Americká banka JP Morgan nás navíc právě vyřadila z klubu bohatých vyspělých států, protože máme tři roky po sobě příjem na hlavu nižší než 20 000 dolarů ročně (tuto podmínku splňuje pouze Slovinsko). V některých textech se uvádí, že jsme se po roce 1989 domnívali, že doženeme Německo za deset dvacet let.
Ponechme stranou přepočítávání mezd přes kurz, které se vyskytuje ve většině článků. Důležité je poměřovat a srovnávat podle parity kupní síly, tedy musíme vědět, co si za svou mzdu opravdu koupíme. Nicméně ze statistik opravdu vyplývá, že ve formě příjmu se z toho, co průměrná firma vydělá, rozdělují skutečně relativně nízké částky.
K tomu dohánění Německa za deset dvacet let po revoluci bych rád dodal, že si nepamatuji, že by někdo něco takového říkal a čekal. Nejoptimističtější výklady, na které si vzpomínám, byly, že pokud Němci potřebovali na budování svého hospodářského zázraku po druhé světové válce dvě až tři generace, u nás to bude podobné.
Další podstatná věc je, že nejdynamičtější bohatnutí západu Evropy v podobě růstu příjmů se odehrávalo v době před nástupem globalizace, resp. do pádu komunismu. Nějaká konkurence tehdy existovala pouze v atlantickém prostoru – východní Evropa byla za oponou a Čína byla ještě zemědělská země. Česká republika začala budovat tržní ekonomiku či kapitalismus v době, kdy zároveň propukla globalizace v plné míře. Přišla levná konkurence z východní Evropy, vyrábí se v Číně, offshoruje do Indie apod. Mzdy v Německu či Dánsku už dávno nerostou tak jako v 60., 70. a 80. letech.
Podstatnou částí hospodářského zázraku poválečného Německa samozřejmě je i to, že bankovnictví, finančnictví a průmysl zůstaly (či nikdy nepřestaly být) v německých rukou. Nic takového v postkomunistickém světě vybudovat nešlo. Nebyl tu žádný kapitál, nebyla tu žádná zkušenost s řízením moderních korporací – obojí muselo přijít ze Západu.
Pokusy vlád Václava Klause budovat český kapitalismus skrze bankovní socialismus a protežování některých dravých „českých“ finančních skupin byly odsouzeny k nezdaru. Po revoluci jsme měli české banky a investiční fondy kontrolované českými a bankovními skupinami, ale protože jsme Češi, vše jsme v 90. letech rozkradli či si nechali rozkrást. Budování nových českých národních šampionů (a třeba i světových lídrů) nyní potrvá, i když světélka naděje tu jsou, jako třeba firma Avast.
Co se týče momentálního výpadku z tabulky JP Morgan či naakumulované frustrace z několik let trvající relativní mzdové stagnace, ta souvisí s řízeným oslabováním měny ze strany ČNB. Nějaký experiment ČNB asi dělat musela, ale tento začal pozdě a trvá příliš dlouho. Kdyby minulé vlády nepřišly s nesmyslnou politikou škrtů, zvyšováním daní a strašením lidí (Polsko po roce 2008 neškrtalo a do recese se vůbec nedostalo), nemusela by ČNB ani dělat žádná opatření, kvůli kterým se dnes lidé cítí v zahraničí jako chudí příbuzní. Miroslav Kalousek si z věty „za všechno může Kalousek“ rád dělá legraci, ale od pravdy to vlastně daleko není.
Jinak samozřejmě situace nemá žádné snadné a rychlé řešení. Sektorové daně jsou nesmysl. Samozřejmě musíme přestat podporovat levné montovny, státem podporovat pouze produkci s vysokou přidanou hodnotou a silným vývojem a výzkumem. Reformovat vzdělávání je běh na dlouhou trať, ale začít se mělo dávno.
Pravdou je, že české odbory jsou úplně neschopné a v odvětvích a firmách s disproporčním a setrvalým odlivem masivních dividend vlastníkům by si mohly dovolit vyvíjet mnohem větší tlak. Je to ale jejich věc.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
