Zájmem Lékařského odborového klubu je, aby aktuální situace ve zdravotnictví byla v médiích líčena těmi nejtemnějšími barvami. Snahou odcházejících lékařů a jimi najatých „píár“ je nejpozději do konce února, kdy budou končit výpovědní lhůty, vystresovat politiky do té míry, aby lékařům přidali na platech. Proto čteme, že 78 nemocnicím hrozí kolaps, ačkoli to tvrdí odboráři, nikoli 78 ředitelů. Odvážných či – natvrdo řečeno – lživých tvrzení z úst lékařů-odborářů bude jen přibývat, hrají totiž o čas. Za prvé si mnozí z těch, kteří výpovědi podali, své rozhodnutí rozmyslí. Lékaři totiž v ČR nežijí na sociálním dně a do ciziny se nechce rozhodně ani polovině z oněch 3800, již podali výpověď. Těm, kteří výpověď nevezmou zpět, pak mohou ředitelé nabídnout jinou právní formu spolupráce než zaměstnanecký poměr. A že by na to mnozí kývli, nepřímo dokládá rozčilení odborářů i pana Kubka z komory.
Vydrží-li ministr zdravotnictví do března reagovat v klidném a věcném tónu, troufáme si odhadovat, že z nejhoršího budeme venku. Několik nemocnic bude patrně zrušeno, o tom, že je to potřeba, se ostatně debatuje mnoho let. Jiné nemocnice zavřou některá oddělení, avšak kolaps nemusí nastat. Naopak, ti lékaři, kteří opravdu neodcházejí do ciziny a vsadili na vydírání a na to, že si od března posedí pár týdnů doma, budou mít problém. Nikoli s penězi, ale s prací. Ono se špatně vrací na původní místo s prosíkem, a pokud mohl někdo vedení nemocnice vydírat: jestli mi nepřidáte, odejdu, nyní může počítat s jedinou odpovědí – nepřidáme. Navíc zrušením třeba jen deseti nemocnic přibude na trhu lékařů ochotných pracovat za stávající mzdu.
K úspěchu by mohlo „odcházejícím“ lékařům pomoci veřejné mínění, jehož se politici bojí. Jenže má občan věřit těm, kteří hlásají, že svým odchodem chtějí způsobit jeho exitus?
