Článek Setha Frantzmana se jmenuje „Uvedení historie na pravou míru – Polsko se bránilo nacistům“.
Historické pravdy jsou dobrý začátek a pravda je, že Polsko bylo jednou ze zemí, která vyslala do boje s nacisty obrovské množství mužů a žen. Text začíná exkurzem. 1. září 1939, rok po invazi do Polska, přejmenovali Němci varšavské Piłsudského náměstí na náměstí Adolfa Hitlera. Piłsudského socha byla schována za dřevěné bednění. Účel byl jasný: vymazat Polsko a polskou historii.
Izraelský předseda vlády Benjamin Netanjahu říká: „Oponuji tomuto polskému zákonu, protože nelze měnit historii a holokaust nemůže být popírán.“ Polský předseda vlády Mateusz Morawiecki zase zdůraznil, že „Auschwitz-Birkenau není polské jméno a Arbeit macht frei není polská fráze“.
Podle Frantzmana je sice nesmysl řešit to zákonem, ale Polsko má pravdu. Za holokaust není zodpovědné a odolávalo nacistům vehementně, zatímco jiné země se rozhodly kolaborovat.
Polsko bylo subjektem nejzvrhlejších politik nacistického Německa. Za války byly zavražděny dva miliony Poláků a 1,5 milionu Poláků bylo posláno do Německa na otrockou práci. Tři miliony Poláků židovského původu byly zavražděny při holokaustu. Varšava byla zcela zničena. A tak dále.
Zbraně SS našly rekruty v Albánii, Belgii, Estonsku, Finsku, Francii, Maďarsku, Litvě, Norsku, Rumunsku a Švédsku, ale nenašly žádné rekruty mezi Poláky.
Je podivné, že Poláci mají mít image někoho, kdo pomáhal nacistům, zatímco se smývá obraz skutečné kolaborace v západní Evropě. Všichni se ve škole učíme, že Dánsko zachraňovalo Židy, ale jaksi se zapomíná, že 6000 Dánů se přihlásilo do divizí SS Wiking a Nordland. 40 000 dobrovolníků našla SS v Belgii a v části Francie fungoval kolaborantský vichistický režim, který registroval Židy a posílal je nacistům.
Autor cituje Charlese Kaisera: Většina Francouzů nebyli ani kolaboranti, ani odbojáři. Většina lidí držela hlavy dole a byla ráda, že má co jíst. Většina populace chápala odbojáře spíš jako fanatiky. Poláci nenazírali na své odbojáře jako na fanatiky.
…
Lahav Charkovová ve svém článku píše, jak se stala v Polsku veřejným nepřítelem číslo jedna. A to proto, že ve svém tweetu napsala v sobotu záměrně čtrnáctkrát za sebou výraz „polský tábor smrti“. Z Polska prý dostala přes internet reakce, že je představitelkou prolhaných židovských médií, živoucí příklad toho, proč se každá země na světě zbavila Židů, když mohla. Dozvěděla se, že je škoda, že se narodila, a že je k..da a k..va, která má být znásilněna, že je blbá a spoustu dalších věcí.
Výraz „polský tábor smrti“ autorka nikdy předtím nepoužila, motivoval ji k tomu pouze nový polský zákon, který pod hrozbou tří let vězení zakazuje veřejně zmiňovat jakoukoli polskou účast na nacistických zločinech.
Tři miliony – tedy 90 procent polských Židů – zahynuly při holokaustu. Takových čísel nelze podle Charkovové docílit bez kooperace. Již v roce 1941 sami Poláci začali v obci Jedwabne pogrom, nahnali Židy do stodol a zapálili je. Po skončení války se konal další pogrom v obci Kielce a dalších případů poválečného násilí na Židech jsou desítky.
Ano, autorka uznává, že 6000 Poláků jmenoval Izrael „spravedlivými mezi národy“ a stovky Poláků byly za války popraveny za pomoc Židům.
Jako novinářka prý ale autorka nenávidí cenzuru a sotva ji prý stráví, když jde o některé otázky národní bezpečnosti. Tady ale o bezpečnost nejde. Jde o ochranu polského ega pomocí cenzury historie a hraničí to s popíráním holokaustu a s trendy, které probíhají v Maďarsku a na Ukrajině.
Polsko má podle Charkovové čelit pravdě. Ta země je prý hluboce antisemitská, a to dosud. Anti-Defamation League tvrdí, že 45 procent Poláků má antisemitské názory. Poláci si to mají připustit, mluvit o tom a vypustit své démony.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
