Luxusní rande s Marilyn: do kin se vrací tři kultovní filmy

Filmová distribuce se nadechuje k sezoně letních blockbusterů,místo na superhrdiny zachraňující svět však distribuční společnost Aerofilms sází na jinou divácky přitažlivou novinku. Kromě nových titulů totiž do českých kin pravidelně uvádí i archivní snímky, které se znovu dostávají do oběhu v digitální podobě.

Po filmech s Audrey Hepburnovou či Scorseseho Taxikáři přichází na řadu minipřehlídka Marilyn Monroe. Ta je jakýmsi přepychovým doprovodným programem k mezinárodní putovní výstavě, která se právě koná v Jízdárně Pražského hradu a vznikla loni při příležitosti padesátého výročí předčasné smrti hollywoodské legendy.

Bez šrámů a vybledlých barev

Od 1. června tak bude ve vybraných kinech k vidění trojice nejslavnějších titulů Monroe: ozdobou přehlídky je komedie Někdo to rád horké, důvěrně známá z televize – na filmovém plátně a v originálním anglickém znění s titulky ji zde však zřejmě viděl málokdo. Naposled se snímek z roku 1959 v této podobě hrál pro návštěvníky Letní filmové školy v Uherském Hradišti v roce 2011. V romantické retrokomedii odehrávající se během prohibice si Monroe zahrála krásnou zpěvačku dívčí jazzové kapely, v níž najdou útočiště před pomstychtivými gangstery dva muzikanti v ženském převleku (Tony Curtis, Jack Lemmon). V přehlídce Aerofilms, nazvané lakonicky Marilyn, nechybí ani komedie Páni mají radši blondýnky, kterou v roce 1953 natočil režisér Howard Hawks. Příběh dvojice kamarádek hledajících lásku, v němž se plavovlasá legenda objevila po boku hvězdné rusovlásky Jane Russellové, patří ve světě mezi kultovní díla. V Čechách ji však většinové publikum prakticky nezná.

Podobná je pozice konverzační komedie Slaměný vdovec, jež je opět dílem režiséra Billyho Wildera: snímek inspirovaný divadelní konverzačkou George Axelroda představuje Monroe v roli svůdné nové sousedky ohrožující počestnost uťápnutého nakladatelského redaktora. V roli sexuálně vyhladovělého chlapíka, jehož rodina odjela na léto z dusného New Yorku, se představí Tom Ewell.

Přehlídka, která bude v českých kinech k vidění do konce srpna, nabízí unikátní příležitost vidět tři klasické hollywoodské snímky v rozměru, pro který byly natočeny: v kině, na velkém plátně. Důležitá je ovšem i jejich nová, digitální podoba. Přepis z celuloidu do digitálního formátu se totiž provádí pod patronátem filmových historiků a specializovaných techniků. Vrací starému filmu původní obrazovou i zvukovou kondici, takže i snímky staré víc než půlstoletí jsou zbaveny rysů, které si veřejnost spojuje s archivními díly – a které ji většinou od jejich sledování odrazují: dramatických škrábanců, vybledlých barev, rozmazaných kontur či masivního poškození zvukové stopy.
Marilyn Monroe se tak na filmovém plátně představí v uživatelsky maximálně příjemné kondici, která dovolí ocenit živoucí sílu jejího charismatu i nepřehlédnutelné kvality „jejích“ filmů.

Tajemný předmět divácké touhy

Mezi filmy a výstavou, kterou připravilo muzeum významné obuvnické firmy Museo Salvatore Ferragamo, existuje pevné pouto: filmová hvězda je totiž prostřednictvím nejrůznějších médií vnímána jako módní ikona i kulturní fenomén. I podstatu expozice tedy samozřejmě tvoří předměty, které nás usvědčují z fetišismu. Snaha přenést kouzlo filmové star na nějaký předmět a uchovat jej v čase v sobě tají až pohanské pudy, jejichž objektem samozřejmě byly a jsou i jiné hvězdy než Monroe.

Třicet vystavených párů bot a téměř padesát modelů, které herečka nosila na filmovém plátně i v soukromí, nicméně jako by oficiálně posvěcovaly rozpor, s nímž se Monroe rvala až do své tragické smrti. Když roce 1962 – v pouhých šestatřiceti letech – spáchala sebevraždu, vnímala podle svědectví pamětníků svou kariéru ve světle snahy vymanit se z pozice pouhého bezduchého sexsymbolu. Rozpor spojovaný obvykle s Monroe – spor mezi vnější, tělesnou prezentací a představením hereckého talentu – je ovšem jen další umělou, zjednodušenou součástí hvězdné legendy.

Kouzlo Marilyn totiž spočívá v přirozenosti a celistvosti, s jakou na diváky prakticky v každém okamžiku své přítomnosti na plátně působí. Stačí si vzpomenout na onen okamžik, v němž se hrdinka Slaměného vdovce během procházky dusným večerem chladí nad proudem vzduchu z větrací šachty newyorské podzemky. „Pózovací“ scéna v bílých šatech pro mnohé symbolizuje celou Monroe, i když trvá jen čtyři sekundy. Aby měla vůbec nějaký smysl, musí ovšem být vyvrcholením rozhovoru, který hrdinové zapředou cestou z kina, kde byli na hororu Netvor z Černé laguny. A scéně musí dodat náležitou voyeurskou energii obdivný pohled hrdinčina společníka – jenž však možná nezahlédne o mnoho víc než divák – totiž holé nohy odhalené nevinně ani ne do půli stehen.

Legenda Marilyn ovšem neztrácí svou sílu právě proto, že je ve své podstatě romantizující, unikavě erotická. To je dobře viditelné právě v hereččiných nejlepších filmech, na které můžete vyrazit do kina právě nyní.