Jak praví Jiří Suchý, „exkurze do semaforské historie vznikly na žádost těch diváků, kteří se rádi oddávají nostalgickému vzpomínání...“. A pro ně se zavázal pravidelně listovat tím, co z minulých pěti desetiletí jeho divadla (historie Semaforu se počítá od roku 1959) stojí za připomínku, pro někoho osvěžení někdejších zážitků, pro jiného možná teprve setkání s legendou. V prvním dílu jubilejního ohlížení Uteklo to jako H2O se připomínaly písničky a scénky z proslulých Jonášů, ze semaforské variace na Shakespearova Hamleta v kdysi velmi úspěšné inscenaci Benefice (tehdy nastudovali protagonisté Semaforu zároveň každý vlastní prezentaci - Suchý Benefici a Šlitr Ďábla z Vinohrad). Ke zlatému fondu divadla patřily i Čarodějky, Recital 64 nebo Smutek bláznivých panen.
Tentokrát pásmo připomíná jednu z nejoceňovanějších semaforských her s dlouhým názvem Dr. Johan Faust, Praha II., Karlovo náměstí 40 a k tomu tu, jež se řadí k nejméně úspěšným Suchého projektům, surrealismem ovlivněnou Sektu. Znějí tu písničky Jiřího Šlitra, Jiřího Suchého i Ferdinanda Havlíka (autorem všech textů je Jiří Suchý), ať už „hrály“ v jiných semaforských kusech (třeba Sádlo na chleba či Kamarádi jsou z Benefice - verš z této proslulé písně dal ostatně nové hře název, Krajina posedlá tmou z Recitalu 64, Nejkrásnější krajina, co znám z Dobře placené procházky, Veverka ze Smutku bláznivých panen), anebo zůstaly nezařazené, ale pěkné i po letech. To platí třeba o Šlitrově a Suchého zvláštně laděných písních Surrealistická krajina či Podivná hodina...
Potíže se Sektou Sekta, podle autora hudby, textů písní i režiséra Jiřího Suchého „hra o egocentrismu bez jakýchkoli zábran“ se při prvním uvedení dožila od března do července 1965 jen šestatřiceti repríz. Při druhém, předloni na jaře, se, jak statečně autor z jeviště přiznává, hrála ještě méněkrát, jen od 2. dubna do 14. března 2009. Přitom budiž znovu řečeno, že pokud jde o písně, patří k tomu pozoruhodnému, co z pera Suchého vyšlo. I proto si je vybrali Miloš a Petr Formanové jako součást své inscenace Dobře placené procházky v Národním divadle. Hra sama však nenašla ani v prvním, ani v druhém případě příznivou odezvu, možná její sdělení Jiří Suchý příliš zašifroval, pokusil se o složitější jevištní tvar, než je u něj zvykem, a v něm se zbytečně zapletl do symbolů pochopitelných nejspíš jen jemu. Přesto přinejmenším písně ze Sekty stojí za poslech i po tolika letech.
To s doktorem Faustem bylo všechno jinak: úspěch zaznamenal jednoznačný už při premiéře v roce 1982. Tento „dodatek k pověsti o Faustově domě v Praze“ napsal Jiří Suchý (dodává, že s poděkováním Ivanu Vyskočilovi), hudbu složil Ferdinand Havlík, režíroval Jiří Menzel a o výpravu a kostýmy se postarala Běla Suchá. Od premiéry v únoru 1982 do derniéry v březnu 1989 se uskutečnilo 278 repríz!
Příběh nebohého Fausta v chapadlech svůdné Mefistofelky, silné téma zdůrazněné výjevy totalitních, filmařským prostředím oživených situací, písně jako Protektorátní blues, Rytmus, to je moje, Exploze, Láska je výpravná revue a další, to vše rezonovalo a hra byla ceněna pro dramatickou konzistenci, v kabaretně laděném divadle ne vždy vídanou. I v roce 2010 (premiéra byla na jeho sklonku) mají ukázky ze hry Dr. Johan Faust, Praha II., Karlovo náměstí 40 svou sílu.
Mladí přebírají veslo Sympatické na současném Suchého vzpomínání je, že spolu s Jitkou Molavcovou jako by ustoupili do pozadí, ponechávají si jen „bonbonky“ svých výstupů a několika písní, avšak hlavní tíhu inscenace nese mladá část souboru. Současný semaforský dorost dobře zpívá, což je nejpodstatnější, dobře se na jevišti pohybuje a staronových písní se zhostí každý zvlášť i všichni společně s velkou mírou zodpovědnosti a soustředění. Vanda Hauserová, Jolana Smyčková, Dana Zázvůrková, Radim Schwab, Peter Veslár či Petr Macháček jsou už dnes oporami souboru a další se k nim velmi rychle blíží. Orchestr divadla Semafor, vedený Jiřím Svobodou (je rovněž autorem hudebního nastudování), je živě podporuje, tak jako vždycky „za závěsem“. Z ansámblu čiší radost z produkce, což lze šéfovi divadla jen přičíst k dobru. Tento kus alespoň ukazuje, že se ústřední pár Semaforu umí stáhnout a dát prostor nejmladší generaci. V ní minulost divadla zřejmě může žít i dnes.
