15. listopadu 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

‚My jsme nevraždili.‘ Litva se snaží vytěsnit téma protižidovských pogromů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Němečtí vojáci a místní obyvatelé sledují pálení litevské synagogy v červenci... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Němečtí vojáci a místní obyvatelé sledují pálení litevské synagogy v červenci... | foto: Wikimedia

VILNIUS/PRAHA Devětasedmdesát let od událostí, které vešly do dějin jako Křišťálová noc a které byly předehrou k pozdějšímu holokaustu, se v Litvě rozhořel spor o to, zda se pogromy na Židy odehrávaly pouze v nacistickém Německu, nebo je třeba se vyrovnat i s litevskou historií.

Podle některých historiků je namístě začít mladým Litevcům vysvětlovat, čeho a proč se dopouštěli jejich dědečkové. Většina veřejnosti se ale jakýmkoliv obviněním brání a téma pogromů zcela vytěsňuje z veřejného prostoru.

Už v lednu 2016 vyšla v Litvě knížka novinářky a literární kritičky Ruty Vanagaite Naši(Musiškiai). Bez obalu v ní popisovala, s jakou vervou se její krajané podíleli na holokaustu.

Několik měsíců poté, v srpnu 2016, zorganizoval litevský prozaik a režisér Marius Ivaškevičius vzpomínkový pochod ve svém rodném městečku Moletai. Právě tady v roce 1941 byly zavražděny dvě tisícovky litevských Židů. Ivaškevičius se snažil téma dostat do velkých médií, zahájit celonárodní diskusi na téma holokaustu a litevské viny. Velké úspěchy však neslavil.

Letos na podzim vyšla v Litvě knížka My jsme nevraždili herce a novináře Arkadije Vinokura. Jeho příbuzní z otcovy strany zemřeli v židovském ghettu v litevském městě Kaunas, sám otec přežil nejdřív estonský koncentrační tábor Klooga a pak i Dachau. Osud té části rodiny, která se zachránila jen díky tomu, že utekla z Pobaltí do sovětské střední Asie, byl podle Vinokura už navždy ovlivněn strašnou zkušeností. „Otec zemřel ve dvaačtyřiceti a do smrti se nenáviděl za to, že přežil,“ vypráví autor.

Rodiče mu ale nikdy nevysvětlili, co se koncem 30. let v Litvě stalo. „Mlčely oběti, mlčeli i kati… Málokdo z jejich dětí a vnuků ví, že dědové se účastnili masového vyvražďování Židů během německé okupace,“ konstatuje Vinokur.

Litevská novunářka a její kniha Naši, která byla stažena z pultů.

Litevská novunářka a její kniha Naši, která byla stažena z pultů.

Nesahejte nám na hrdiny

Herec se rozhodl udělat z podílu Litevců na holokaustu téma široké veřejné diskuse. Natočil 35 rozhovorů s příbuznými těch, kteří se skutečně účastnili pogromů, což bylo dokázáno i soudně. Pak na základě těchto záznamů sepsal knihu.

Jenže litevská veřejnost nejspíš není na takové „prozření“ ještě připravena. Začátkem listopadu byla byla kniha Ruty Vanagaite znenadání stažena z pultů všech knihkupectví v Litvě.

Navíc nezmizelo jen svědectví o zločinech Litevců Naši, ale i její další díla. Vydavatelství Alma littera, největší v zemi, s okamžitou platností přerušilo se spisovatelkou všechny dohody a anulovalo předešlé kontrakty. Přitom kniha Naši se v tu chvíli prodávala už rok a půl. Jenže nyní přišla spisovatelka s tím, že v archivu našla další alarmující skutečnosti. Jeden z vůdců litevských partyzánů zvaných Lesní bratři, slavných příslušníků domácího odboje, Adolfas Ramanauskas-Vanagas podle ní nemůže být považován za hrdinu, jak tomu bylo doposud, protože podepsal spolupráci se sovětskou tajnou službou NKVD a prozradil své spolupracovníky.

Strhla se proti ní masivní kampaň, nejen nacionalisté ji obvinili, že pracuje pro Moskvu a diskredituje litevskou nezávislost. „Litva ještě nedozrála do debaty o těchto problémech,“ konstatuje autorka poté, co se proti ní obrátilo veřejné mínění, až na několik výjimek, jako je režisér Marius Ivaškevičius či herec a publicista Arkadij Vinokur. Nakonec své tvrzení o partyzánovi vlastizrádci zmírnila – prý neznala podrobnosti o tom, že byl krutě mučen, sovětští vyšetřovatelé mu vypíchli oko. „Nechtěla jsem přijít o klid a připravit o něj i svou rodinu,“ prohlásila.

Litva, Ukrajina i Rusko

„Když jsem se v roce 1992 vrátil z emigrace do Litvy, léta 1940–45 byla silně mytologizována. Padaly výroky jako ‚Židi byli všichni zrádci a komunisti, sami jsou vinni tím, co se jim stalo‘, a to i v televizi! Historici zapracovali a zhruba od roku 2005 je v Litvě už považováno za korektní zavírat pusu těm, kdo veřejně vyjadřují antisemitismus,“ říká herec Vinokur. A popisuje, jak v roce 2008 asi 500 lidí demonstrovalo v ulicích Vilniusu a křičelo: „Juden raus!“ Na veřejnost a politiky to bylo přece jen příliš. Na dalším pochodu nacionalisté už volali jen: „Litva Litevcům!“ Dobrou zprávu pro Pobaltí i jeho spojence je, že zatím vždy ve volbách krajní nacionalisté získávají zhruba 0,02 procenta hlasů, a místa v Sejmu jsou jim tedy hodně vzdálena. „Lidé je prostě nechtějí,“ konstatuje Vinokur. Ale nechtějí ani o antisemitismu mluvit a připomínat si staré hříchy.

Podle běloruského politologa Alexeje Dzermanta obvinění Ruty Vanagaite citelně zasáhlo současnou litevskou mytologii – účast Lesních bratří na židovských pogromech, jejich spolupráce se sovětskou NKVD, to jsou v Pobaltí zakázaná témata. „Je to velmi bolavá otázka. Přiznat si, že během nechvalně proslulých kaunaských pogromů udělali Litevci špinavou práci za Němce.“

Antisemitismus v postsovětském prostoru je problémem. Nejen Pobaltí se bojí pravdivě pohlédnout do vlastní historie, s antisemitismem bojují v Rusku, Bělorusku a především na Ukrajině. V uplynulém týdnu v Londýně přepadl přistěhovalec slovanského původu sedmdesátiletou ženu v židovské čtvrti Stamford Hill a několikrát ji silně udeřil, přičemž vykřikoval slovo „Žid“, což je v ruštině, ukrajinštině, popřípadě polštině, označení hanlivé. Žena byla s otřesem mozku hospitalizována.



Petra Procházková

Autor

Petra Procházkováberkating@seznam.czČlánky