Toho se bývalý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker pochopitelně rád chopil. Jeho projev před dvěma lety nebyl dobrý: zdůraznil povinné kvóty přerozdělování migrantů a přispěl k vykopání příkopů v Evropě a jejímu umělému rozdělení na část západní, vyspělou a solidární – a východní, zaostalou, sobeckou a postkomunistickou.
Loňský projev o stavu byl naopak docela vydařený a třeba z hlediska zájmů České republiky bylo důležité, že se jasně postavil proti myšlence vícerychlostní Evropy. Juncker vloni jasně řekl, že schengenský systém má pokrývat celou Evropskou unii, a odmítl zvláštní rozpočet pro eurozónu, jež má mít podle něj pouze „jednu řádku“ v rozpočtu EU. Též navrhl včlenit struktury blízké EU a stojící mimo EU – jako například záchranný val pro eurozónu ESM – do struktur EU.
V tomto kontextu je zajímavé, že letošní projev se ke zcela zásadním tématům, která otevřel projev minulý, vůbec nevrátil a místo toho otevřel témata nová. Nebo máme akceptovat, že je toto pro EU typické, že se prostě důležitá témata zapomenou a překrývají se novým balastem?
Žánrově tentokrát nebyl Junckerův projev vizí pro Evropu, ale spíše jakousi revizí, rekapitulací a loučením se s Evropou i vysokou politikou.
Co zajímavého zaznělo? Juncker například navrhuje posílit pravomoci úřadu evropského vyšetřovatele na boj proti terorismu. Tady není zřejmé, co přesně to znamená. EU určitě potřebuje lepší spolupráci tajných služeb a rychlejší výměnu informací, jestli to zajistí zrovna „úřad vyšetřovatele“, není ovšem jisté.
Co se migrace týče, Juncker už nemluví o povinných kvótách, ale o jakési trvalé solidaritě, nelze prý řešit každou loď s uprchlíky náhodně a zvlášť. Juncker vyzval k efektivnější ochraně vnějších hranic, Frontex má mít o deset tisíc lidí víc. Jenže nenavrhl žádné změny v popisu práce Frontexu, tedy nevyvrátil obavy z toho, že posílený Frontex může paradoxně urychlit přísun migrantů do Evropy. Zajímavé je i řazení. Co se migrace týče, je solidarita zmíněna na prvním místě, lepší ochrana vnější hranice a efektivnější návratová politika je až na místě druhém. To se nezdá být zrovna logické a k jednotnému názoru Evropy to nepřispěje.
Pozoruhodná je pasáž, kde se Juncker věnuje tomu, že se EU nemá „militarizovat“. Na jedné straně jde asi o vzkaz americkému prezidentu Trumpovi, že státy EU nebudou zvyšovat zbrojní výdaje bláznivým tempem. Na straně druhé to ale míří i proti francouzským návrhům na posílení vojenských jednotek pod správou EU a rozhodně jde o verbálně vstřícné gesto vůči tradičnímu a posilujícímu německému pacifismu.
Novinkou je podpora toho, že euro má vyzvat dolar a stát se výrazněji respektovanou rezervní měnou. Tomu by ale musely předcházet reformy eurozóny a nějaký jízdní řád těchto reforem, což je důležité téma, jenže se ho Juncker tentokrát úplně vzdal.
Juncker se neopomněl pochlubit pozitivními výsledky svého obchodního jednání s Trumpem, to mu však skutečně přiznejme k dobru, protože se to opravdu povedlo a vůbec nikdo to nečekal.
Předseda EK skončil citací francouzského filozofa Blaise Pascala, sice emotivní, ale docela hezkou (nejen v tom smyslu, že pro Francouze bylo v projevu také něco příjemného): „Milovat Evropu znamená milovat její národy. Milovat svůj národ znamená milovat Evropu.“ Ano, nalezení rovnováhy mezi národními a evropskými zájmy je to, o co v Evropě jde.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
