Stejně tak by se dalo říci, že EU jako entita minimálně donedávna spřátelená s USA dosud byla i prostředek k prosazování amerických zájmů. Nebo je snad v americkém zájmu, aby v Evropě posiloval ruský či čínský vliv?
Ať je to, jak chce, Německo je a zůstane nejdůležitější zemí Evropské unie a v nastavení budoucích vztahů s USA bude hrát klíčovou roli. Co by tedy Německo ve vztahu k fenoménu Trump mělo či nemělo dělat, na co by se mělo připravit, až se špičky obou zemí konečně začnou scházet a budou spolu mluvit?
I když má Německo jiný názor na otevřenost vůči muslimským uprchlíkům než americký prezident, rozhodně není dobrý nápad, aby byl tón Německa vůči Trumpovi jakkoli výchovný, protože by to mohlo dopadnout velice nepříjemně. Totéž ve věci boje s globálním oteplováním a klimatickou změnou. Ani tady se nevyplatí Ameriku vychovávat. Prioritou momentálně není boj s klimatickou změnou ani uprchlíci, prioritou v tuto chvíli je bezpečnost Evropy.
Německo by nemělo střílet na všechny zajíce najednou a mělo by se soustředit hlavně na to, jak udržet americký zájem o ochranu a obranu našeho kontinentu. Samozřejmě že bude dobré promluvit si o tom, jaké společné hodnoty mají Evropa i Amerika bránit. Nejde a nemůže jít pouze o teritorium. Zůstane Amerika obráncem svobod, ústavnosti, liberální demokracie a podobně? Hodnoty jsou ale jenom jedna věc, Německo se musí jasně přihlásit k urychlenému plnění zbrojních závazků v rámci NATO.
O víkendu pojede do Washingtonu japonský premiér Šinzó Abe. Veze si seznam plánovaných japonských investic v USA. To se jistě bude Donaldu Trumpovi líbit. Možná by si mohla něco takového připravit pro svou případnou budoucí cestu i Angela Merkelová.
Trumpova administrativa – konkrétně poradce pro obchod Peter Navarro – obvinila Německo, podobně jako Čínu, že záměrně oslabuje měnu a že je měnovým manipulátorem. I když měnovou politiku určuje ECB, bohužel se nejedná o úplný nesmysl. Německo opravdu vytváří přílišné obchodní i fiskální přebytky, a ještě je na to pyšné. Podobné věci Američané nechápou, vlastní obchodní a fiskální schodky tolik neprožívají.
Nastupující americký velvyslanec při EU Ted Malloch prohlásil, že by si nejraději zaspekuloval na rozpad eurozóny. Možná by Němci mohli Trumpa přesvědčit, že se eurozóna nerozpadne a že to s ní myslí vážně. To ale může znamenat větší integraci uvnitř eurozóny a více solidarity směrem na jih. Lze očekávat, že MMF vycouvá z asistence pro Řecko. Jednak proto, že prostým výpočtem lze doložit, že bez nominálního odpuštění dluhu to nepůjde, jednak proto, že Amerika jako hlavní akcionář MMF americkou účast stáhne. A buď pak Německo Řecku odpustí dluhy a vůči Itálii bude tolerantnější, nebo pan Malloch spekuluje správně.
Minulá americká administrativa – jak prezident Barack Obama, tak první ministr financí Tim Geithner – se v letech 2010–2012 telefonáty a intervencemi zasazovala o záchranu eurozóny před rozpadem. Nyní Trumpovo okolí eurozóně nevěří, rozhodně nebude o jejím smyslu nikoho přesvědčovat. Němci by měli dát Trumpovi jasně najevo, že se plete, že eurozóna přežije.
Možná bude muset Německo spolu s Francií rychle budovat společnou evropskou obranu a třeba i evropský jaderný deštník, zatím pod vedením Francie, s tím cílem, že atomové zbraně bude mít i Německo. Za studené války by prý Německu a Japonsku trvalo jaderně se vyzbrojit půl roku, existovaly na to i konkrétní plány. Je důvod věřit, že by to teď trvalo déle? Na druhou stranu jsou tyto přípravy sázkou do loterie. Pokud Amerika zjistí, že se Evropa o sebe postará sama, třeba se z ní stáhne úplně.
V Německu sice nikoho netěší, že Trump chce odměňovat Británii za brexit, ale teď, když je jasné, že brexit bude tvrdý, může Německo dávat Američanům najevo, že brexit může být tvrdý, ale oboustranně přátelský, že EU si nechce Británii znepřátelit, a už vůbec ne USA. Taktéž je v zájmu Německa Americe zdůrazňovat, že EU je a zůstane samostatná obchodní entita a jakékoli obchodní dohody lze uzavírat pouze s EU jako celkem, nikoli s jednotlivými členskými státy, jak už také kdosi z nové americké administrativy naznačil. Doufejme každopádně, že se Německo připraví dobře a nebude v jednáních s Trumpem a jeho týmem fatálně chybovat.
Kratší verze přečtena v úterý v Českém rozhlase Plus.
...
Slavný americký ekonom Barry Eichengreen napsal pro Bloomberg komentář: „Nespekulujte proti euru, zůstane tu s námi.“
Autor naráží právě na výše zmíněný výrok nastupujícího amerického velvyslance při EU Teda Mallocha. Eichengreen vzpomíná na slavný výrok Marka Twaina, že „zprávy o mé smrti jsou velice přehnané“. Kdyby euro umělo mluvit, řeklo by prý totéž.
Ano, je pravda, že evropští populisté od Beppeho Grilla po Marine Le Penovou euro nechtějí, a stejně tak je pravda, že společná měna má základní nedostatky: chybí jí alespoň nějaká fiskální politika a ministerstvo financí, chybí jí skutečná bankovní unie s pojištěním vkladů apod.
Euro ale podle Eichengreena přežije proto, že je skvělé. Euro je jako hotel z písně Hotel California – můžete se zapsat, ale ven už to nejde.
Lepidla, které drží euro pohromadě, jsou dvě. Za prvé je možný rozpad a vypořádávání závazků něco tak nepředstavitelně složitého a nákladného, že proti tomu bude vyjednávání brexitu procházka růžovou zahradou. Země by si musely vypořádávat i centrálněbankovní nerovnováhy v přeshraničních platbách (Target 2).
Druhá věc je politika. Země EU si po brexitu budou Unie více vážit. Pohled na to, jak se britská premiérka Theresa Mayová musí lísat do přízně Donalda Trumpa či tureckého prezidenta Erdoğana, není zrovna útěšný.
Autor je předsedou správní rady IPPS Institut pro politiku a společnost.
