Joe Lovano patří k současným jazzovým obrům (nejen tělesnou konstitucí), který má v katalogu značky Blue Note pod svým jménem víc než dvacet titulů. Folk Art je přitom albem dvojnásobně debutovým. Lídr na ně poprvé nahrál výhradně vlastní kompozice a zároveň představil ansámbl složený z o generaci mladších spoluhráčů. Nejenže má v týmu vycházející hvězdu basistku Esperanzu Spalding, ale jeho ansámbl se navíc vyznačuje hrou dvou bubeníků, původem Kubánce Fransiska Mela a Američana Otise Browna III.
Dynamit, co šustí paličkami Předivo jejich rytmických pásem dává akustické muzice originální charakter. Mají v sobě příslovečný dynamit, ale také se vzorně krotí. A když si o to příslušné místo říká, pouze vynalézavě šustí a filcovými paličkami tu a tam dunivě zavíří pod Lovanovými sóly. Anebo se i zcela odmlčí, má-li hlavní slovo tvořivý pianista James Weidman.
Lovano přezdívaný „beatnický Buddha z Clevelandu“ je jakousi on-line encyklopedií snad veškerých zákoutí poválečného jazzového vývoje, který shrnuje a přetavuje do vlastního výrazu už dobře dvě desetiletí. Už na CD Folk Art zaujal zvukem upomínajícím Rolanda Kirka, který ovládal hru na dva saxy současně. Kirkovu specialitu Lovano zdokonalil, když fouká do jediné hubičky na dvě sopránky se spřaženou mechanikou (jde o dílo belgického nástrojaře Francoise Louise).
Nejsilnější devízou Us Five jsou bezesporu jiskřiví a kreativní Mela s Brownem. Vůdčí a ozdobnou roli si permanentně přehazují, vzájemně se inspirují a neztrácejí pozornost vůči okolí. Lovanově muzice dali před nadšeným publikem latinský či karibský šmrnc. A hlavně díky nim přivedla jinak kontemplativní skupina sál do varu.
