Z toho vyplývá, že se má Evropa spojit třeba i s Čínou, když Čína bude zárukou dodržování pravidel v mezinárodním obchodu. Anebo třeba s Ruskem: když USA zavedou cla na naše zboží, přestaneme se sankcemi a budeme vyvážet tam.
Jako by se najednou zapomnělo, jaká praxe existuje v Číně: do některých odvětví Čína zahraniční kapitál vůbec nepouští, jinde nutí investory k vytváření joint ventures, vedle kterých vznikne v Číně firma, která převezme či odcizí technologie a začne dělat sama totéž. Všechny západní země mají s Čínou obrovské obchodní schodky. Čína dlouhodobě plánuje a staví „dálnice“ pro svůj vývoz (hedvábná stezka), aby se v budoucnu mohla uplatnit jako dominantní světová síla. To je nějaký systém pravidel?
Spojovat Rusko s dodržováním pravidel je už úplný výsměch. Je to země, která ilegálně zabrala Krym, a ještě se světu chlubí, jak všechny oblafla používáním neoznačených zelených mužíků.
Inteligentnější variantu „protitrumpovské jednoty“ předestřel tento týden komentátor Financial Times Gideon Rachman. Pravidla mezinárodního obchodu mají podle něj bránit středně velké země (tedy měřeno velikostí populace z globálního pohledu) – Japonsko, Německo, Velká Británie, Francie, Kanada a Austrálie. Ve všech případech jde o velmi bohaté demokracie, což znamená, že mají podobné zájmy a hodnoty. Všechno jsou to velké obchodující národy (big trading nations). Všechny tyto země mají reálnou vojenskou kapacitu a jsou ochotné rozmisťovat jednotky v cizině (výjimkou je Japonsko, to ale tuto kapacitu může rychle navýšit). A všechny tyto země sdílejí zájem na mezinárodním pořádku, který sahá mimo obchod a investice a dotýká se například mezinárodních standardů lidských práv.
Časem se mohou připojit další středně velké mocnosti: Jižní Korea, Jižní Afrika, Itálie a Brazílie. Zde je vadou na kráse, že Jižní Afrika a Brazílie jsou již členy sdružení BRIC. Itálie prý možná směřuje k nacionalismu a protekcionismu trumpovského stylu a Jižní Korea má, jak známo, velký problém hned za svými dveřmi.
Trumpovy protekcionistické hrozby přímo ohrožují ekonomické zájmy těchto zemí. Může tyto střední mocnosti organizovat EU? Na jedné straně je podle Rachmana EU oslabována neliberálním Maďarskem a Polskem, brexitem apod., na druhé straně je velkým proponentem obchodních dohod – před týdnem například Unie uzavřela dohodu o svobodném obchodu s Austrálií a Novým Zélandem.
„Rachmanova iniciativa“ – jak to můžeme nazvat – je zajímavá, ale platila by ve světě, kde se jenom obchoduje a kde neexistují vojenské hrozby, aliance a závazky. Evropa se o svou bezpečnost sama postarat neumí a musí se spoléhat na USA, s Trumpem i bez Trumpa. Ten sice diktuje z pozice síly, jenže spousta evropských států zase nedodržuje své bezpečnostní závazky v rámci NATO (dvě procenta HDP na obranu). Německo dokonce hodlá svoje výdaje na obranu snižovat.
Evropa by se měla smířit s tím, že Trump je politikem transakčního typu. Kdyby mu Evropa nabídla, že začne rychleji plnit výdaje na obranu a nakupovat více amerických zbraní, třeba by od hrozeb se cly a tarify ustoupil. USA se taky nerovnají Trump, země si pořád drží svůj liberálně ústavní pořádek. Jsou to USA, ne Trumpistán.
Dlouhodobě samozřejmě platí, že země, které mají bezpečnostní alianci, spolu nemohou vést obchodní války. To je ta část rovnice, která v Rachmanově analýze schází.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
