K dohodě se vrací a hodnotí ji velice pozitivně významný německý ekonom Daniel Gros a šéf bruselského Centra pro evropská politická studia.
Podle Grose o další liberalizaci obchodu zase tolik nejde, na čem ale opravdu hodně záleží, je, že končí eskalace ve smyslu „oko za oko, zub za zub“ mezi Evropou a Amerikou, protože ještě nedávno to vypadalo, že může vypuknout plnohodnotná válka mezi Evropou a Amerikou. Dohoda byla pro všechny překvapivá, ale možná by podle Grose tak překvapivá být zase neměla.
Je třeba si uvědomit, že americký prezident má pravomoc vyhlásit a zavést celní tarify úplně sám, a to v zájmu národní bezpečnosti. Proto je Trump schopen vyhlásit svoji osobní obchodní válku – a nemusí se o tom vůbec bavit s americkým Kongresem. Plnohodnotná dohoda – třeba o svobodném obchodu – naopak vysloveně vyžaduje spolupráci a souhlas Kongresu. Vzhledem k přehršli parciálních zájmů, které by se takto mobilizovaly, je vysoce nepravděpodobné, že by se nějaká taková dohoda – snad s výjimkou obchodovatelného spotřebního zboží – mohla někdy brzy a rychle uskutečnit.
Historicky byla Amerika schopna uzavírat obchodní dohody, pouze pokud koalice různých aktérů, kteří by z ní mohli mít prospěch, zabezpečí více hlasů než ti, kteří jsou vůči importu zranitelní. Pokud je obchod považován za výhradně ekonomickou tematiku, je takovou koalici možné sestavit, protože prospěch z liberalizace obchodu převáží náklady.
Něco takového je ale v USA docela obtížné. Zahraniční obchod hraje v americké ekonomice vcelku zanedbatelnou roli. Export zboží představuje pouhých 10 procent amerického HDP. Přímá zaměstnanost v exportních odvětvích nehraje zásadní roli v americké ekonomice. V Evropě je tomu úplně naopak. Export většiny evropských zemí činí asi 25 procent HDP, v Německu toto číslo dokonce převyšuje 50 procent HDP (a v České republice je to ještě mnohem víc). Když ekonomika mnohem více závisí na obchodu, je snazší získat politickou podporu pro liberalizaci, proto byla podle Grose Evropa o něco nadšenější než Amerika ve věci atlantické dohody TTIP. Jednání se zastavilo již za Obamovy vlády.
Kromě toho J. C. Juncker přišel s osobním slibem Donaldu Trumpovi. V jednom z minulých Monitorů JM jsme se tázali, jak je možné, že se nikdo neptá na konkrétní obsah této dohody. Budou snad americkou sóju nakupovat evropské státy do svých státních hmotných rezerv? Podle Grose je Junckerův slib zároveň prázdný a zároveň snadno splnitelný. Prázdný je proto, že Evropská komise nemá žádný rozpočet na to, aby nakupovala americké sójové fazole, ani žádnou páku na evropské firmy a spotřebitele, aby to dělali za ni. Slib je ovšem velice snadno splnitelný, protože Čína již vyhlásila odvetná cla na dovoz americké soli. To ovšem znamená, že většina neamerických producentů sóji už musela přesměrovat svoje exporty na čínský trh, a přirozeně tak uvolnila evropský trh právě dovozu amerických producentů. Hlavní dopad čínských tarifů na americkou sóju pak spočívá v přesměrování světových toků sójových bobů.
Především dynamika obchodních vztahů s Čínou vysvětluje Trumpovu ochotu usmířit si Evropu. Kdyby se 25procentní clo zavedlo pro všechny dovozce do Ameriky, hřiště zůstane rovnoměrně nalajnováno. Když se zavede jen proti Číně, budou profitovat jiní výrobci. Evropští výrobci si konkurují s čínskými na americkém trhu (kde tak získají výhodu). Na čínském trhu si zase konkurují Evropané s Američany a na Evropany se čínská protiopatření nevztahují, protože žádná nová cla proti Číně nezavedli. Takže Evropa vlastně získává dvojnásobnou výhodu.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
