Na jeho použití pojmu disident něco je. Něco obscénního, a taky něco oprávněného. Ani Klause, ani Ganleyho nezavírá policie. Média kolem nich nestaví hradbu mlčení. Přisvojovat si pojem disidenta pro hlavu státu či pro multimilionáře, který v lidovém hlasování pokořil celý politický establishment, je trochu nestoudné vůči lidem, kterým dělali domovní prohlídky, vyhazovali je z práce a jejich děti ze škol.
Je to, asi jako když se američtí homosexuální aktivisté přirovnávají k někdejším bojovníkům za práva černochů na americkém Jihu (s tím počkejte, až na vás pustí psy nebo vás budou lynčovat, namítají někteří černoši). Nicméně odhlédneme-li od roviny osobního nebezpečí, jisté paralely tu jsou. Když třeba v lednu 1989 francouzský prezident Mitterrand v Praze posnídal s českými disidenty, sešel se s lidmi, kteří byli jeho hostitelům trnem v oku, avšak francouzský prezident je zjevně považoval za stejně významné reprezentanty české společnosti jako oficiální vládce, a taky jim chtěl projevit solidaritu.
Ganley, který vedl vítěznou stranu v referendu (a kdyby se opakovalo dnes, dopadlo by pro Lisabonskou smlouvu ještě hůř), reprezentuje významný a legitimní názorový segment irské společnosti. Evropský establishment mu nemůže přijít na jméno, protože demaskoval, že o jeho agendu Evropané nestojí. Kdekoli měli lidé možnost o euroústavě či její lisabonské reinkarnaci hlasovat, odmítli ji.
V situaci, kdy se západoevropští politici snaží Ganleyho diskreditovat mccarthyovskými metodami a nestydí se veřejně mluvit o potřebě nátlaku na Iry, není hanba se s Ganleym setkat. Stydět by se měli ti, kdo ho pomlouvají a vymýšlejí, jak potlačit vůli voličů.
Je to, asi jako když se američtí homosexuální aktivisté přirovnávají k někdejším bojovníkům za práva černochů na americkém Jihu (s tím počkejte, až na vás pustí psy nebo vás budou lynčovat, namítají někteří černoši). Nicméně odhlédneme-li od roviny osobního nebezpečí, jisté paralely tu jsou. Když třeba v lednu 1989 francouzský prezident Mitterrand v Praze posnídal s českými disidenty, sešel se s lidmi, kteří byli jeho hostitelům trnem v oku, avšak francouzský prezident je zjevně považoval za stejně významné reprezentanty české společnosti jako oficiální vládce, a taky jim chtěl projevit solidaritu.
Ganley, který vedl vítěznou stranu v referendu (a kdyby se opakovalo dnes, dopadlo by pro Lisabonskou smlouvu ještě hůř), reprezentuje významný a legitimní názorový segment irské společnosti. Evropský establishment mu nemůže přijít na jméno, protože demaskoval, že o jeho agendu Evropané nestojí. Kdekoli měli lidé možnost o euroústavě či její lisabonské reinkarnaci hlasovat, odmítli ji.
V situaci, kdy se západoevropští politici snaží Ganleyho diskreditovat mccarthyovskými metodami a nestydí se veřejně mluvit o potřebě nátlaku na Iry, není hanba se s Ganleym setkat. Stydět by se měli ti, kdo ho pomlouvají a vymýšlejí, jak potlačit vůli voličů.
