Je mrazivé prosincové ráno a já postávám před studiem kreativní skupiny Okolo na Žižkově. Jindy živá Bořivojova ulice, slavná svými hospůdkami a bary, je nezvykle klidná. Její trochu ponurou atmosféru rozbije až Adam, který se se svou typickou kšiltovkou na hlavě sprintem přibližuje: „Omlouvám se, přítelkyně dnes odlétá do Los Angeles, tak jsem musel ještě zařídit pár věcí,“ vychrlí ze sebe a odemyká dveře prostoru, který v zaplivané ulici působí tak trochu jako fata morgana.
Okamžitě mne zaujmou dvě věci. Světelná instalace zabírající půl místnosti a precizně vyskládaná skupina prázdných pivních lahví. Chvíli přemýšlím, zda jde o dvě, nebo pouze jednu instalaci, doplněnou náhodným seskupením lahví, když Adam vše uvede na pravou míru. „Tohle tu zůstalo po vernisáži,“ říká, zatímco strká kabel do zásuvky a monumentální stěna se náhle rozzáří neony. Jak se dozvídám, jedná se o objekt, který sem přijela vytvořit rotterdamská designérka Sabine Marcelis, žena, jež má na kontě spolupráci s takovými esy světa módy a designu, jako je Céline, Repossi nebo Isabel Marant. Jak se dílo někoho, komu se klaní designoví nadšenci z celého světa, ocitne v pražské Bořivojce? „Sabine je sedmou designérkou, kterou jsme sem za poslední dva roky přivezli. Před ní tu byl třeba Michael Anastassiades, který dnes patří mezi světovou špičku a jejž časopis Wallpaper nominoval na designéra roku,“ říká Adam.
Pozvat do Prahy slavného umělce přitom nestojí spousty peněz, jak si mnoho lidí myslí. „Řekněme, že mám na Facebooku tisíc přátel a z nich je víc než polovina designérů z celého světa. Vytváříme takovou komunitu, která o sobě ví a vzájemně se podporuje,“ popisuje. „Sabine je sice hvězda, která před měsícem prezentovala svou instalaci na veletrhu Design Miami, ale pak bez problémů přijede do Prahy a udělá pro nás tuhle stěnu na koleni. Baví ji to stejně jako práce pro exkluzivní klienty. Díky tomu, že to děláme srdcem, vše přirozeně funguje,“ vypráví Adam.
Kamenický knihomol
„Už když jsem jako malý něco dělal, dělal jsem to naplno,“ říká Adam, jenž už ve svých dvanácti letech napsal a ilustroval padesáti stránkovou knížku o historii potápění. Na rozdíl od knihy, kterou má doma dodnes, však touha po práci mořského biologa rodákovi z České Kamenice dlouho nevydržela. Na střední škole se v něm probudil zájem o umění. „Vzpomínám si, že jsem v knihovně otevřel knížku s impresionisty a říkal si, jak hodně jsou dobří. Tehdy jsem se začal zajímat o obrazy. Nikdy jsem ale neměl ambice malovat, spíš mě bavilo tu tvorbu sledovat a něco o ní vědět. Celý gympl jsem strávil v knihovně, kde jsem si půjčoval knihy o umění, zajímal se o surrealisty, kubismus a abstraktní věci,“ říká Adam.
Studia dějin umění se tehdy zdála jako jasná volba, a tak Adam v roce 2005 nastoupil na vysokou školu v Praze: „Bydlel jsem na koleji ve Voršilské ulici za Národním divadlem, takže jsem začal žít ideální život v centru všeho dění. Bohužel už v prváku mě absolutně odradilo akademické prostředí. Profesoři byli sice kapacity ve svých oborech, ale zároveň naprosto zkostnatělí. A nejen oni, i spolužáci mi připadali úplně mimo. Asi týden poté, co jsem do školy nastoupil, se konal Designblok a já strašně toužil po tom, na něj zajít. Spolužáci ale dávali přednost klábosení o filozofii v pražských kavárnách. Tehdy jsem si uvědomil, že umění dělat nechci, připadalo mi hrozně artificiální. Spíš mě začal bavit design a architektura, protože do našich životů prostupují mnohem víc,“ vypráví Adam.
Osudové setkání
První designér, se kterým se Adam osobně setkal, byl Maxim Velčovský. „Tehdy jsem ho potkal na ulici. A jelikož já nikdy na nic nečekám a dělám věci, jak je cítím, šel jsem za ním a řekl mu, že mě jeho věci baví. Dal mi na sebe kontakt, nastoupil do tramvaje a zmizel,“ vzpomíná Adam. Po pár letech dostal nabídku napsat článek o českých designérech úspěšných v zahraničí, a tak si v první řadě vzpomněl právě na Maxima. „Ten rozhovor nakonec nikdy nevyšel, ale během toho večera, co jsme seděli v restauraci, se z nás stali přátelé. Jakub Berdych s Maximem mě vzali na můj první Salone del Mobile do Milána. Byl rok 2007, já byl malý smrad, který nic neuměl, a oni přesto řekli, že mě vezmou s sebou. To byl pro mě neuvěřitelný zážitek, trávit čas s ikonami českého designu. Dodnes si vzpomínám, jak tam chodili v košili s krátkým rukávem, v kraťasech a na nohou crocsy. To byly ty gumáky ještě trendy. Kuba měl růžový a Maxim žlutý,“ vzpomíná.
V té době ještě studoval a potřeboval práci. Proto oslovil Jakuba Berdycha, který tehdy spolu s Maximem Velčovským a jejich studiemQubus zažíval zlatou éru, jestli nepotřebuje brigádníka na balení krabic. „Bylo to těsně před ekonomickou krizí, kdy jim to neuvěřitelně šlapalo. Pracoval jsem ve skladě na Břevnově a celé dny balil porcelánové holinky a Cola Cupy, které se rozesílaly do celého světa. Každý týden putovalo deset krabic plných porcelánu do Japonska, Kapského Města, do Brazílie, Ameriky. Nestíhali jsme balit,“ vypráví Adam.
Splněný sen
Jeho články se tehdy začaly objevovat v časopise Dolcevita. „To bylo poprvé, kdy se můj sen proměnil ve skutečnost,“ říká. „Když jsem chodil na gympl v Děčíně, spolužačka jednou přinesla Dolcevitu a já byl nadšený. Snil jsem o tom, že tam jednou budu psát. A najednou jsem tam psal,“ vypráví Adam, který se do redakce nejznámějšího českého časopisu o designu dostal tak, že jednoho dne přišel na recepci vydavatelství, nechal si zavolat někoho z redakce a nabídl své služby. V té době už začal pracovat s Matějem Činčerou, s nímž brzy založili skupinu Okolo.
Na Adamovy články dnes narazíte nejen v Dolcevitě, ale třeba i v prestižním britském magazínu Wallpaper. „Poprvé jsem ho objevil před deseti lety v Budapešti a od té doby jsem nepropásl jediné číslo,“ začíná Adam popisovat svůj další splněný sen.
„U Wallpaper to bylo o posílání mailů. Už delší dobu jsem sledoval články Ellie Stathaki, která psala o ikonách světové architektury. Toužil jsem se s ní setkat, ale nemohl jsem sehnat žádný kontakt. Okolo už začalo fungovat a s Tomášem Králem jsme zrovna dělali prototypy penálů Monster, což byly vlastně minimalistické dřevěné krabičky na tužky. Hezky jsme je nafotili a já ty fotky rozeslal několika lidem. Pár dní nato mi přišel mail z Wallpaperu, že by Monstery chtěli nafotit, což se nakonec skutečně povedlo. Pro mě byl ale mnohem větší úspěch, že se mi do ruky dostal formát mailů, které v redakci používají, a tak jsem mohl Ellie napsat,“ popisuje Adam. „Kupodivu mi velmi mile odpověděla a za pár měsíců jsme se shodou okolností potkali v Miláně na Salone del Mobile.“
Tehdy se psal rok 2011 a Adam u italského jezera Como pátral po vilách architekta a designéra Ica Parisiho, jejž považoval za svou ikonu. „Parisi v padesátých letech stavěl úžasné rezidence, navrhoval nábytek, ale postupem času se na něho úplně zapomnělo. Dokonce o něm nevyšla žádná knížka. Já jsem tehdy naprostou náhodou navštívil jeho dva domy, a dokonce jsem měl možnost vidět interiér jeho vlastního bytu. A to byla přelomová věc, co se týče mého psaní do zahraničních magazínů,“ vypráví Adam. Po článku o Parisim totiž ve Wallpaperu okamžitě skočili.
Od domu k domu
Architecture huntingu, jak objevování zapomenutých architektonických skvostů Adam nazývá, se věnuje už deset let. „Kamkoliv plánuji cestovat, tam se pokouším najít různé adresy v knížkách i průvodcích a objevit zajímavé objekty. Pak chodím od domu k domu a klepu na dveře. Zkouším to. V mnoha případech to nevyjde, jindy člověka překvapí, jak jsou lidé vstřícní. Je to adrenalin. Tímhle způsobem jsem se dostal do úžasných interiérů, které třeba padesát let nebyly nikde publikované. Výstavu nebo nově postavený dům, to vidí každý, můžete si o tom přečíst na blozích i v časopisech. Není to takové dobrodružství,“ vypráví. Přesně tímto způsobem se Adam dostal i do zmíněné vily Ica Parisiho u jezera Como. „Klepal jsem na dveře a najednou se přes intercom ozvala Parisiho neteř. Chvíli jsme spolu mluvili a nakonec mě pustila dovnitř a vyprávěla mi o svém strýci i o historii domu, který se neobjevil v žádném mezinárodním magazínu od doby, co v šedesátých letech vznikl,“ vzpomíná nadšeně Adam.
Jinou taktiku než chodit naslepo od dveří ke dveřím vymyslel nedávno před svou cestou do Los Angeles, odkud pochází jeho přítelkyně, která s ním jeho koníček sdílí. „Když najdu na mapě přesnou adresu domu, který mě zajímá, pošlu dopředu dopis s informací, že jsem teoretik designu a mám zájem si dům prohlédnout. Ze čtyř dopisů, které jsem v létě poslal, měly dva kladnou odezvu,“ vypráví. „Jsou to úžasné příběhy. Je to takový National Geographic v mém oboru. Těch domů jsem během deseti let nastřádal asi 350 a mým snem je udělat knížku. Prostě takový deník architektonických dobrodružství,“ říká.
Nový věk českého designu
Adam dnes přednáší o historii designu na Vyšší odborné škole designu Scholastika, přináší českým čtenářům informace o designových novinkách ze světa, ale zároveň prostřednictvím článků v zahraničních magazínech informuje svět o designové scéně v Česku. „Český design funguje ve světě čím dál víc. Před deseti lety, když jsem se o něj začal zajímat, to byl nepatrný poměr vůči dnešku. Myslím, že je to tím, že český design dnes od revoluce konečně dospěl. Devadesátá léta byla takovým prodíráním se džunglí těch pionýrů jako Rony Plesl, Maxim Velčovský, Olgoj Chorchoj. Dnes už tahle generace učí a vychovává nové designéry. Je jich mnohem víc – i těch designových předmětů vzniká mnohem víc. V devadesátých letech u nás téměř zkrachoval sklářský průmysl, kdežto za posledních pět let do toho skláři zase naplno šlapou, vznikla spousta nových firem a tvůrců, kteří zakládají nová studia. Ta scéna se rozrůstá každým rokem, což je vidět třeba na Designbloku,“ uvažuje Adam.
Jak ho těší množství nových začínajících designérů, tak není šťastný z rostoucího počtu designových akcí v Česku. „Designblok tu funguje dvacet let, a i když je dnes spíše komerční, pořád má svou kvalitu. Pak je tady Design Supermarket, který funguje nějakých deset let a byl první prodejní akcí. Dnes se ale roztrhl pytel s design markety a design weeky, což už jsou pouhé kopie. Máme tu Prague Design Week, Czech Design Week, který se vloni rozštěpil na další dva weeky. To už je naprostá komedie. Nechci nikomu křivdit, ale nevidím v tom žádný přínos,“ přemýšlí Adam. Řešení vidí v tom, že by se všechny pražské design weeky konaly ve stejný termín jako Designblok, a vzniklo by tak konkurenční prostředí a mnohem větší akce. Ostatně stejným způsobem kdysi vznikl milánský Salone del Mobile.
Co Adama naopak baví, je Zlín Design Week, na němž se skupinou Okolo spolupracuje. „Baví mě, že je to akce studentů z Baťovy univerzity. Zlín je město, které bylo vždy spojované s designem a architekturou. Tenhle Design Week probíhá v dubnu a má vizi. Je totiž spojený s tematickou konferencí. Vloni to byly peníze, letos jsou to limity. Na konferenci tam mluví lidi jako třeba Jan Juza z Tonu, prolíná se tam marketing s desingem a uměním, probíhají výstavy, prezentace škol,“ říká Adam. Stejně ho baví i grafické Bienále v Brně nebo Meet Design v Ostravě.
Stále je co objevovat
Loňský rok byl pro Adama a jeho skupinu Okolo (kromě Adama ji tvoří Matěj Činčera a Jan Kloss) náročný. Dokončovali svou zatím nejobsáhlejší publikaci s názvem European Design Stories, na jejíž vznik získali grant Evropské unie. „Byla to zábava, za kterou jsme byli dokonce zaplaceni, což je skvělé. Cestovali jsme po Evropě, navštěvovali designéry a architekty, byli jsme s nimi v osobním kontaktu a všechno jsme zažívali na vlastní kůži, což jsme se následně pokusili zprostředkovat v té knize. V podstatě jsou to takové deníky z cest, rozhovory, fotoeditorialy. V Miláně jsme pak měli na veletrhu prezentaci spojenou s instalací a videorozhovory, což mělo úspěch a musím říci, že jsme se nezastavili. V září jsme dělali výstavu Ronymu Pleslovi v Letohrádku královny Anny, já ji kurátoroval a kluci dělali grafiku katalogu,“ vypráví Adam.
I přes nabitý program stihl Adam sledovat mladé designéry. „Hodně mě potěšil keramik a designér porcelánu Roman Šedina, kterého jsem dlouho vnímal jako manýristu, jeho produkty mi nebyly blízké. Vloni se proměnil a v Mikulově na festivalu Křehký představil novou kolekci váz KA s reliéfním povrchem,“ říká Adam.
„Určitě fandím i Jakubu Berdychovi. Letos představil porcelánová svítidla s rukama, což je úžasná surrealistická poezie. A z mladých designérů mne hodně zaujal Eda Herrmann, který vyhrál Diploma Selection na Designbloku. Udělal betonovou lavičku pro MMCité a s Matějem Coufalem úžasná svítidla Gong. Myslím, že letos bude objevem roku Czech Grand Design. Hodně mě baví i Aleš Kachlík a jeho kolekce futuristických brýlí. Každý rok se scéna rozrůstá o nové talenty. Už to není jen pár lidí jako před deseti lety. Člověk se dnes musí mnohem víc ohánět – a to je pro design jen dobře.“
Článek vyšel v magazínu Esprit.
