Snímek Happy End je ansámblové drama ze severofrancouzského Calais. Třináctiletá Eve se s tatínkem (Mathieu Kassovitz) a jeho novou ženou stěhuje do honosného rodinného sídla, kde rozhodnou rukou vládne Anne (Isabelle Huppertová). Postupně ovšem zjišťujeme, jak jsou všichni členové rodiny sebestřední, neurotičtí, neschopní domluvy.
Isabelle Huppertová, která loni získala Zlatý glóbus za hlavní roli v thrilleru Elle, se s Michaelem Hanekem poprvé potkala v Pianistce (2001), později spolu natočili Čas vlků (2003), Lásku (2012) a nyní Happy End, film, který se nemilosrdně dívá na buržoazní rodinu v měnící se Evropě.
LN: Jak jste vnímali Happy End, když jste ho natáčeli?
Michael Haneke tomu říká momentka. Jde o skicu rodiny, která symbolizuje stav našeho západního světa. Bez psychologie, zato s fakty. On je mistrem jisté dusivé atmosféry. Precizně ukazuje ponořenou část ledovce. Nemusí pak příliš ukazovat násilí; chce, abychom je raději cítili na vlastní kůži.
LN: S Michaelem Hanekem úspěšně spolupracujete skoro 20 let. Jak se za tu dobu váš vztah proměnil?
Jsme přátelé. Vracíme se k sobě navzájem. Náš způsob práce se moc nezměnil, je to pořád stejně lehké. Má cit pro správný rytmus a líbí se mi, jak se snaží o co nejopravdovější obraz. Snaží se ukazovat pravdu, nelže. Je v tomto ohledu nekompromisní a to mi imponuje.
  |
LN: Jak vy sama nacházíte hereckou pravdu?
Většina herectví je přehrávání. Já mám radši co nejmenší gesta. Emoce se mi pak díky tomu lépe vyjadřují v detailu než v širokých záběrech. Chci na sebe jenom detaily! Fakticky. Občas se docela trápím, než se kamera přiblíží. A pak je tu a už to není jenom o řádcích scénáře, ale taky o tom, co si myslím nebo co naopak skrývám.
LN: Jak vlastně Haneke režíruje? Jeho scénáře působí dost úsporně.
Jsou skutečně poměrně minimalistické. Přesto je v nich dost materiálu, který nastartuje moji fantazii a hereckou obrazotvornost. A to je taky můj recept na hraní – spoléhám se na instinkt, nekladu si zbytečně mnoho otázek, nestuduju svoje řádky pod lupou. Přečtu si je jenom narychlo.
LN: Proč?
Ve finále jde o ten jeden moment. Není nic předtím ani potom. Pocity, které mají být zachyceny na film, se mi na tváři objevují, když se zapne kamera. A Haneke, on sám moc nevede, nedává mi žádné velké rady. Nemá ani rád tu obvyklou „psychologii“; charaktery jsou podle něj utvářeny činy, které zase vycházejí ze situací, v nichž se postavy ocitají.
LN: Nachází se vám tyto momenty snadno?
Máme na to prostor. Haneke rád opakuje záběr. Klidně čtyřicetkrát. Jde obvykle o ty dlouhé sekvence, v nichž se odehrává spousta věcí – a ze všeho nejdůležitější je trefit jejich rytmus.
LN: Je to vyčerpávající?
Nedokážu si představit, že bych to odmítla. Filmařina je prostě profese postavená na protikladech. Všechno neustále opakujeme a zároveň lovíme ten jeden unikátní okamžik, který má nakonec blízko kouzlu.
LN: Přesto, pohybujete se u filmu od začátku sedmdesátých let, nepřepadnou vás někdy hvězdné manýry?
To by bylo směšné. Jsem příliš hrdá, než abych skončila jako karikatura. Někdy se ale cílevědomost zaměňuje za náladovost. Já třeba jasně vím, co chci. Dokážu si za tím jít. Štáb si to však může vyložit tak, že jsem náladová, že si stavím hlavu a bůh ví co. Je to tak zejména s herečkami. U mužů jde o projev pevné vůle, ale ženská je hned koza. Já přitom jenom chci, aby ten film byl dobrý.
LN: Co dneska čekáte od filmu jako takového?
Ano, i já jsem mizantrop, říká o sobě výtvarník Jan Švankmajer |
Pořád hodně! Je to médium, které stále prokazuje životaschopnost. Dokáže se proměňovat, vznikají nové formy. Jestli od filmu ale něco určitě nečekám, tak jsou to návody, kázání. Jak říká Michael Haneke: pokud chcete doručit vzkaz, jděte na poštu.
LN: Podle čeho vybíráte svou další roli?
Podle režiséra. Je to debutant? Je zavedený? Sejdu se s ním, povídáme si. Někdy to není snadné, ale jsem už velká holka. U Hanekeho neváhám. U něj souhlasím ještě dřív, než pošle scénář.
LN: Stalo se vám někdy, že jste si uprostřed natáčení uvědomila, že režisér nestojí za nic?
Můj drahý, to se mi nikdy nestalo! Vážně. Samozřejmě že někdy natočíte něco, čím nepotěšíte davy, ale to prostě taky nejde pořád.
LN: Jak rychle se novou roli učíte?
Rychle, moc se tomu nevěnuju. Doufám, že to není poznat! Ale nedávno jsem v dramatu Madame Hyde hrála učitelku matematiky. Nejsem žádná vědkyně, a tak jsem na začátku vůbec nevěděla, co vlastně říkám. Je pro mě těžké naučit se něco, čemu nerozumím.
LN: Jak vnímáte nedávné vyjádření vaší kolegyně Catherine Deneuvové, v němž v podstatě odmítá současné hnutí Me Too?
Já vcelku chápu, proč to podepsala. Celá ta věc... ta dynamika je poměrně předvídatelná. Je to dlouhý proces, který probíhá ve vlnách. Někdy to zajde moc daleko a pak jí rozumím. Ale jak se říká, když se kácí les, létají třísky. Muselo se to stát. Vzešlo to sice z filmové branže, ale mě těší, že to dává hlas i bezmocným ženám z jiných oborů. To je nejdůležitější.
LN: Zažila jste diskriminaci?
Nezažila.
LN: Máte stejný plat jako vaši mužští kolegové?
Odteď už jo! Dělám si legraci. Tohle je ale přece naprostý základ, nemyslíte si? Proč by za stejnou práci neměly mít ženy stejné peníze jako muži? Dneska jsem o tom shodou okolností slyšela mluvit jednu političku, která by to chtěla napsat do zákona. Víceméně jsem pro.
LN: Vnímáte rozdíl mezi režiséry a režisérkami?
Mám pocit, že režisérky spíše než režiséři dávají prostor osobnějšímu pohledu. A pak se nedrží tolik zaběhaných schémat. Režiséři jedou po dálnici, ale režisérky po vedlejších cestách. Obvykle se tam dýchá volněji.
LN: Věříte ve šťastné konce?
Nejsem taková pesimistka jako Michael Haneke. Na druhou stranu si nemyslím, že bychom měli točit filmy jenom pro zábavu. Ale on ani sám Michael Haneke není žádný smutnílek. To, že jeho filmový svět je pochmurný, ještě neznamená, že někde v koutku neustále brečí. Naopak, dost často se směje.
