c. & k. poště, aby spěšné zásilky dopravovala prostřednictvím polního dělostřelectva. Výhodou byla rychlost a přesnost, avšak adresátů ubývalo.)
LN: Cimrmanovi bude letos padesát. A taková to původně musela být ptákovina, nebo ne?
To víte, v tom říjnu v šestašedesátém, když přišel Jiří Šebánek s myšlenkou založit divadlo, nenapadlo nikoho z nás, že to bude trvat půl století. Kdyby to tenkrát někdo prohlásil, byl by za blázna.
LN Když jste odehráli první hru Akt a domlouvali ještě nějaké úpravy, vaše žena Boženka prý řekla: „Neblázni, vy to chcete hrát ještě jednou?“ Čili je překvapená víc než vy, že vás to už půl století živí?
Tak ona už si na to zvykla. Ale je to důkaz, jak to první představení bylo na vodě. Jeden kritik tenkrát napsal: „Je to divadlo, které zazáří a brzy zhasne.“
LN: Vy a Miloň Čepelka jste prý Šebánkův nápad založit divadlo brali jako, a teď Šebánka cituji, „výzvu k zajímavému flámu“.
On to ale taky tak pojal! V zakládajícím manifestu, který sepsal, stálo, že jako naši předkové chodili v neděli na kuželník, tak my si dopřejeme divadlo. A bude to divadlo pánské, protože na kuželky ženské přece taky nechodily, leda když se ten její dlouho nevracel, tak si pro něj přišla. Ale v tom manifestu byly i věci platné dodnes: například že to bude neherecké divadlo. Což trošku teď, po smrti Ládi Smoljaka, porušujeme, když jsme třeba vzali Mirka Táborského. Ale z nouze. Taky bylo stanoveno, že autor bude neznámý. Ale tenkrát jsme ještě nevěděli, že ta představení budou mít formu seminář plus hra. Umluvili jsme se nejdřív, že každý z nás napíše jednoaktovou hru, to znamená Šebánek, Smoljak, já i Čepelka. Ale hotová byla jen jedna. A tak z nouze byl vymyšlen seminář o autorovi. Jenže, aspoň na premiéře, měl daleko větší úspěch než ta ochotnicky zahraná hra! A já si tuhle uvědomil, jak je to vlastně podobné s Osvobozeným divadlem. Protože ty jejich slavné „předscény“ taky vznikly tak, že Voskovce a Wericha vystrčili před oponu, aby nějak vyplnili čas, než se přestaví dekorace.
Zdeněk SvěrákNarodil se 28. března, stejně jako Jan Amos Komenský. Je scenárista, herec, textař, spisovatel a jeden ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana (říjen 1966). Vystudoval vysokou školu pedagogickou, stal se učitelem, v 60. letech redaktorem Čs. rozhlasu, později barrandovským scenáristou. Autor scénářů k mnoha filmovým hitům (např. Vrchní, prchni!, Tři veteráni, Vesničko má středisková, Obecná škola, Kolja, Vratné lahve), na řadě scénářů spolupracoval s L. Smoljakem (např. Jáchyme, hoď ho do stroje!, Marečku, podejte mi pero!, Na samotě u lesa). Proslavil se i jako herec (Jako jed, Obecná škola, Kolja...), je autorem několika knižních bestsellerů a stovek písniček pro děti (s J. Uhlířem). Angažuje se pro handicapované (Centrum Paraple). Byl oceněn mj. Oscarem za Kolju (1996), dvěma Českými lvy, medailí Za zásluhy (1999). Je ženatý od roku 1959, má dceru, syna, pět vnoučat a jedno pravnouče. My jsme vždycky na otázku, kdy s divadlem skončíme, odpovídali: „Až přestanou chodit lidi.“ A to se zatím ještě nestalo. A tak Petr Brukner teď vymyslel, že s divadlem skončíme, až přestaneme chodit my. SlavNé hlášKy Teplé pivo je horší než studená Němka. Možná si říkáte, proč taky nepřemýšlím. To proto, že já to organizuju. Debil, blbeček, debil, blbeček. Akorát tamhle vzadu, to je snad jediná výjimka, sedí dva blbečci vedle sebe. My nesmíme ani naznačovat. Kdo chvíli močil, již močí opodál. Na konci poznávacího procesu nevíme sice nic, ale zato to víme správně. Nepochválím-li se sám, nikdo to za mě neudělá. Lepší pivo v žaludku nežli voda na plicích. Můžeš i podlézt, ale pak se zase narovnej.  |
LN: Že Cimrman vznikl na základě smyšlené rozhlasové Nealkoholické vinárny U pavouka, je všeobecně známo. Hrálo nějakou roli, že jste tenkrát pracovali v armádní redakci Československého rozhlasu? Nebyla to vlastně obrana před zezelenáním mozku?
No samozřejmě že ano. My sice byli tři redaktoři armádního vysílání, ale všichni tři jsme byli civilisti jako Brno. Každý z nás měl něco na starost: já třeba recenze na knížky z Našeho vojska, Miloň zase připravoval tehdy velice oblíbený pořad Polní pošta. Taky jsme jezdili na reportáže do kasáren. Takže „vinárna“, to byl odpočinek, úskok od té vojenské tematiky. A divím se vlastně, že nám to tenkrát dovolili.
LN: Jak vojáci ty smyšlené živé reportáže brali?
No copak jak to brali vojáci, ale ministerstvo národní obrany to nebralo dobře. Protože my třeba vysílali reportáž, jak vojáci na Pohořelci dělají živý orloj. Jako že se přestrojili za ty svaté a ukazují se ve věži. Což samozřejmě nevypadalo jako vhodná vojenská tematika. Příslušný odbor ministerstva obrany pak řekl našemu náčelníkovi, ať to radši děláme pro civily.
LN: Nepřipadal jste si jako Václav Hanka nad Rukopisem královédvorským?
Nepřipadal. My totiž dělali všechno pro to, aby posluchač tu mystifikaci prokouk’. Nechtěli jsme nikoho obelhávat. Čili ve vinárně byl sice v tom přímém přenosu slyšet šum hostů, cinkot sklenek, ale pořád jsme tam dávali signály, které měly posluchače trknout. Už ten název pořadu – přece Nealkoholická vinárna U pavouka?! Nebo že tam v jeden večer zpívá Armstrong a Fitzgeraldová, kteří přijeli do Juldy Fuldy na Ples stavbařů?! (Julda Fulda se říkalo Paláci kultury a oddechu Julia Fučíka v pražských Holešovicích, dnes Výstaviště Praha.)
LN: Byli i tací, kteří se dožadovali adresy té vinárny?
Byli. Dokonce si někteří chtěli rezervovat čtyřicet míst pro zájezd z JZD. My jsme odepisovali, že je bohužel vyprodáno na roky dopředu. Ale tenhle princip mystifikace za účelem humoru, ten právě byl použit i pro Divadlo Járy Cimrmana.
LN: Zasmrádlá doba konce Rakouska-Uherska a doba normalizace měly mnohé podobné rysy. Ale vysvětlete mi, co má konec mocnářství společného s dnešní dobou? Jak to, že máte vyprodáno, i když hrajete stále totéž?
Ale pořád přece existuje lidská hloupost, namyšlenost, faleš, lidská zákeřnost... Důležité asi taky je, že jsme nikdy nedělali satiru. Ty hry nešly přímo proti režimu, ale byly jaksi... svobodné. A diváci si z toho vyzobávali každý podle své zkušenosti něco jiného. Oni nás tenkrát naši nadřízení ke „konstruktivní satiře“ i nutili. My ale pozitivní satiru považovali za nesmysl. Nás bavila právě ta jemná parodičnost.
LN: Je těžké udržet přesnou míru toho stylu, o kterém mluvíte?
Dávali jsme na to vždycky pozor. Už to, jak se při seminářích chováme u pultíku – my neděláme žádné potrhlé profesory. Ideální je, když tam každý jde za sebe a každý je trošku jiný. Já třeba mluvím za pultíkem, jako jsem mluvíval coby kantor ke studentům gymnázia v Žatci. A v tom to je možná právě pěkné a blízké životu. Někomu to třeba připomnělo tehdy povinná školení z marxismu-leninismu. Cimrman mohl někomu připomínat Lenina. Neříkám, že jsme to tak mysleli, ale protože to byl génius, který všemu rozuměl, nabízelo se to. A s tím útočením na rakouský despotismus: my jsme furt útočili na despotismus, ale věděli jsme, že proti tomu, v čem jsme žili za „reálného“ socialismu, to byla vlastně demokracie. Taky jsme říkali třeba: „A byl odsouzen ke krutému trestu tří měsíců.“ Chápete? V době, kdy se tady chodilo prakticky za nic sedět na dlouhé roky...
  |
LN: V roce 2005 si Češi Cimrmana v televizní anketě zvolili za Největšího Čecha, tedy kdyby nám to majitelé práv z BBC nezatrhli. V žádné jiné zemi se nic takového nestalo. Co to o Češích vypovídá?
Zaprvé to vypovídá, že v té době už Cimrman vstoupil do povědomí široké veřejnosti. Zadruhé to, myslím, vyjadřuje vztah k té anketě. Že to je vlastně nesmysl, určovat Největšího Čecha – já nevím, jestli je větší Hus, nebo Komenský, a jde to vůbec porovnat? Češi takové věci rádi znevažují, vzpomeňte si, jak se Pavlásek ve StarDance dostal až do finále. Ale je v tom určitě i to, že toho Járu mají lidi rádi. Kdyby ho nemilovali, asi by to neudělali.
LN: Proč myslíte, že Češi Cimrmana milují?
Já jsem došel k závěru, že sympatické a blízké je jim to jeho smolařství. To, že je to zneuznaný génius. Ono se mu máloco povedlo, mysleli si o něm, že je blázen. A taky že byl za toho Rakouska přiškrcený – kdyby žil v jiném ovzduší, on by světu ukázal. A to je český mindrák. Cimrman vlastně ztělesňuje naše mindráky. Takové to: Kde bychom mohli být, kdyby nás nedusil Rakušan. Němec. Nebo Rus.
LN: Takže když se smějeme Cimrmanovým tendencím radit všem okolo, smějeme se sobě? Cimrman jsme my?
Jistě, Cimrman jsme my. Nemáme o sobě žádné iluze. Já si to aspoň takhle vysvětluju. Ale řekl bych, že Cimrman může fungovat jen v národě, který už vyrostl z nacionalismu. Ale to jsou spíš otázky pro sociology.
LN: Mimochodem, hráli jste někdy v Rakousku?
Hráli. Pro Rakušany na světovém divadelním festivalu ve Vídni. Ale to byl, dá se říct, omyl, že nás pozvali. Byli tam samí Rakušani, takže naději na úspěch měl jedině náš seminář, který jsme četli v němčině. Ale hru, jak řekl ředitel festivalu, jmenoval se Baumgartner, nemělo smysl česky vůbec hrát. V novinách tam pak vyšel článek s titulkem: Cimrman – český Lenin. Svérázně pojatý marxismus očima Járy Cimrmana. Ono to bylo v roce ’68.
LN: Nikdy se nestalo, že by publikum vaši hru nepřijalo?
Měli jsme slavnej malér ve Františkových Lázních, kde jsme uváděli Hospodu na mýtince pro lázeňské hosty. Nemohli strávit ten seminář. Volali na nás: „To by stačilo!“ My od pultíku: „Vydržte, už jenom pár slov.“ A oni: „My chceme divadlo!“ Bylo to nešťastné. My ještě nebyli moc známí a představení bylo plakátováno: Hospoda na mýtince. Opereta s výpravou a kostýmy z Prahy. Čili tam přišli opravdu milovníci operety. A když přežili seminář a já pak začal zpívat árii tuláka, tak se z první řady ozvalo: „Ani zpívat neumí!“ O přestávce jsme se zabarikádovali v šatně, protože někteří diváci chtěli mluvit s režisérem, chtěli vrátit vstupné, no katastrofa. Všichni jsme pak pomáhali odnášet kulisy, abychom co nejdřív vypadli.
LN: Říká se, že jste žádnou hru nestáhli z repertoáru. Ale jednu jste přece přestali hrát. Proč?
Totiž to divadlo ve svých začátcích prožilo rozkol, zaviněný tím, že zakladatel Jirka Šebánek byl osobitý humorista a dobrý člověk, ale povahově dost nesnášenlivý. A neměl rád Láďu Smoljaka. Láďa ho do té míry štval – svým chováním, svými texty –, že mě jednoho dne postavil před rozhodnutí, že buď odejde on, nebo Smoljak. Já říkal: „Nechci, aby někdo odešel.“ Ale když jsem nesouhlasil s Láďovým odchodem, Jirka Šebánek s režisérkou Helenou Philippovou odešel a vzal s sebou taky svou hru Domácí zabijačka. Čili to byla naše jediná derniéra, ale ne proto, že by nechodili lidi. Když jsme u toho „nechodili lidi“, my jsme vždycky na otázku, kdy s divadlem skončíme, odpovídali: „Až přestanou chodit lidi.“ A to se zatím ještě nestalo. A tak Petr Brukner teď vymyslel, že s divadlem skončíme, až přestaneme chodit my. Ale my opravdu hrajeme až do té smrti – Láďa Smoljak i Honza Kašpar hráli ještě několik dní před tím, než je odvolala.
LN: Vaše divadlo je založeno na kamarádství. Nikdy jste se pak už nerozhádali?
Potom už ne. Já jsem z toho byl ale tenkrát hodně nešťastnej. Protože pravda je, že od vzniku divadla Járy Cimrmana začíná šťastné období mého života. Dělal jsem to, co mě těšilo. No a po roce to najednou hrozilo rozpadem! Ale my jako kdybychom se z toho poučili, tak kolem sebe našlapujeme velice citlivě. Víme vzájemně o svých všelijakých vlastnostech a nedráždíme je. Teď to bude znít jako fráze, ale já myslím, že se opravdu máme rádi. Až se mi to zdá divný, protože když jsou prázdniny, mně se po těch klukách stejská.
LN: Jak funguje divadlo bez žen?
Kdyby tam byly ženy, takhle dlouho by asi nevydrželo. Ono je to samozřejmě směšné, když se chlap převlíkne za ženskou, ale to není náš cíl, aby jen tohle bylo směšné. Pravda je, že když je mužskej na jevišti v sukni, může si dovolit věci, které by od ženské zněly lascivně. Tak například Němý Bobeš – tam pronese ten, co se vrátí z vojny: „Říkal jsem si kolikrát, co když ty kulky, které mi sviští nad hlavou, jsou právě z pušky tvého muže.“ A ona řekne: „To nebyly kulky mého muže.“ Kdyby to řekla holka, je to lascivní. Kdežto když to řekne Čepelka, je to legrace.
LN: Představuju si, že kdybych nějakou roli hrála po víc než tisící, jak strašně bych to musela mít obehrané. Jste ještě vůbec duchem přítomen na jevišti?
Ono je to tak, že když točíte v divadle patnáct komedií, tak na tu jednu se nedostane každý den. A stárnete a paměť chátrá. Čili tam je i radost z toho, že si ještě vzpomenete. Každá replika, která vám dneska naskočí, vám způsobí blaho! No vy se smějete, ale je to tak. A kromě toho, hrajeme výhradně komedie, způsobujeme veselí, a to je stejné, jako když vyprávíte oblíbený vtip. Přijdete do jiné společnosti a ráda ho řeknete znovu, třeba posté.
LN: A není vám líto, že už nebude žádná nová hra?
Je a není. Láďa Smoljak říkal: „Každej seriál by měl mít svůj konec. Pojď udělat České nebe tak, aby to byla tečka.“ A když jsme to koncipovali jako kšaft, jako Cimrmanovu závěť, tak já další hru psát nehodlám. Taky by to byla troufalost, protože psát ve dvou, v sehrané dvojici, je bezpečnější práce než dokázat, že bych to třeba taky uměl sám.
LN: Smoljak byl vystudovaný matematik a fyzik, vy češtinář. Jaký byl váš a jeho vklad do společného psaní?
Láďa byl sice vystudovaný matematik a fyzik, ale to neznamená, že neměl přehled o literatuře a cit pro jazyk. On byl svým způsobem geniální. Víte, že začínal jako filmový kritik? A skončil jako filmový režisér. Zjednodušeně bych řekl, že když jsme se scházeli ke psaní, jeden byl u stroje a druhý chodil po místnosti. Láďa hrozně rád o tom tématu dlouho diskutoval. Čím dál těžší bylo mimochodem zvolit téma, protože ta zahrádka byla už tak obdělaná... No a když jsme na to kápli, on by to rád ještě dlouho rozebíral, ale já už celý netrpělivý čekal u psacího stroje, kdy už do něj nabalíme ty průklepáky s kopírákem – většina her je psána ještě na stroji. Čili on byl architekt, který měl vizi té nové budovy, a já zedník, který už rozdělával maltu a už by rád ty cihličky dával k sobě.
LN: V čem vám dnes nejvíc chybí?
On to byl, kdo hlídal režii v divadle, právě aby to nikde nevykolejilo ze stylu. A já si nejsem jistý, jestli jsem schopen to uhlídat, protože já sám jsem to často porušoval. On mi občas říkal, že do toho moc šlapu, že bych měl někde ubrat. Takže to musím hlídat za něj a tam mi hodně chybí. A chybí mi jako kamarád, i v občanských postojích. Třeba když byla prezidentská volba, tak kdyby on žil, já bych do toho boje o Schwarzenberga nešel. Já to tenkrát bral jako: musím, když tu Láďa není. Mimochodem, chystáme teď k 50. výročí divadla knížku, jmenuje se Divadlo Járy Cimrmana z odvrácené strany. Budou tam fotky ze zákulisí a já k tomu napsal text s titulkem Milý Láďo. Je to vlastně dopis Láďovi do nebe. Informuju ho o tom, co se s divadlem stalo za tu dobu, co tu není.
LN: Joseph Haydn má symfonii, která se jmenuje Na rozloučenou. V poslední větě muzikanti jeden po druhém postupně zhasínají u svého pultíku a po špičkách odcházejí z pódia. Nakonec hrají jen první a druhé housle. Trochu mi to připomíná situaci vašeho souboru.
Víte, já na to nechci myslet. Nějak to dopadne. Ale rozhodně si nevychováváme mladé nástupce. My v tom divadle všichni vesele stárneme a jednoho dne se to zkrátka asi zavře. Ale já o tom ani nemluvím rád. Asi jako nemluvím rád o smrti.
Otec a syn Svěrákovi chystají nový film. Podle vzpomínkové knihy Po strništi bos |
LN: O smrti mluvit nebudeme. Ale budete slavit osmdesátku. Na to taky nemyslíte rád?
Ona ta osmdesátka, to je pocitově tak rozporuplná věc... Musíte se vyrovnat s tím, že jste tak starej. Ale zároveň se musíte radovat z toho, že jste tak starej. Že jste se dožil. A při vědomí. Čili je to na hraně. Já se zkrátka snažím se z toho radovat, jenže ten stín tam pořád je. Ale to snad má každý člověk stejné.
LN: Čeho ze svého života si vy sám považujete?
(chvíli mlčí) Jsem rád, že jsme se s mou ženou nikdy nerozvedli. A že jsme dětem nezpůsobili to hoře, které rozchod rodičů způsobuje. Ne že bych se chtěl někdy rozvádět, nikdy nám to ani nepřišlo na mysl. A z toho profesního... Cimrman asi nad tím vším ční. I když mám rád filmy, které jsem psal a ve kterých jsem hrál. Ale filmování je pro mě vždycky jen takový odskok od divadla.
LN: Manželství se vám vydařilo, ale ve Vratných lahvích zpíváte:„... a měl jsem taky málo žen, teď už to asi nedohoním...“ Ve filmech většinou hrajete sympatické chlípníky – Vesničko má středisková, Jako jed, Kolja... To téma vám leží v hlavě?
No... jestli jsem sudičkám za něco vděčný, tak za to, že mi nadělily fantazii. Neřekla byste, co já si s ní užiju. A sympatický chlípník je pro fantazírování dobrá představa. Znáte to, zakázaného ovoce největší kousek.
LN: Prý jste se synem začali pracovat na novém filmu?
Ano. Já jsem kdysi na jeho přání napsal své vzpomínky na dětství za protektorátu. No a jemu se to nezdálo na film dost nosné, tak jsem to nechal deset let odpočívat a teprve pak se odvážil do těch pravdivých osudů mých příbuzných vnést i fabulaci. Podle Honzova názoru je to teď už schopné zfilmování, v létě chce začít natáčet.
LN: A budete v tom hrát?
Tam pro mě není role. Je tam sice člověk v mém věku, můj dědeček. Ale to je postava tak tvrdá, neoblomná, že mám obavu, kdybych to dělal já, nebudou mi to lidi, jak jsou zvyklí vidět mě jako toho dobráka, věřit. Hledáme způsob, jak bych se tam mohl vyskytovat. Protože já bych byl rád při natáčení. A Honza by to chtěl taky. „Táto, přemýšlej, co bys tam moh’ hrát – zase budeme spolu...,“ říkal. To už se totiž nebude tak často opakovat.
LN: Na rozdíl od divadla, kde jste možná stvořili perpetuum mobile. Myslíte, že jednou bude Cimrman žít i bez vás?
To kdybych věděl! Ono je už podivné, že žije tak dlouho. Protože i humor stárne – když se podíváte do Humoristických listů z přelomu 19. a 20. století, máloco vám přijde vtipné. Ale zdá se, že Cimrman nestárne tak rychle.
LN: Možná budete mít jednou revival jako slavné kapely.
Kdoví, třeba se najdou mladí, kteří to uchopí za nás a jinak. Vlastně nevím, až my opravdu přestaneme chodit a zamkneme ty kulisy a kostýmy, jestli tady tenhle humor bude chybět. V našem publiku už dneska najdeme málo vrstevníků. Já třeba byl zvyklý říkat: „Možná že si někteří z vás vzpomenou, že jedné srpnové noci, kdy jsme byli přepadeni ne ze čtyř, ale z pěti spřátelených stran...“ A teď vidím, že tam žádná bílá hlavička není, že nikdo z těch diváků už srpnovou okupaci nezažil. Že tam naopak sedí děti, které to znají zpaměti, ačkoli tomu nemůžou úplně rozumět – ale něco je na tom pořád baví.
Svěrák obdržel čestný doktorát. Za vytříbený humor i práci s češtinou |
LN: Upravujete texty kvůli mladému publiku?
Neupravujeme nic. I s tím rizikem, že už dnes na nějakém místě není smích, a za totáče býval. Tak například jsme říkali: „Šli jsme na Hlavní nádraží a rozjeli se do Vídně.“ A na tom místě býval obrovský smích, protože tenkrát to nešlo, jít na Hlavní nádraží a rozjet se do Vídně. A teď to řekneme – a je ticho. Ale toho opravdu nelituju. Zaplať pánbůh, že už to není vtipné.
LN: Když jsme u toho litování, nikdy jste nelitoval, že jste Cimrmana pomohl stvořit?
No jak bych moh’ litovat? Naopak. Čím víc jsme byli utlačovaní za té normalizace, tím víc jsme dělali všechno pro to, abychom mohli hrát. Nejen kvůli obživě, ale proto, aby nám nevzali tu nádhernou práci. Kdysi jsme vymysleli s Láďou takovou formulaci, která to vystihuje: „Nebýt Cimrmana, nikdo by o nás nevěděl. Ale nebýt nás, nikdo by nevěděl o něm.“
