Bývalý lucemburský premiér to samozřejmě schytal od nejrůznějších pohotových příkrých soudců a eurofobů (nová móda je, že se Junckerovi říká „Jelcin EU“), my zde tedy provedeme pouze velice střízlivé hodnocení. O Junckerovi se ví, že je přesvědčený evropský federalista, a kdyby mluvil upřímně o tom, co je jeho evropský sen a představa, asi by to vypadalo o dost jinak. To pro začátek.
Juncker nabídl představu, jak vyvést EU z krize. U Čechů vyvolal smíšené pocity |
Samozřejmě že předseda EK musí svoji zprávu předem konzultovat s důležitými partnery v Evropě a může si dovolit jenom „velmi málo“. O tom „málu“ pak můžeme spekulovat, odkud se v projevu vzalo.
V anglosaském tisku si všímají, jak překvapivě málo se Juncker věnoval brexitu a jeho důsledkům. V zásadě pouze pravil, že vyjednávání o vystoupení Británie by mělo začít co nejdříve a že Británie nemůže počítat s principem „à la carte“, tedy vybrat si z jednotného trhu všechno kromě volného pohybu osob.
Náš komentář: Juncker si může říkat, co chce, ale článek 50 Lisabonské smlouvy patrně Británie naopak odstartuje, co nejpozději to vůbec bude možné. Brusel, jak vidno,nemá mechanismy, jak přimět Londýn, aby se rozhodl jinak. Samozřejmě se Juncker nezmínil o tom, jestli by neměl vyvodit z brexitu nějakou osobní zodpovědnost. Přiznejme si ale, že se to ani příliš nečekalo.
Nejvíce reakcí a titulků vyvolala výzva k vytvoření větší vojenské kooperace států EU a vznik nové centrály pro společné evropské velení. Nová vojenská spolupráce EU má být „komplementární“ s NATO. Více rozpočtu na obranu podle Junckera nesmí být „na úkor transatlantické solidarity“.
Zde je třeba doplnit, že jak je zvykem, začíná Evropa obráceně či od konce. Společné armádní kapacitě by přece měly předcházet společné bezpečnostní a vojenské cíle a těm zase analýza odsouhlasená členskými zeměmi. Potom má přijít ustanovení společné evropské bezpečnostní politiky a pak teprve vytvoření společné evropské armády. Až nakonec se vybírá sídlo velení.
Podobně to vlastně probíhalo se společnou unijní diplomacií. Nejprve měla přece existovat společná unijní zahraniční politika a pak teprve útvar, který má na starosti její naplnění. Jenže zahraniční politika EU dosud víceméně neexistuje nebo je velmi vágní, ač už od schválení Lisabonské smlouvy existuje unijní diplomatické těleso.
Juncker to má samozřejmě těžké, může asi navrhovat jenom to, na co jsou peníze. A koordinace obranných politik se může udělat, protože prý ušetří peníze tím, že se některé věci nebudou zbytečně dublovat a ušetří se nákupem techniky.
Co se týče toho, že nová evropská vojenská kapacita nemá poškozovat atlantickou spolupráci, to je jen dobře, protože jednomu je podezřelé, proč po společné evropské armádě volá soustavně a dlouho zrovna a například někdo jako Miloš Zeman.
Když Juncker vyzval k tomu, aby byl dvojnásobně navýšen jeho investiční plán, vychází asi vstříc volání, které v tomto směru přichází především z Itálie. Koneckonců proč ne. Odkud budou peníze, ale zatím nevíme, zřejmě se najdou až v příštím rozpočtovém období EU. Možná se mohl Juncker zmínit o tom, že snížení evropského rozpočtu za minulé Evropské komise – v době, kdy EU čelila a čelí tolika výzvám a krizím – byla chyba.
Novinkou je, že jsme se dozvěděli, že solidarita s uprchlíky by měla přicházet „od srdce“ a nemůže se od nikoho vynucovat. Takže konec kvót, nebo ne? Dobrou zprávou je urychlení příprav na společnou ochranu hranic EU, především v Bulharsku (200 lidí, 50 vozidel), započnou už v říjnu.
Podle Junckera musí „skončit válka, kde každý úspěch je národní a každý neúspěch evropský“. Ano, souhlas, apelů na slušnost není nikdy dost. Ale jak toho docílit, když pro ty, kdo to dělají, je to tak výhodné?
...
Čtenáře Monitoru JM zvu na mezinárodní konferenci o Evropě, která se koná 19. září.
