A stojí za nedávným summitem Trump–Putin v Helsinkách Kissingerova teorie triangulární diplomacie naruby? Pokud na počátku 70. let Nixon s Kissingerem přitáhli Čínu blíže k USA a izolovali Rusko, dnes má Trump za lubem opak: uzavřít sňatek z rozumu s Ruskem a odtáhnout Rusko od Číny.
Dobře to rozebírá Hal Brands na serveru Bloombergu. Podle Brandse by to z pohledu zájmů USA jako supervelmoci pod tlakem mohlo dávat logiku, ale nebude to fungovat, pokud se leccos velmi nezlepší a zároveň leccos velmi nezhorší.
Geopolitická logika možného oddělení Ruska a Číny od sebe dává smysl. Obě země představují největší ohrožení amerického vlivu a zájmů, obě země představují ohrožení stability Amerikou vedeného mezinárodního systému. Obě země vedou permanentní kampaň a pokoušejí se roztrhat americké sféry vlivu. Obě země chtějí oslabit Amerikou vedené aliance a partnerství a projektují a chtějí rozšiřovat svůj globální vliv.
Zdánlivě by to nemuselo být složité, protože obě země si v minulosti více konkurovaly, než kooperovaly a vedly mezi sebou války horké i studené. Dosud jsou rivaly ve věci vlivu na Střední Asii – a historie napovídá, že dvě nesmírně ambiciózní kontinentální země s tisíci mil sdílené hranice se nakonec obrátí proti sobě. Což obě země o sobě dobře vědí a tuší.
Americe by se jistě hodilo poněkud zredukovat počet svých nepřátel. USA se rychle blíží strategické insolvenci, tedy bodu, kdy většina globálních závazků převyšuje schopnost jim dostát. Kdyby se Amerika dohodla s Ruskem, mohla by si ulevit ve východní Evropě, kde je americký vojenský potenciál pod velkým tlakem. Zdá se být tedy chytré vymyslet nějaké partnerství s Ruskem proti nebezpečí z Pekingu, které je daleko dlouhodobější a silnější.
Nixonova aliance s Čínou skutečně měla na oslabení SSSR zásadní vliv a silně přispěla k vítězství Západu ve studené válce. Po podobném úspěchu nyní asi touží někteří stratégové kolem Trumpa. Jenže podle Halse tato analogie zatím vůbec nefunguje.
Hlavním důvodem je, že síly, které tlačí Rusko a Čínu ke spojenectví, jsou daleko silnější než ty, jež je táhnou od sebe. V 60. letech byly Rusko a Čína na prahu války. Možná dokonce na prahu nukleární války. Rivalita v tom, kdo povede komunistický svět, byla silná. Nyní to oběma zemím spolu dobře jde. Obě země kooperují ve vojenských technologiích, ale hlavně podporují autoritářský koncept vlády a fandí autoritářským vládám od Venezuely po Kazachstán.
Obě země mají zájem podminovat Amerikou vedený mezinárodní pořádek, a protože obě země nejsou demokratické, vnímají ideologické ohrožení od demokratické supervelmoci.
Jenže… Čína představuje pro americké zájmy dlouhodobě daleko větší nebezpečí než Rusko. V krátkodobém pohledu ale představuje Putin daleko bezpečnějšího a disruptivnějšího hráče. Za poslední dekádu zaútočil Putin na tři země – Rusko, Ukrajinu a Sýrii – a prováděl skryté útoky na západní politický systém. Putin má asi pocit, že se mu v tomto směru daří. Kus Ukrajiny už sebral, intervence do americké politiky stála málo a vynesla hodně a interní krize v EU a NATO si také může částečně vykládat jako svůj úspěch.
Co by asi mohly USA Putinovi nabídnout? Výměna Ukrajiny za Sýrii (zrušení sankcí výměnou za pomoc Ruska v boji s terorismem) by asi nestačila. Putin určitě žádal oslabit či odstranit deterent, který NATO vybudovalo proti Rusko na svém východním křídle. Tím by ale USA zničily část mezinárodního Amerikou vedeného systému. Místo aby ho zachránily.
A nyní k tomu, co by se muselo zhoršit. Rusko by muselo cítit, že nebezpečí z Číny je mnohem akutnější. Čínský expanzionismus by musel fundamentálně začít ohrožovat ruské bezpečnostní zájmy ve Střední Asii nebo na Sibiři. A na straně druhé by musel Putin být přesvědčen, že potřebuje lepší vztahy se Západem, že cena za konfrontování se s USA i Evropou je příliš vysoká. Aby Rusko pomohlo Západu oslabit Čínu, muselo by být přesvědčeno, že není lepší oslabovat Západ kooperací s Čínou. Teprve pak může Rusko potřebovat kissingerovskou triangulární diplomacii.
Poznámka Monitoru JM: I kdyby si Trump s několika svými stratégy toto všechno přál, americký vojenský, politický a zahraničněpolitický establishment bude dost rezolutně proti. A Amerika přeci jen není diktatura.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
