Lustigova léta s Ditou

(PSEUDO)HRDINOVÉ Je to už pár let, co jsme si s Arnoštem Lustigem povídali o tom, jak stále vylepšuje svoje knihy. Zdály se mi, alespoň některé, natolik dobré, že nepotřebují žádné přešívky, a ptala jsem se, proč je vlastně přepisovat. „Já je nepřepisuju, nic nepředělávám, jen doplňuju,“ řekl mi tehdy. Svěřil se také, že některé jeho postavy na něj mluví ve snu. „Vedeme živé dialogy,“ přesvědčoval mě. Jednou z takto „stále živých“ hrdinek z Lustigovy bibliografie je Dita Saxová. Od roku 1963, kdy román o plaché židovské dívce, která přestála koncentrační tábory, ale zůstala na světě sama a těžko se orientuje v poválečné, opět bezohledné a zištné společnosti, vyšel, urazil spisovatel dlouhou a úspěšnou cestu oceňovaného literáta světoběžníka. Přesto jej, jak říká, Dita neopouští, budí ho ze spaní, mluví na něj a jejich dialogy navíc bývají dost erotické.