1. Likvidacionistický přístup. Povolená pomoc pouze výměnou za automatickou restrukturalizaci dluhu (věřitelé bank, akcionáři bank, držitelé dluhopisů soukromých i státních přijdou o vklady a podíly na základě jasných a předem stanovených pravidel). S tímto názorem se snoubí možnost odchodu z eurozóny.
2. Renacionalizace fiskální politiky. EU a Brusel přestanou mluvit do toho, jaké mají mít státy schodky a dluhy.
3. Vznik společného bezpečného aktiva či společného eurodluhopisu.
4. Vznik centrální fiskální kapacity a další rozvoj stávajících instrumentů a infrastruktury.
Ve skutečnosti se prosadí různé upatlané myšlení a upatlaná praxe. Například představa vzniku „sekuritizovaného“ bezpečného aktiva (smíchání státních dluhopisů, jejich derivace a přeprodej) a různé variace křížového postupu mezi všemi čtyřmi školami. Nejpravděpodobnější budoucí vývoj půjde cestou kombinace školy 1 a školy 4 (samotný server Eurointelligence.com podporuje školu číslo 3, společné aktivum opravdové, nikoli sekuritizované).
MMF, který právě vydal doporučení k reformě eurozóny, je spolu s francouzským prezidentem Macronem příznivcem vzniku společné fiskální kapacity. Podle šéfky MMF Christine Lagardeové byla fiskální politika členských zemí eurozóny během krize vysoce procyklická a způsobila dvojitou recesi.
Menší fiskální kapacita by mohla dopady krize ztlumit – nikoli odstranit. MMF navrhuje fond „pro deštivé dny“, kam by členské státy eurozóny přispívaly 0,35 procenta HDP; dopad hypotetické krize by se snížil o 0,5 procenta HDP.
…
Probíhající prezidentské volby v Tunisku jsou podle komentátora FT Gideona Rachmana smutnou podívanou.
Ukazuje to, jak dopadly požadavky na demokracii z období arabského jara roku 2011.
Režim egyptského prezidenta Sísího je ještě represivnější než Mubárakova vláda, svržená za egyptské revoluce. V Libyi vládne násilná anarchie, lidem se stýská po Kaddáfím. Nejsmutnější je občanská válka v Sýrii, která přinesla miliony mrtvých, zraněných a bez domova.
Násilný konec arabského jara nenávratně poškodil liberální politiku nejen na Středním východě, ale obecně. Americká Trumpova administrativa dnes považuje podporu demokracie za naivní a mnoho Evropanů by tiše souhlasilo. V módě jsou silní lídři od Moskvy po Manilu.
Výjimkou potvrzující pravidlo je Tunisko, kde vládne zvolená koaliční vláda. Právě se chystají poklidné komunální volby a příští rok budou prezidentské.
V zemi se předloni odehrály dva velké teroristické útoky, ale bezpečnostní situace je nyní pod kontrolou. Optimisté se domnívají, že Tunisko bude jednou příkladem pro demokracii v arabském světě. Pesimisté si myslí, že jednou naopak špatně dopadne, především pod tíhou sociálních a ekonomických problémů.
Výhodou Tuniska je, že nemá tolik kmenových a náboženských rozdělení. Země má například psanou ústavu. Má slušný vzdělávací systém a ženy hrají prominentní roli ve veřejném životě. Vedoucí muslimská politická strana odmítá výraz „politický islám“ a její lídr Ghannúší se považuje za „muslimského demokrata“.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
