21. června 2018 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Lidi se radikalizují, ale v podstatě jen řeší vylhané globální problémy, říká básník Jan Těsnohlídek

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Básník Jan Těsnohlídek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Básník Jan Těsnohlídek | foto: Paula Stretavská

PRAHA Jeden z nejvýraznějších současných českých básníků Jan Těsnohlídek přichází s novou sbírkou. Tentokrát nese název Hranice a zdi. „V lidech byly xenofobní názory celou tu dobu, jen to nemohli říkat nahlas,” poukázal v rozhovoru pro server Lidovky.cz.

Lidovky: Hranice a zdi je tvoje již pátá sbírka. Je něčím jiná než ty předchozí?

Není asi nějak zásadně jiná. Jsou to další dva roky života ve 23 básních. Trochu jiná je možná tím, že jsou básně po letech zase o něco delší a je tam výraznější kontrast mezi těmi z osobního života a těmi společensko-kritickými. Ale myslím, že tematicky i formou to není nic, co by čtenáře předchozích sbírek nějak šokovalo.

Lidovky: Reklamu na novou sbírku ti tentokrát udělal Týdeník Policie, když zveřejnil zprávu o tom, že tři osoby posprejovali podchod Hlávkova mostu jednou z tvých básní. Jaká byla tvoje reakce?

V první řadě jsem se leknul, aby aktéři neměli nějaké problémy. Pár mladejch lidí sprejovalo básně (třeba říct, že dost profesionálně) v zaplivaným podchodu, snažili se udělat Prahu hezčí a mají kvůli tomu starosti s policií. To není fajn. Dost se o tom mluvilo a fotka úryvku básně Hraniční kameny byla dost vidět, nicméně moje jméno s tím nebylo oficiálně nijak moc uváděno, takže to nebyla nějaká velká reklama, jak si pár lidí myslí. Původně mě však skupina osob oslovila s nápadem na street art už někdy začátkem dubna. Měli jsme za sebou už jiné vydařené spolupráce, takže jsem s tím souhlasil a poslal jim část básně, která byla připravena pro publikování. Beru to tak, že jakmile je báseň v knížce, už s ní stejně nikdo nic neudělá a žije si vlastním životem. A její použití v jakýkoliv jiný formě umění, jako třeba hudbě nebo výtvarnictví, je úplně logický vývoj a tyhle přesahy mám rád a nikdy se tomu nebráním. Instalace probíhala někdy koncem dubna, asi týden před vydáním knížky, a já se o tom dozvěděl vlastně až z médií.

Nová sbírka Jana Těsnohlídka Hranice a zdi.

Lidovky: Jedna z tvých nových básní nese název lidi chtěj víc rasistický poezie, což předpokládám navazuje na text z tvé druhé sbírky rasistická poezie, která vyvolala v určitých kruzích velmi silné negativní reakce. Co tě dovedlo k tomu vrátit se k tomuto tématu?

Báseň Rasistická poezie jsem napsal v roce 2010 a vyšla ve sbírce Rakovina v roce 2011 a pak v rámci sebraných spisů Básně 2005–2013 v roce 2017. Ta báseň ve svém čase vzbudila značnou pozornost. V dnešní době si už skoro ani nejde představit, že opravdu jen pár let zpátky byla doba, kdy byly jakékoliv xenofobní názory brány jako naprosto nepřípustné, ale tak to opravdu bylo. Když jsem to psal, byla to trochu provokace – tušil jsem, že tyhle názory vlastně v lidech jsou, a báseň vyvolávala diskusi na to téma, a to bylo dobře. Kdybych tu báseň napsal teď a nebyla v tom ironie, byl by to vlastně úplně standardní populismus, což je dost strašný, jakým směrem se společnost ubírá a jaký názory se, nejen díky politický reprezentaci, legitimizovaly. Ten název Lidi chtěj víc rasistický poezie jsem měl v hlavě už posledních pár let, právě v souvislosti se společenským vývojem. A do sbírky Hranice a zdi se mi to konečně podařilo zpracovat. Poukazuju na to, že lidi se radikalizují, ale v podstatě jen zapáleně řeší vylhané globální problémy, zatímco v jejich okolí se dějí daleko horší věci, které úspěšně ignorují. Je to dost smutná doba pro kohokoliv, kdo je aspoň trochu morální.


Lidovky: Lidé tedy zpětně vnímají to, co jsi napsal v básni rasistická poezie jinak, než tomu bylo před lety?

Báseň se nezměnila a nezmění, ta je pořád stejná. Ale spousta lidí vidí, že to bohužel byla pravda, že to v lidech bylo celou tu dobu, jen to nemohli říkat nahlas, což je přesně to, na co jsem chtěl tenkrát upozornit. Myslím, že v tomhle kontextu a s odstupem času, mi dává daleko víc lidi za pravdu než v roce, kdy jsem to napsal.

Lidovky: Před nějakým časem sis prošel rozvodem, což se promítlo do tvé předchozí sbírky Ještě je co ztratit. Vracíš se ke vztahům i tentokrát?

Samozřejmě. I v nové knížce jsou básně o vztazích. Píšu to, co žiju, takže to asi nikoho moc nepřekvapí.

Lidovky: Je obtížné nacházet témata pro nové básně po tolika sbírkách?

Je jasné, že po víc jak deseti letech psaní básní je spoustu témat už nějakým způsobem zpracovaných. Na druhou stranu se člověk pořád vyvíjí, ocitá se v jiných situací, má na věci jiný pohled.

Jan Těsnohlídek během čtení na Ortenově Kutné Hoře.


Lidovky: Obálky se tentokrát ujal malíř Josef Bolf. Jak jsi s výsledkem spokojený?

Jsem z toho nadšený. Nejen, že Josef Bolf udělal obálku, ale i pár ilustrací. Mám jeho tvorbu i jeho jako člověka a osobnost moc rád a upřímně si vážím toho, že na tuhle spolupráci kývnul. Jeho obrazy jsou ve výborném dialogu s básněmi, myslím, že výsledek je super.

Lidovky: V jednom ze starších rozhovorů jsi řekl, že sbírky vydávaných v malých nákladech a malých nakladatelstvích snadno zapadnou a jejich autoři nemají proto důvod se vyvíjet. Myslíš si, že situace je v tomhle stále stejná nebo naopak začíná poezii objevovat více lidí než dříve?

Myslím, že situace je dost podobná. Knížek vychází hodně a je potřeba si říct, že kvalita je dost kolísavá. Co je pozitivní je to, že pokud je něco opravdu dobrý, cestu ke čtenářům si to najde, což je i díky tomu, v jaký době žijeme a jak snadné je o věcech komunikovat. Poezie, stejně jako všeho, je kolem nás hodně a jde jen o to, kdo na co narazí, koho co zaujme. Každopádně se budu rád opakovat s tím, že si myslím, že básně, jakožto krátký literární útvar, je pro tuhle rychlou dobu úplně ideální. V dobré básni se může čtenář najít, může v něm vyvolat pocity, vzpomínky, myšlenky, přesně to, co se od umění očekává.

Lidovky: Zkušenosti máš i s mladými básníky z porotcování soutěže Ortenova Kutná Hora. Proměnila se témata těchto autorů?


Ortenova Kutná Hora je pro autory do 22 let. Začátky nejsou nikdy úplně oslnivé a když už se najde nějaký „hotový“ autor, je to spíš zázrak – jako třeba v posledních letech s Annou Prstkovou, jejíž sbírka byla nominována na Magnesii Literu jako objev roku. Z letošního ročníku mě celkem mile překvapilo, kolik lidí v tvorbě reflektuje nejen své pocity, ale že se vyjadřují i ke společenským otázkám. To je hodně sympatické. Na druhou stranu kolikrát forma značně pokulhává za obsahem, a nakonec z toho ocenění nejsou. Nicméně jsem rád, že ubylo autorů, kteří píší své první básně o fantasy postavách a přibylo těch, kteří se víc dívají kolem sebe.

Čtení z knížky Rakovina.
První čtyři Těsnohlídkovy knižní tituly.

Lidovky: Pod hlavičkou tvého nakladatelství vyšly sbírky mladých básníků jako právě zmíněné Anny Prstkové či Jindřicha Jinocha. Je pro tebe důležité, o čem tito lidé píší nebo za publikací spíš stojí služba českému básnickému prostředí?


Obojí. Vydávání poezie člověk nedělá pro peníze. Ale myslím si, že pokud je něco dobré, mělo by to vyjít, dostat šanci dostat se mezi lidi. Jako tomu bylo třeba v případě Milana Kozelky, kterému by jeho Semeniště zmrdů ve své době nikdo nevydal, dokonce se bál, že bychom s tím mohli mít problémy se zákony. Ale na to se v té chvíli nedá ohlížet. Pokud něčemu věřím, rád to vydám. A čas ukáže.

  • 2Diskuse