Osobně si myslím, že se nebylo proč omlouvat. Svému konceptu jste tak zbytečně obrousili hrany. Co vy na to?
Když budu mluvit jen za sebe, tak s vámi souhlasím, ale my s Tomášem jsme neměli podpisy na žádných smlouvách, takže tohle by musel okomentovat David.
Jaký je váš podíl na celém projektu?
David dostal zakázku a přišel s formou – je to jeho rukopis, který jasně odkazuje k jeho stylu z 90. let Pak přizval mě a Tomáše, abychom mu s tím pomohli. Mystifikační anabáze se tedy zrodila na samém začátku a pro mě zůstala nejsilnější, nejzajímavější a nejzábavnější.
Když jsem si dohledala na internetu slovenského účastníka Borise Špernogu, ocenila jsem vynalézavost, s níž jste mu vyrobili web. Myslím ale, že podezřelých indicií tam bylo dost.
To je pravda a byly tam od začátku. Když se trochu začtete do textů v brožuře, kde jsme výtvarníky představovali, a zajímáte se o výtvarné umění, tak najdete místa, která naznačují, že něco není v pořádku. A to nás právě bavilo. Tomáš si hezky pohrál s identitou, životopisy a motivačními dopisy.
Odhalení skutečné identity tvůrců ale muselo být od počátku součástí vašeho konceptu. Jako prvek nečekaného, který bude žít svým životem. Nebo se pletu?
Bylo to přesně tak. Kdybychom chtěli, aby se na to nepřišlo, zvolili bychom úplně jinou strategii. V každé zemi bychom si našli živé umělce, dohodli se s nimi a případně je i zaplatili. I tak by bylo riziko, že to někdo řekne. Nás ale takový komplot až tak nezajímal, naopak chtěli jsme, aby odhalení bylo vyvrcholením projektu. Je dobře, že se tak stalo ještě před vernisáží, protože nechceme už víc znepříjemňovat život pánům Vondrovi a Schwarzenbergovi.
.
Říkali jste, že chcete prověřit schopnost sebeironie zemí Evropy. Podařilo se vám to?
Řekl bych, že ano. Na Bulharsku visí černá rouška, uvidíme, jak to bude dál pokračovat, jestli se ještě někdo bude chtít takhle ztrapňovat. Jsem připravený i na to, že mapa Evropy bude úplně prázdná. To by také o něčem vypovědělo. Ovšem aby bylo jasno, dostali jsme petici bulharských umělců, kteří se za nás postavili a uvažují ve stejných kategoriích – jde o přece svobodu umění a projevu. A znovu musím opakovat, že když pod tím stojíte, je to pitoreskní, lapidární objekt pro rodiny s dětmi. Nechápu tu skandalizaci a zpětně si to odůvodňuju prostředím, v němž je umístěný. Je to vrcholně nekulturní prostředí, i když se to nezdá.
Když budu mluvit jen za sebe, tak s vámi souhlasím, ale my s Tomášem jsme neměli podpisy na žádných smlouvách, takže tohle by musel okomentovat David.
Jaký je váš podíl na celém projektu?
David dostal zakázku a přišel s formou – je to jeho rukopis, který jasně odkazuje k jeho stylu z 90. let Pak přizval mě a Tomáše, abychom mu s tím pomohli. Mystifikační anabáze se tedy zrodila na samém začátku a pro mě zůstala nejsilnější, nejzajímavější a nejzábavnější.
Když jsem si dohledala na internetu slovenského účastníka Borise Špernogu, ocenila jsem vynalézavost, s níž jste mu vyrobili web. Myslím ale, že podezřelých indicií tam bylo dost.
To je pravda a byly tam od začátku. Když se trochu začtete do textů v brožuře, kde jsme výtvarníky představovali, a zajímáte se o výtvarné umění, tak najdete místa, která naznačují, že něco není v pořádku. A to nás právě bavilo. Tomáš si hezky pohrál s identitou, životopisy a motivačními dopisy.
Odhalení skutečné identity tvůrců ale muselo být od počátku součástí vašeho konceptu. Jako prvek nečekaného, který bude žít svým životem. Nebo se pletu?
Bylo to přesně tak. Kdybychom chtěli, aby se na to nepřišlo, zvolili bychom úplně jinou strategii. V každé zemi bychom si našli živé umělce, dohodli se s nimi a případně je i zaplatili. I tak by bylo riziko, že to někdo řekne. Nás ale takový komplot až tak nezajímal, naopak chtěli jsme, aby odhalení bylo vyvrcholením projektu. Je dobře, že se tak stalo ještě před vernisáží, protože nechceme už víc znepříjemňovat život pánům Vondrovi a Schwarzenbergovi.
.
Říkali jste, že chcete prověřit schopnost sebeironie zemí Evropy. Podařilo se vám to?
Řekl bych, že ano. Na Bulharsku visí černá rouška, uvidíme, jak to bude dál pokračovat, jestli se ještě někdo bude chtít takhle ztrapňovat. Jsem připravený i na to, že mapa Evropy bude úplně prázdná. To by také o něčem vypovědělo. Ovšem aby bylo jasno, dostali jsme petici bulharských umělců, kteří se za nás postavili a uvažují ve stejných kategoriích – jde o přece svobodu umění a projevu. A znovu musím opakovat, že když pod tím stojíte, je to pitoreskní, lapidární objekt pro rodiny s dětmi. Nechápu tu skandalizaci a zpětně si to odůvodňuju prostředím, v němž je umístěný. Je to vrcholně nekulturní prostředí, i když se to nezdá.
| Celý rozhovor si přečtěte ve čtvrtečním vydání deníku |
