Stěží má nějaký jazyk tolik slov pro zemitou hospodu jako čeština: nálevna, kvelb, šenk, lokál, špeluňka, pajzl, putyka, krčma... Z každého z těch zvukomalebných slov prosvítá cosi z podstaty české hospody, totiž že je institucí svého druhu. Není jen pouhým místem, kde se pije pivo, ale dokonale demokratickým prostorem, kde vedle sebe sedávají studenti, kopáči, manažeři, spisovatelé... a všichni jsou si rovni. Česká hospoda je tavicím kotlíkem, kde se nad půllitry vznáší frflání na politiku, debaty o fotbale, filozofické úvahy i bezobsažné tlachy.
  |
Nejpůsobivěji dokázal institut české hospody zpodobnit Bohumil Hrabal: „... měl dojem že je v kostele na velké mši a každý výčepák v tom slunci mu připadal jako kněz ve slavnostním rouchu a můj muž měl dojem, že takhle asi vypadají katolická nebesa, že každý pingl je andělíček a každý výčepák je archanděl Gabriel a andělíčci roznášejí krásná piva, ale to nejsou piva, to je svatá Eucharistie, a takový vedoucí v bílém plášti, to je svatý Petr, který bdí nad kvalitou jídel a nad řízností piva, a můj muž a ostatní pivní hosté a vůbec všichni hosté jsou věřící, jsou sbor blažených, kterého se už netýká ani pobyt v pekle, ani pobyt v očistci, všichni tady jsou vyvolení a všichni jsou Beránci Boží a všichni přijímají tělo i krev Páně v podobě řízného piva a něžné smetanové pěny...“
Hrabal: Napůl odhalená lýtka dovedou víc vzrušit než frontální pohled na vaginu |
Současní milovníci hospod jsou v pohledu na svá oblíbená zařízení jen o málo méně poetičtí než Hrabal ve svém spise Vita Nuova. „Jasně že bych mohl chodit s kolegy do nějakého trendy baru. Ale moje oblíbená čtyřka je místo, kam se vracím za jiným světem, rozmanitostí, kde si odpočinu od toho, co žiju pořád. Chodím tam už léta, tohle místo je součást mě samého,“ vysvětluje třicetiletý ekonom Jakub Jiříček.
„Jsem milovník čtyřek, ale nekuřák. Tohle rozpolcení pro mě vyřešila až nová vlna hostinců, které začaly v posledních letech vznikat. Dneska už si můžu v klidu dát pivko mezi normálníma lidma a pak nesmrdět jako uzenáč. Dřív byly nekuřácké spíš lepší restaurace – a to fakt není svět, kde bych chtěl trávit svoje večery. Mě baví různorodost, každodenní poetika – a tu má prostě jen klasická hospoda,“ doplňuje ho pětačtyřicetiletý manažer Jan Suchý.
Na nic si nehrát
Právě rozmanitost osazenstva je jedním z důvodů, proč je česká hospoda tak zajímavým a sociálně atraktivním místem. Ve čtyřkách je tradice přisedávání ke stolům, kde už někdo přebývá, společnosti se tak míchají, stále vzniká přirozený komunikační kvas.
Kultovní KvelbyNově vznikající lokály navazují na tradici českých náleven, které se na některých místech drží dlouhá léta. Vyhlášené putyky čtvrté cenové, kde mají řízné pivo, ostrou obsluhu a nezaměnitelnou atmosféru, najdete napříč celou zemí. Zde je krátký výběr kultovních čtyřek s tradicí.
„Ať je léto, nebo zima, v Jamajce je vždycky prima“ a „V Jamajce je vždycky blaze, u stolu i na podlaze“ – to jsou jen dva mnoha z nesmrtelných rýmů, jimiž bývá zdobena cedule u vchodu do suterénního kvelbu. Na čepu mají Postřižinské.
Nové Město Naproti magistrátu je nálevna, kde točí plzeň vrchní s nejšviháčtějšími kníry v hlavním městě. V tmavých zadních prostorách i předsunutém výčepu můžete potkat pestrou sbírku individualit všech profesí i sociálních tříd, mezi stálé hosty patří třeba šéf české pobočky Reuters, módní návrhářka Kristýna Paloušová, značně zastoupen je zde spolek pořádající haškovské pochody Prahou.
Undergroundová legenda mezi hanáckými hospodami se původně jmenovala restaurace U Muzea, z její přezdívky Ponorka se postupně stalo jméno oficiální. Dějiště četných bigbítových koncertů nabízí svérázný jídelníček postavený na sójovém guláši, topinkách a hospodské klasice typu knedlík s vejci.
V bezčasí za výlohou ze žlutých sklíček plyne každý den dvanáctihodinová šichta rohové Klášterní pivnice. Obsluha je fortelná, jídla zemitá a poctivá a kromě pípy s Klášterním pivem, je zde i jedna, kde se střídá produkce malých pivovarů. Prašivka má nepřehlédnutelný šarm, jemuž krom domáckého interiéru přispívá pospolitá atmosféra a množství svérázných štamgastů.
Úhledně vyskládané tvarůžkové chlebíky, šik nivových koulí a hlavně nablýskaný výčepní pult jsou tím prvním, co v téhle útulné putyce spatříte. Číšníci většinu času roznášejí úchvatnou plzeň, o některých večerech se však z kuchyně rozběhnou též s tácem plným chlebů s čerstvě usmaženými karbanátky.
Snad žádná jiná pražská hospoda nevděčí za svou existenci petici. Letitému provozovateli Černého vola před dvěma lety hrozilo, že bude vypovězen z nájmu, neboť radnice dostala finančně výhodnější nabídku, jak prostory využít. Milovníci téhle špeluňky, vynikající v širokém okolí autentickou atmosférou a řízným Kozlem, však sepsali manifest za její zachování, který nakonec podepsalo sedm a půl tisíce lidí a radnice jejich hlas vyslyšela – nechala věci při starém. |
Hostince nové vlny, které vznikají v posledních letech, na tenhle aspekt věci nezapomínají. „Chtěli jsme vytvořit prostor, kde si vedle sebe může stoupnout právník a dělník a ochutnat dobré pivo. V tom, že se stojí, je už obsažena jakási neformálnost, kterou se snažíme dobře namíchat s všudypřítomnou kvalitou,“ vysvětluje Jakub Brezovský, který je jedním z těch, kdo stáli u zrodu brněnského konceptu Na stojáka, krčem, kde je většina interiéru dimenzovaná skutečně jen na postávání s půllitrem. „Stavíme na tradici ochutnávání, nejde nám o to, aby tu lidé seděli celý den. Když jsme otvírali, říkali nám, že do měsíce sem židle dáme. A pořád nic. Naopak se chystáme rozrůst do Prahy,“ načrtává Brezovský plány firmy, která v jihomoravské metropoli provozuje už dvě pobočky Na stojáka.
Dalším podstatným momentem české hospody je, že si tu nikdo na nic nehraje. A na nic si nehraje ani sama hospoda. „Z těch klasických kultovních hospod jsme si nebrali nic konkrétního, ale chtěli jsme vytvořit prostor, který bude mluvit sám za sebe, nebude plný haraburdí – prostě jsme nechtěli budovat skanzen. Šlo nám o přirozenost místa i atmosféry. Stačí se podívat třeba k Jelínkům (kultovní pražská Jelínkova pivnice), tam taky nejsou žádná dřevěná kola rozvěšená po zdech. Tradice a prostředí se tam formuje něčím jiným než haraburdím v interiéru. A tuhle cestu jsme si vybrali i my,“ říká Jan Korselt, který je jedním ze spolumajitelů Vinohradského pivovaru.
Naopak záležitost, jež bývá v mnoha tradičních hospodách obvyklá, tedy stůl pro stálé hosty zvaný štamtiš, ve Vinohradském pivovaru nemají. „Vrací se sem hodně lidí, ale snažíme se je nijak nesortovat. Ani já sám tu nemám stůl – když přijdu a je plno, prostě si na místo počkám. Tohle třídění hostů mi vždycky pilo krev třeba u Tygra,“ vysvětluje Jan Korselt.
Příběh o pivu
Vinohradský pivovar otevřel před rokem na zbytcích někdejšího Měšťanského pivovaru, který před časem vyhořel a jehož velká část byla přestavěna na luxusní byty. I tenhle příběh je jedním z důvodů, který sem přitahuje zvědavé hosty.
Na něčem podobném staví také hostinec pivovaru v Úněticích. „Náš příběh je silný i díky vlastnímu pivu, které pivovarské hospodě dává duši a přidanou hodnotu. Podobné věci dnes docela přicházejí do módy,“ říká Lucie Tkadlecová, jedna ze spolumajitelek Únětického pivovaru. „Jsme staromilci, na hospodě je to vidět a hosté na to slyší.“
Vlastní pivo naleznete též v ostravském Hobit Clubu. Místu zařízenému v prvorepublikovém stylu vládne rázná vrchní, která na otázku po heslu na Wi-Fi odpoví „kastrace“. „To, abychom odradili neplatiče... takže žádné nemáme,“ zachechtá se ještě s viditelným potěšením. Její přímočarý styl si během pár piv, která na stole přistávají s neúprosnou rychlostí, oblíbíte a hledáte výmluvy, proč zůstat ještě na jedno. A pak ještě na jedno.
Se jménem Hobit Clubu je neodmyslitelně spjat Jiří Štverka, který zde začal vlastní pivo připravovat v roce 2007. První várku uvařil na svou vlastní svatbu. K původnímu pivu nazvanému Qásek postupně přibyly různé sezonní speciály – na čepu už tu měli pivo ořechové, červené s příchutí chilli papriček i s přídavkem nakuřovaného sladu.
Střídavá pípa
Hobit Club má v nabídce kromě vlastního piva také regionální produkty z konkurenčních malých pivovarů. Nabídka se mění, každý týden můžete ochutnat něco jiného. Na stejný princip vsadil i hostinec U Slovanské lípy na pražském Žižkově.
„Ku potěše těla i ducha ctěného obecenstva se zde s poctivostí vydávají česká jídla připravovaná z čerstvých surovin a čepují výhradně česká piva. Na své důležitosti netratí ani jiné české produkty, kteréžto snahou naší jest zviditelnit, a přispěti tak k podpoře a povznesení domácího průmyslu,“ láká Slovanská lípa na svém webu a vše slíbené pak vyplňuje v praxi. Zdejší bramborové knedle sypané dozlatova upečenou cibulkou, domácí paštiky či nakládaný sýr ve stylových patentních sklenkách jsou skutečně excelentní.
Slovanská lípa patří k nemnoha místům, kam lze vzít bez obav cizince, aby nasáli autentickou atmosféru prvorepublikové Prahy, ochutnali domácí kuchyni. Slovanská lípa sice otevřela relativně nedávno, navazuje však na tradici stejnojmenného podniku z devatenáctého století. A kontinuita je tu opravdu cítit. Chybí snad jen stůl, kde by se chlapi z okolí pravidelně scházeli u mariáše.
Do časů před první republikou sahá i historie vinohradské restaurace U Bohouše, která patřila k oblíbeným kvelbům Jaroslava Haška. Ovšem zatímco za Haškových časů se tu u stropu vznášel hustý oblak cigaretového kouře, v dnešní době patří Bohouš k průkopníkům nekuřáctví. Majitelé tak nemusejí tak často leštit svou sbírku starých půllitrů, která prostory zdobí.
Na druhé straně Vltavy nejsou hospody téhle nové vlny tak rozšířené, postupně však rostou i zde. Hezkou ukázkou nově rašící tradice je smíchovský hostinec U Terflerů. Zastrčená nálevna svoje kořeny klade do roku 1893, od té doby zažila socialistické přejmenování na hostinec V Koutku a posléze zase návrat ke jménu, jež mu dali první majitelé, i období, kdy byla přebudována na kavárnu.
„V současné době se snažíme vrátit hostinci ráz klasické,normální‘ pivnice, kde si za příznivou cenu dáte dobré pivo v příjemném prostředí,“ říkají o tomhle návratu dnešní provozovatelé. Chutné kácovské pivo, nakládané sýry i hospodské brambůrky v celofánu tuhle definici naplňují chuťově a jednoduchý lehce starosvětský styl ji jen potvrzuje.
Jednoduše, prosím
Jestli mají hostince nové vlny něco společného, je to jistá jednoduchost: vyniká jí brněnský Na stojáka, Vinohradský pivovar a třeba i českokrumlovské Depo. „Chtěli jsme se odlišit od ostatních. Tady v Krumlově jsou to samé katakomby a obloukové klenby. Na náš styl hosté reagují pozitivně, nelíbí se tu akorát ruské klientele. K duchu prvorepublikového hostince, k němuž se vztahuje, čistá a jednoduchý interiér patří,“ říká David Račák, který je manažerem Depa.
Dalším společným prvkem jsou rázní výčepní a číšníci. Nejde o nějakou klackovitost, spíš o rovnocenný vztah, který mezi hostem klasické nálevny a personálem bývá. „Naši číšníci musí být příjemní, ale zároveň v nich budujeme jistou stavovskou čest a pocit, že jsou si s hosty rovni,“ říká Jakub Brezovský z Na stojáka.
Při pohledu na hospodskou krajinu to vypadá, že putyky nové vlny se staly skutečným fenoménem a svébytným českým trendem. A že jsou důstojnými nástupci prvorepublikových lokálů i klasických českých čtyřek.
Zobrazit celou fotogaleriiProhlédněte si pohodlně všechny fotografie |
